SLOKA 30
bhūtaiḥ pañcabhir ārabdhe
dehe dehy abudho ’sakṛt
ahaṁ mamety asad-grāhaḥ
karoti kumatir matim
bhūtaiḥ—hmotnými prvky; pañcabhiḥ—pěti; ārabdhe—vytvořené; dehe—v těle; dehī—živá bytost; abudhaḥ—nevědomá; asakṛt—neustále; aham—já; mama—moje; iti—takto; asat—dočasné věci; grāhaḥ—přijímá; karoti—činí; ku-matiḥ—pošetilá; matim—myšlenka.
Kvůli této nevědomosti živá bytost pokládá hmotné tělo, které je tvořené pěti prvky, za sebe samotnou. S tímto mylným pochopením považuje dočasné věci za své vlastní a zvětšuje svoji nevědomost v nejtemnější oblasti.
Tato sloka vysvětluje zvětšování nevědomosti. První nevědomostí je považovat své hmotné tělo, které je tvořené pěti prvky, za sebe samotného a druhou je pokládat něco za své na základě spojení s tělem. Takto se zvětšuje nevědomost. Živá bytost je věčná, ale jelikož přijímá dočasné věci a mylně chápe svůj vlastní zájem, ocitá se v nevědomosti, a trpí proto hmotnými bolestmi.