SLOKA 18

Jak je uvedeno ve Vedách, Nejvyšší Osobnost Božství je zdrojem hmotné energie. Proto se někdy nazývá māyā-maya, Nejvyšší Osoba, která může vytvářet Své zábavy prostřednictvím Své hmotné energie. Jīva neboli individuální živá bytost je polapena hmotnou energií vlivem svrchované vůle Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (18.61) čteme:

Īśvara, Nejvyšší Osobnost Božství, sídlí v srdcích všech podmíněných duší a Jeho svrchovanou vůlí dostává živá bytost neboli individuální duše prostředky k tomu, aby mohla panovat hmotné přírodě v různých druzích těl. Tato těla se nazývají yantry neboli pohyblivá vozidla, která nabízí celková hmotná energie māyā. Ačkoliv se individuální živá bytost (jīva) i Pán nacházejí oba v hmotné energii, Pán řídí pohyby duše (jīvy) tím způsobem, že jí prostřednictvím hmotné energie poskytuje různé druhy těl. Živá bytost tak bloudí vesmíry v různých tělech a zaplétá se do různých situací, při nichž sklízí reakce za plodonosné jednání.

Když Pṛthu Mahārāja získal zdokonalením svého duchovního poznání (jñāny) a zřeknutím se hmotných tužeb na duchovní síle, stal se prabhuem, pánem svých smyslů (někdy se také nazývá gosvāmī nebo svāmī). To znamená, že ho již neovládala hmotná energie. Prabhu se nazývá ten, kdo je natolik silný, že se dokáže ubránit vlivu hmotné energie. Velmi důležité je také slovo svarūpa-sthaḥ. Individuální duše pozná svou skutečnou totožnost, dosáhne-li svarūpopalabdhi — poznání, že je věčným služebníkem Kṛṣṇy. Rozvíjením oddané služby pak začíná oddaný postupně chápat svůj skutečný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Toto pochopení vlastního čistého duchovního postavení se nazývá svarūpopalabdhi a ten, kdo tohoto stádia dosáhne, může pochopit, jak je spřízněný s Nejvyšším Pánem — jako Jeho služebník, přítel, rodič či milenec. Takové stádium pochopení se nazývá svarūpa-sthaḥ. Pṛthu Mahārāja tuto svarūpu plně realizoval a z pozdějších veršů bude zřejmé, že osobně opustil tento svět či toto tělo v kočáře seslaném z Vaikuṇṭhy.

Slovo prabhu je také významné. Jak jsme již uvedli, prabhu je titul toho, kdo je zcela seberealizovaný a jedná úměrně tomuto postavení. Duchovní mistr je oslovován jako “Prabhupāda”, jelikož je zcela seberealizovanou duší. Slovo pāda znamená “postavení” a prabhupāda vyjadřuje, že je mu uděleno postavení prabhua, Nejvyššího Pána, jelikož jedná Jeho jménem. Ten, kdo není prabhu, vládce svých smyslů, nemůže jednat jako duchovní mistr autorizovaný nejvyšším prabhuem, Pánem Kṛṣṇou. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura píše ve svých slokách na oslavu duchovního mistra:

“Duchovní mistr je ctěn stejně jako Nejvyšší Pán, jelikož je Jeho nejdůvěrnějším služebníkem.” Pṛthu Mahārāja tedy může být také označen jako Prabhupāda nebo — jak je uvedeno zde — jako prabhu. V této souvislosti lze položit další otázku: Proč se musel Pṛthu Mahārāja podrobovat usměrňujícím zásadám, aby se stal prabhuem, když byl śaktyāveśa-avatārem, inkarnací moci Nejvyšší Osobnosti Božství? Odpověď zní, že jelikož se zjevil na Zemi jako ideální král a povinností krále je vést občany k vykonávání oddané služby, řídil se všemi usměrňujícími zásadami oddané služby, aby učil ostatní. Také Caitanya Mahāprabhu nás učil, jak přistupovat ke Kṛṣṇovi jako oddaný, přestože Śrī Caitanya je Kṛṣṇa Samotný. Je řečeno: āpani ācari' bhakti śikhāinu sabāre. Pán Caitanya Mahāprabhu ukazoval druhým způsob vykonávání oddané služby tím způsobem, že Sám dával příklad vlastním jednáním. Pṛthu Mahārāja se také pro dosažení pozice prabhua choval jako oddaný, přestože byl śaktyāveśa-avatār. Svarūpa-sthaḥ také znamená “úplné osvobození”. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.10.6) je řečeno: hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ—když živá bytost zanechá činností pod vlivem māyi a dosáhne postavení, v němž může vykonávat oddanou službu, její stav se nazývá svarūpa-sthaḥ neboli úplné osvobození.