SLOKA 18
pārāvatānyabhṛta-sārasa-cakravāka-
dātyūha-haṁsa-śuka-tittiri-barhiṇāṁ yaḥ
kolāhalo viramate ’cira-mātram uccair
bhṛṅgādhipe hari-kathām iva gāyamāne
pārāvata—holubi; anyabhṛta—kukačka; sārasa—jeřáb; cakravāka — cakravāka; dātyūha—krocan; haṁsa—labuť; śuka—papoušek; tittiri—koroptev; barhiṇām—páva; yaḥ—jenž; kolāhalaḥ—hlahol; viramate — končí; acira-mātram—na čas; uccaiḥ—hlasitě; bhṛṅga-adhipe—král čmeláků; hari-kathām—slávu Pána; iva—jako; gāyamāne—když opěvuje.
Když král čmeláků bzučí ve vysoké tónině, a opěvuje tak slávu Pána, na čas utichá hlaholení holubů, kukaček, jeřábů, cakravāků, labutí, papoušků, koroptví a pávů. Všichni tito transcendentální ptáci přestávají zpívat, jen aby mohli naslouchat o slávě Pána.
Tento verš popisuje absolutní povahu Vaikuṇṭhy. Není tam rozdílu mezi ptáky a lidskými obyvateli. V duchovním nebi to vypadá tak, že všechno je duchovní a rozmanité. Duchovní rozmanitost znamená, že vše je živé. Není tam nic neživého. Dokonce i všechny stromy, země, rostliny, květy, ptáci a zvířata jsou na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Zvláštním rysem Vaikuṇṭhaloky je, že nikdo tam nevyhledává smyslový požitek. V hmotném světě i osel se zálibou naslouchá vlastnímu hýkání, ale na Vaikuṇṭhách i krásní ptáci, jako je páv, cakravāka a kukačka, raději poslouchají, jak včely svým bzučením oslavují Pána. Celým světem Vaikuṇṭhy prostupují principy oddané služby, které začínají u naslouchání a opěvování.