SLOKA 30
manye giraṁ te jagatāṁ vimohinīṁ
varaṁ vṛṇīṣveti bhajantam āttha yat
vācā nu tantyā yadi te jano ’sitaḥ
kathaṁ punaḥ karma karoti mohitaḥ
manye—považuji; giram—slova; te—Tvoje; jagatām—hmotnému světu; vimohinīm—matoucí; varam—požehnání; vṛṇīṣva—přijmi; iti—takto; bhajantam—Svému oddanému; āttha—řekl jsi; yat—protože; vācā—výroky Ved; nu—jistě; tantyā—provazy; yadi—když; te—Tvoje; janaḥ—lidé; asitaḥ—nespoutaní; katham—jak; punaḥ—znovu a znovu; karma—plodonosné činnosti; karoti—vykonávají; mohitaḥ—okouzlení.
Můj drahý Pane, to, co jsi řekl Svému čistému oddanému, je velmi matoucí. Lákadla, která nabízíš ve Vedách, se jistě nehodí pro čisté oddané. Obyčejní lidé, spoutáni sladkými slovy Ved, vykonávají znovu a znovu plodonosné činnosti a jsou okouzleni výsledky svého jednání.
Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura, velký ācārya Gauḍīya-sampradāyi, řekl, že ti, kdo jsou přitahováni plodonosnými činnostmi popsanými ve Vedách (karma-kāṇḍa a jñāna-kāṇḍa), jsou najisto odsouzeni k záhubě. Vedy obsahují tři druhy činností — karma-kāṇḍa (plodonosné činnosti), jñāna-kāṇḍa (filozofické bádání) a upāsanā-kāṇḍa (uctívání různých polobohů kvůli hmotnému prospěchu). Lidé zaneprázdnění karma-kāṇḍou a jñāna-kāṇḍou jsou ztraceni v tom smyslu, že každý, kdo je v zajetí tohoto hmotného těla — ať už se jedná o tělo poloboha, krále, nižšího zvířete nebo jakékoliv jiné — je ztracen. Trojí utrpení hmotné přírody je pro každého stejné. Rozvoj poznání s cílem pochopit své duchovní postavení je také do určité míry ztrátou času. Jelikož je živá bytost věčnou nedílnou částí Nejvyššího Pána, její bezprostřední povinností je zaměstnat se oddanou službou. Pṛthu Mahārāja proto říká, že lákadla v podobě hmotných požehnání jsou další pastí, která má živou bytost uvěznit v tomto hmotném světě. Otevřeně tedy Pánovi říká, že požehnání hmotnými prostředky k požitku, která nabízí, jsou velice matoucí. Čistý oddaný se o bhukti či mukti vůbec nezajímá.
Pán někdy nabízí požehnání začínajícím oddaným, kteří ještě nepochopili, že hmotné věci jim nepřinesou štěstí. V Caitanya-caritāmṛtě proto Pán říká, že upřímný oddaný, který není příliš inteligentní, může Pána žádat o nějaký hmotný prospěch, ale jelikož je Pán vševědoucí, obvykle hmotné odměny nedává. Naopak — odebere veškeré hmotné prostředky, jichž si Jeho oddaný užívá, a ten se Mu tak nakonec zcela odevzdá. Jinými slovy, požehnání v podobě hmotného zisku nejsou pro oddaného nikdy příznivá. Výroky Ved, které výměnou za velké oběti nabízejí povýšení na nebeské planety, mohou člověka jen zmást. V Bhagavad-gītě (2.42) proto Pán říká: yām imāṁ puṣpitāṁ vācaṁ pravadanty avipaścitaḥ. Méně inteligentní lidé (avipaścitaḥ) přitahováni květnatým jazykem Ved vykonávají plodonosné činnosti, aby získali hmotný prospěch, a pokračují tak ve svém namáhavém hledání život za životem v různých tělesných podobách.