SLOKA 1-2
śrī-śuka uvāca
yo ’ntyaḥ purañjayo nāma
bhaviṣyo bārahadrathaḥ
tasyāmātyas tu śunako
hatvā svāminam ātma-jam
pradyota-saṁjñaṁ rājānaṁ
kartā yat-pālakaḥ sutaḥ
viśākhayūpas tat-putro
bhavitā rājakas tataḥ
śrī śukaḥ uvāca — Śrī Śukadeva Gosvāmī řekl; yaḥ — kdo; antyaḥ — poslední člen (linie popsané v devátém zpĕvu); purañjayaḥ — Purañjaya (Ripuñjaya); nāma — jménem; bhaviṣyaḥ — bude žít v budoucnosti; bārahadrathaḥ — Bṛhadrathův potomek; tasya — jeho; amātyaḥ — ministr; tu — ale; śunakaḥ — Śunaka; hatvā — zabije; svāminam — svého pána; ātma-jam — svého syna; pradyota-saṁjñam — Pradyotu; rājānam — králem; kartā — učiní; yat — jehož; pālakaḥ — jménem Pālaka; sutaḥ — syn; viśākhayūpaḥ — Viśākhayūpa; tat-putraḥ — syn Pālaky; bhavitā — bude; rājakaḥ — Rājaka; tataḥ — potom (přijde jako syn Viśākhayūpy).
Śukadeva Gosvāmī řekl: Posledním králem zmínĕným v našem předchozím výčtu budoucích králů Māgadhské dynastie byl Purañjaya, jenž se narodí jako potomek Bṛhadrathy. Purañjayu zabije jeho ministr Śunaka, který na trůn dosadí svého syna Pradyotu. Pradyotovým synem bude Pālaka, jeho synem bude Viśākhayūpa a jeho synem bude Rājaka.
Podlé politické intriky zde popsané jsou pro vĕk Kali příznačné. V devátém zpĕvu tohoto díla Śukadeva Gosvāmī vysvĕtluje, že velcí vládci lidstva pocházejí ze dvou královských dynastií, a to sluneční a mĕsíční. V tomto vyprávĕní o rodokmenech se v devátém zpĕvu objevuje popis Pána Rāmacandry, velmi známé inkarnace Boha, a na konci devátého zpĕvu Śukadeva vyjmenovává předky Pána Kṛṣṇy a Pána Balarāmy. Nakonec je v souvislosti s vyprávĕním o mĕsíční dynastii zmínka o zjevení Pána Kṛṣṇy a Pána Balarāmy.
Desátý zpĕv je výhradnĕ zasvĕcen vyprávĕní o dĕtských zábavách Pána Kṛṣṇy ve Vṛndāvanu, Jeho mladistvých činnostech v Mathuře a činnostem ve Dvārace v Jeho dospĕlosti. Události tohoto období popisuje i slavný epos Mahābhārata, jež se zamĕřuje na pĕt bratrů Pāṇḍuovců a jejich činnosti ve vztahu k Pánu Kṛṣṇovi a dalším vůdčím historickým osobnostem jako jsou Bhīṣma, Dhṛtarāṣṭra, Droṇācārya a Vidura. V Mahābhāratĕ se nachází Bhagavad-gītā, kde je Pán Kṛṣṇa prohlášen za Absolutní Pravdu, Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīmad-Bhāgavatam, jehož poslední, dvanáctý zpĕv, nyní překládáme, je považován za pokročilejší písmo než Mahābhārata, protože je v nĕm od začátku až do konce přímo, ústřednĕ a nevyvratitelnĕ vyjeven Pán Śrī Kṛṣṇa, Absolutní Pravda a svrchovaný zdroj veškeré existence. První zpĕv Bhāgavatamu vypráví o tom, jak Śrī Vyāsadeva sestavil toto velké dílo, protože byl nespokojen se spíše nedostatečnou oslavou Pána Kṛṣṇy v Mahābhāratĕ.
Přestože Śrīmad-Bhāgavatam přináší historii mnoha královských dynasií a životy nesčetných králů, před popisem současného vĕku, vĕku Kali, se nedozvídáme o žádném ministrovi, který zavraždí vlastního krále a na trůn dosadí svého syna. Tato událost připomíná Dhṛtarāṣṭrovu snahu zavraždit Pāṇḍuovce a korunovat králem svého syna Duryodhanu. Mahābhārata vypráví o tom, jak tento pokus překazil Pán Kṛṣṇa, ale s odchodem Pána do duchovního svĕta se vĕk Kali plnĕ projevil a zavedl politickou vraždu ve vlastním domĕ jako standardní praktiku.