SLOKA 15
āste ’vamatyopanyastaṁ
gṛha-pāla ivāharan
āmayāvy apradīptāgnir
alpāhāro ’lpa-ceṣṭitaḥ
āste—zůstává; avamatyā—lhostejně; upanyastam—co je dáno; gṛha-pālaḥ—pes; iva—jako; āharan—jí; āmayāvī—nemocný; apradīpta-agniḥ—s poruchou trávení; alpa—málo; āhāraḥ—jí; alpa—malé; ceṣṭitaḥ — jeho činnosti.
Takto zůstává doma jako domácí pes a živí se tím, co mu lhostejně dají. Trpí mnoha nemocemi, jako je porucha trávení a ztráta chuti, a proto jí pouze malé kousky jídla. Stává se invalidou, který již nemůže nic dělat.
Před smrtí se člověk stane nemocným invalidou, a když ho členové jeho rodiny začnou přehlížet, jeho život bude horší než život psa, neboť se dostane do velice bídných podmínek. Védská písma proto přikazují, aby muž opustil domov dříve, než nastane tato situace, a zemřel bez vědomí svých příbuzných. Odejít z domova a zemřít tak, aby o tom rodina nevěděla, se pokládá za slavnou smrt. Připoutaný hospodář však chce, aby ho i po smrti jeho příbuzní nesli ve velkém procesí, a přestože sám nic neuvidí, chce, aby uspořádali honosný průvod pro jeho tělo. To mu dává pocit štěstí, přestože neví, kam bude muset jít, až své tělo opustí a otevře se před ním další život.