SLOKA 29
bhajanty atha tvām ata eva sādhavo
vyudasta-māyā-guṇa-vibhramodayam
bhavat-padānusmaraṇād ṛte satāṁ
nimittam anyad bhagavan na vidmahe
bhajanti—uctívají; atha—proto; tvām—Tebe; ataḥ eva—proto; sādhavaḥ—všichni světci; vyudasta—kdo odstraňuje; māyā-guṇa—kvality hmotné přírody; vibhrama—mylná pojetí; udayam—vytvořená; bhavat—Tvé; pada—lotosové nohy; anusmaraṇāt—neustále vzpomínají; ṛte — kromě; satām—velkých světců; nimittam—důvod; anyat—jiný; bhagavan—ó Nejvyšší Osobnosti Božství; na—ne; vidmahe—chápu.
Velcí světci, kteří jsou vždy osvobození, Ti oddaně slouží, neboť jedině tak je možné zbavit se iluze hmotné existence. Ó můj Pane, osvobozené duše nemají jiný důvod, proč se uchýlit k Tvým lotosovým nohám, než ten, že na ně neustále myslí.
Karmī se obvykle věnují plodonosným činnostem kvůli hmotnému tělesnému pohodlí. Jñānī jsou ovšem hledáním hmotného pohodlí znechuceni. Chápou, že jakožto duše nemají s tímto hmotným světem nic společného. Po dosažení seberealizace se jñānī, kteří jsou skutečně zralí ve svém poznání, musí odevzdat lotosovým nohám Pána, jak uvádí Bhagavad-gītā (bahūnāṁ janmanām ante). Dokud člověk nedospěje na úroveň oddanosti, jeho seberealizace je neúplná. Proto je ve Śrīmad-Bhāgavatamu řečeno, že těch, kdo jsou ātmārāma, spokojeni sami v sobě, se znečištění hmotnými kvalitami přírody nedotýká. Dokud člověka ovlivňují kvality hmotné přírody, zvláště rajas a tamas, je velice chamtivý a chtivý, a proto ve dne v noci těžce pracuje. Kvůli svému falešnému egu je neustále přenášen z jednoho životního druhu do druhého a v žádném z nich nenachází klid. Jñānī tuto skutečnost chápe, a proto přestává pracovat a přijímá karma-sannyās.
To však není skutečná spokojenost. Po dosažení seberealizace vede jñānīho hmotná moudrost k útočišti u lotosových nohou Pána. Pak je spokojený jedině tehdy, když neustále o lotosových nohách Pána rozjímá. Pṛthu Mahārāja proto došel k závěru, že osvobozené duše, které se dávají na cestu oddanosti, dosáhly konečného cíle života. Kdyby bylo vrcholem samo osvobození, žádná osvobozená duše by nezačínala oddaně sloužit. Jinými slovy, transcendentální blaženost seberealizace, zvaná ātmānanda, je vedle blaženosti oddané služby lotosovým nohám Pána bezvýznamná. Pṛthu Mahārāja se proto rozhodl neustále naslouchat o slávě Pána, a tak zaměřit svou mysl na Pánovy lotosové nohy. To je nejvyšší dokonalost života.