SLOKA 25
aśaknuvaṁs tad-virahaṁ
muñcan bāṣpa-kalāṁ muhuḥ
āsiñcad amba vatseti
netrodair duhituḥ śikhāḥ
aśaknuvan—jelikož nedokázal snést; tat-viraham—odloučení od ní; muñcan—ronil; bāṣpa-kalām—slzy; muhuḥ—znovu a znovu; āsiñcat — smáčel; amba—má milá matko; vatsa—má milá dcero; iti—takto; netra-udaiḥ—slzami z očí; duhituḥ—své dcery; śikhāḥ—kadeře vlasů.
Král nedokázal snést odloučení od své dcery. Z očí mu bez přestání tekly slzy a smáčely dceřinu hlavu, když volal: “Má drahá matko!” “Má drahá dcero!”
Slovo amba je významné. Otec někdy v citovém rozpoložení oslovuje dceru “matko” nebo “miláčku”. Pocity odloučení se objevují proto, že dokud dcera není vdaná, zůstává dcerou svého otce, ale po svatbě již do rodiny nepatří — musí odejít do manželova domu, protože od té doby patří svému muži. Podle Manu-saṁhity není žena nikdy nezávislá. Nežli se vdá, musí zůstávat v péči svého otce. Poté musí být v péči svého manžela, dokud nezestárne a nemá vlastní dospělé děti. Ve stáří, když manžel přijme sannyās a odejde z domova, zůstává žena v péči svých synů. Je vždy na někom závislá — buď na otci, na manželovi nebo na dospělých synech. To se ukáže na životě Devahūti. Otec Devahūti předal zodpovědnost za ni jejímu manželovi Kardamovi Munimu a stejně tak Kardama Muni při odchodu z domova předal zodpovědnost svému synovi Kapiladevovi. Toto vyprávění popisuje všechny události jednu po druhé.