SLOKA 33

V osmnácté kapitole Bhagavad-gīty je řečeno: sva-karmaṇā tam abhyarcya — člověk musí uctívat Nejvyšší Osobnost Božství svým zaměstnáním. K tomu je nutné přijmout rozdělení na čtyři varṇy a čtyři āśramy. Pṛthu Mahārāja proto říká: guṇaiḥ sva-karmabhiḥ. To vysvětluje Bhagavad-gītā: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ — “Čtyři společenské třídy (brāhmaṇy, kṣatriye, vaiśyi a śūdry) stvořil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, podle hmotných kvalit přírody a jim odpovídajících povinností.” Člověk v kvalitě dobra je jistě inteligentnější než druzí, a proto může jednat bráhmanským způsobem — mluvit pravdu, ovládat smysly a mysl, být vždy čistý a snášenlivý, mít plné poznání o své vlastní totožnosti a chápat oddanou službu. Když se takto jako skutečný brāhmaṇa zaměstná láskyplnou službou Pánu, dosáhl svého cíle — naplnění konečného životního zájmu. Povinností kṣatriyů je chránit občany, rozdávat všechen svůj majetek v podobě milodarů, v řízení státních záležitostí postupovat přísně védským způsobem a nebát se bojovat, kdykoliv zaútočí nepřátelé. Takto může kṣatriya svými předepsanými povinnostmi uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství. Také vaiśya může uspokojit Nejvyššího Boha, bude-li správně vykonávat své předepsané povinnosti—zajišťování potravy, ochranu krav a (v nutných případech, je-li přebytek zemědělské produkce) obchodování. Śūdrové, kteří postrádají dostatečnou inteligenci, mají pracovat jako dělníci a sloužit vyšším společenským třídám. Cílem všech by měla být spokojenost Nejvyšší Osobnosti Božství, které dosáhnou tím, že svou mysl budou vždy zaměstnávat myšlenkami na Kṛṣṇu, svá slova neustálým pronášením modliteb k Pánu nebo kázáním o Jeho slávě a své tělo službou, která je pro Pánovu spokojenost zapotřebí. Stejně jako má naše tělo čtyři části — hlavu, paže, břicho a nohy — tak i lidská společnost se jako celek dělí na čtyři třídy lidí podle jejich hmotných vlastností a povinností předepsaných pro jejich zaměstnání. Bráhmanští neboli inteligentní lidé tedy musí zastávat povinnosti hlavy, kṣatriyové musí plnit povinnosti paží, vaiśyové povinnosti břicha a śūdrové povinnosti nohou. Při vykonávání předepsaných povinností není nikdo vyšší či nižší; kategorie jako “vyšší” a “nižší” sice existují, ale jelikož je tu společný zájem — uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství — není mezi nimi rozdílu.

O Pánu je řečeno, že Ho uctívají velcí polobozi, jako je Pán Brahmā, Pán Śiva a další, a je tedy možné se ptát, jak Mu může sloužit obyčejný člověk na této planetě. To Pṛthu Mahārāja jasně vysvětluje slovem yathādhikāra, “podle svých schopností”. Stačí, když člověk upřímně vykonává povinnosti v rámci svého zaměstnání. Nemusíme se stát osobnostmi, jako je Pán Brahmā, Pán Śiva, Indra, Pán Caitanya či Rāmānujācārya, jejichž schopnosti jsou jistě mnohem větší než naše. Dokonce i śūdra, který je co se týče hmotných vlastností v nejnižším životním stádiu, může dosáhnout téhož úspěchu. Každý může být v oddané službě úspěšný, jedná-li bez dvojakosti. Zde je vysvětleno, že člověk musí být velice přímý a otevřený (amāyinaḥ). Nacházet se v nižším životním stavu neznamená nezpůsobilost pro úspěch v oddané službě. Jedinou kvalifikací je, že bez ohledu na to, zda se jedná o brāhmaṇu, kṣatriyu, vaiśyu či śūdru, musí být člověk otevřený, přímý a nemít žádné výhrady. Pak může vykonáváním svého příslušného zaměstnání pod vedením pravého duchovního mistra dosáhnout nejvyššího úspěchu v životě. Pán Samotný to potvrzuje v Bhagavad-gītě (9.32): striyo vaiśyās tathā śūdrās te 'pi yānti parāṁ gatim. Nezáleží na tom, čím člověk je; zda brāhmaṇou, kṣatriyou, vaiśyou, śūdrou či pokleslou ženou. Pokud se za použití těla, mysli a inteligence s vážností zaměstná oddanou službou, jistě se úspěšně vrátí domů, zpátky k Bohu. Lotosové nohy Pána jsou zde popsány slovy kāma-dughāṅghri-paṅkajam, protože mají veškerou moc plnit touhy všech. Oddaný je šťastný již v tomto životě, neboť i když máme v hmotném světě mnoho potřeb, všechny jeho hmotné potřeby jsou uspokojeny, a poté, co opustí své tělo, se nepochybně vrátí domů, zpátky k Bohu.