SLOKA 29

V Bhagavad-gītě, třetí kapitole, 36. verši, se Arjuna ptal Kṛṣṇy na příčinu chtíče živé bytosti. Je řečeno, že živá bytost je věčná a jako taková je kvalitativně totožná s Nejvyšším Pánem. Z jakého důvodu se tedy stává obětí hmotné energie a pod jejím vlivem páchá tolik hříšných činností? V odpověď na tuto otázku Pán Kṛṣṇa řekl, že příčinou toho, proč živá bytost klesá ze svého vznešeného postavení do odporných podmínek hmotné existence, je chtíč, který se za určitých okolností mění v hněv. Chtíč i hněv jsou na úrovni kvality vášně. Chtíč je ve skutečnosti výtvorem kvality vášně, a není-li uspokojen, stejná touha se mění v hněv na úrovni nevědomosti. Jakmile duši pokryje nevědomost, způsobí její pokles do těch nejodpornějších podmínek pekelného života.

Abychom z úrovně pekelného života dosáhli nejvyššího duchovního pochopení, musíme tento chtíč přeměnit v lásku ke Kṛṣṇovi. Śrī Narottama dāsa Ṭhākura, velký ācārya vaiṣṇavské sampradāyi, řekl: kāma kṛṣṇa-karmārpaṇe — kvůli svému chtíči chceme mnoho věcí pro svůj smyslový požitek, ale tentýž chtíč je možné očistit tak, abychom chtěli vše pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Hněv můžeme také využít — proti ateistovi, který závidí Osobnosti Božství. Stejně jako jsme kvůli chtíči a hněvu poklesli do této hmotné existence, stejných dvou vlastností můžeme využít k rozvoji vědomí Kṛṣṇy a znovu dosáhnout svého původního, čistého duchovního postavení. Śrīla Rūpa Gosvāmī proto doporučuje, abychom všechny předměty smyslového požitku — které potřebujeme pro udržování svého těla a kterých je v hmotném světě tolik — používali bez připoutanosti, pro uspokojení Kṛṣṇových smyslů. To je skutečné odříkání.