SLOKA 52
idaṁ mayā te ’bhihitaṁ kurūdvaha
dhruvasya vikhyāta-viśuddha-karmaṇaḥ
hitvārbhakaḥ krīḍanakāni mātur
gṛhaṁ ca viṣṇuṁ śaraṇaṁ yo jagāma
idam—to; mayā—mnou; te—tobě; abhihitam—popsané; kuru-udvaha—ó velký Kuruovče; dhruvasya—Dhruvy; vikhyāta—velice slavné; viśuddha—velice čisté; karmaṇaḥ—jehož činnosti; hitvā—vzdal se; arbhakaḥ—dítě; krīḍanakāni—hraček a her; mātuḥ—své matky; gṛham—domova; ca—také; viṣṇum—k Pánu Viṣṇuovi; śaraṇam—uchýlil se; yaḥ—ten, kdo; jagāma—šel.
Transcendentální činnosti Dhruvy Mahārāje jsou velice čisté a zná je celý svět. Jako malý si Dhruva Mahārāja přestal hrát s hračkami a opustil ochranu své matky, aby se s veškerou vážností uchýlil k Viṣṇuovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Tím končím své vyprávění, drahý Viduro, neboť jsem ti již vše dopodrobna vysvětlil.
Cāṇakya Paṇḍita řekl, že život je sice krátký, ale sláva toho, kdo jedná správným způsobem, zůstane zachována pro budoucí generace. Sláva Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, je nehynoucí, stejně jako sláva Jeho oddaných. V popisu činností Dhruvy Mahārāje je proto užito slov vikhyāta a viśuddha — “velice slavné” a “transcendentální”. To, jak Dhruva Mahārāja v útlém mládí opustil domov a přijal v lese útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, je příklad, který nemá v tomto světě obdoby.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady k dvanácté kapitole čtvrtého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Dhruva Mahārāja se vrací zpátky k Bohu”.