SLOKA 12
munir vivakṣur bhagavad-guṇānāṁ
sakhāpi te bhāratam āha kṛṣṇaḥ
yasmin nṛṇāṁ grāmya-sukhānuvādair
matir gṛhītā nu hareḥ kathāyām
muniḥ—mudrc; vivakṣuḥ—popsal; bhagavat—Osobnosti Božství; guṇānām—transcendentální vlastnosti; sakhā—přítel; api—také; te—tvůj; bhāratam—Mahābhārata; āha—popsal; kṛṣṇaḥ—Kṛṣṇa-dvaipāyana Vyāsa; yasmin—v níž; nṛṇām—lidí; grāmya—světských; sukha-anuvādaiḥ — potěšení ze světských námětů; matiḥ—pozornost; gṛhītā nu—aby přitáhl k; hareḥ—Pána; kathāyām—slovům (k Bhagavad-gītě).
Tvůj přítel, velký mudrc Kṛṣṇa-dvaipāyana Vyāsa, již popsal transcendentální vlastnosti Pána ve svém velkém díle, Mahābhāratě. Jeho hlavním záměrem však bylo navést pozornost obyčejných lidí ke kṛṣṇa-kathā (k Bhagavad-gītě) s využitím jejich silné záliby v naslouchání světským námětům.
Velký mudrc Kṛṣṇa-dvaipāyana Vyāsa je autorem veškeré védské literatury, včetně populární Vedānta-sūtry, Śrīmad-Bhāgavatamu a Mahābhāraty. Jak je řečeno v Bhāgavatamu (1.4.25), Śrīla Vyāsadeva sestavil Mahābhāratu pro méně inteligentní lidi, kteří se více zajímají o světské náměty než o filozofii života. Vedānta-sūtru sestavil pro ty, kteří nechtějí dále naslouchat světským příběhům, neboť již okusili trpkost takzvaného hmotného štěstí. První aforismus Vedānta-sūtry zní athāto brahma-jijñāsā. To znamená, že člověk se nejprve musí přestat zajímat o zboží na tržišti smyslového požitku, a teprve potom se může začít vážně ptát na Brahman neboli na Transcendenci. Lidé neustále sledující světské zprávy, kterých jsou plné noviny a jiná podobná literatura, jsou označováni jako strī-śūdra-dvijabandhuové neboli ženy, dělníci a pokleslí potomci vyšších tříd (brāhmaṇů, kṣatriyů a vaiśyů). Tito méně inteligentní lidé nemohou pochopit smysl Vedānta-sūtry, i když někdy předstírají, že sūtry studují, ale vlastním, zkomoleným způsobem. Skutečný smysl Vedānta-sūtry vysvětluje samotný autor ve Śrīmad-Bhāgavatamu a každý, kdo se snaží pochopit Vedānta-sūtru nezávisle na Śrīmad-Bhāgavatamu, je na špatné cestě. Tito svedení lidé, kteří mylně pokládají tělo za vlastní já, a věnují se proto světským dobročinným a lidumilným činnostem, by měli raději využít Mahābhāraty, kterou Śrīla Vyāsadeva sestavil právě pro ně. Tento velký autor sestavil Mahābhāratu takovým způsobem, aby její čtení vychutnávali i méně inteligentní lidé, kteří se zajímají spíše o světské náměty, a aby vedle svého hmotného požitku získali také prospěch z Bhagavad-gīty, která je úvodem ke studiu Śrīmad-Bhāgavatamu či Vedānta-sūtry. Śrīla Vyāsadeva nesepisoval dějiny světských činností s jiným cílem než dát prostřednictvím Bhagavad-gīty méně inteligentním lidem možnost získat transcendentální realizaci. Vidurova zmínka o Mahābhāratě svědčí o tom, že když byl mimo domov, na své cestě po poutních místech, vyslechl Mahābhāratu od Vyāsadeva, svého skutečného otce.