SLOKA 29
sva-dharma-niṣṭhaḥ śata-janmabhiḥ pumān
viriñcatām eti tataḥ paraṁ hi mām
avyākṛtaṁ bhāgavato ’tha vaiṣṇavaṁ
padaṁ yathāhaṁ vibudhāḥ kalātyaye
sva-dharma-niṣṭhaḥ—ten, kdo vykonává svou dharmu (zaměstnání); śata-janmabhiḥ—po sto zrození; pumān—živá bytost; viriñcatām—postavení Pána Brahmy; eti—získá; tataḥ—poté; param—výše; hi—jistě; mām—dosáhne mě; avyākṛtam—bez vychýlení; bhāgavataḥ—Nejvyšší Osobnosti Božství; atha—proto; vaiṣṇavam—čistý oddaný Pána; padam—postavení; yathā—jako; aham—já; vibudhāḥ—polobozi; kalā-atyaye—po zničení hmotného světa.
Ten, kdo po sto životů řádně vykonává své předepsané povinnosti, se kvalifikuje pro postavení Brahmy, a pokud ještě více pokročí, může se dostat k Pánu Śivovi. Kdo se prostřednictvím čisté oddané služby přímo odevzdá Pánu Kṛṣṇovi či Viṣṇuovi, dosáhne okamžitě duchovních planet. Pán Śiva a další polobozi těchto planet dosáhnou po zničení hmotného světa.
Tento verš předkládá nejvyšší dokonalost evolučního procesu. Vaiṣṇavský básník Jayadeva Gosvāmī napsal: pralaya-payodhi-jale dhṛtavān asi vedam. Vraťme se k začátku vývoje od doby zničení (pralaya), kdy je celý vesmír zaplavený vodou. Tehdy žije mnoho ryb a jiných vodních živočichů. Po nich přijdou na řadu rostliny, stromy atd., později hmyz a plazi, dále ptáci, zvířata a lidské bytosti a nakonec civilizovaní lidé. Civilizovaný člověk stojí na křižovatce, odkud může udělat další evoluční pokrok v duchovním životě. Zde je řečeno (sva-dharma-niṣṭhaḥ), že v civilizovaném životě musí existovat sva-dharma, rozdělení společnosti podle činností a kvalifikace. To vyjadřuje Bhagavad-gītā (4.13):
cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ
guṇa-karma-vibhāgaśaḥ
“Podle tří kvalit hmotné přírody a činností, které k nim náleží, jsem vytvořil čtyři třídy lidské společnosti.”
Civilizovaná lidská společnost je společností brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů, přičemž každý má řádně vykonávat své předepsané povinnosti podle toho, do které třídy náleží. Zde je uvedeno (sva-dharma-niṣṭhaḥ), že nezáleží na tom, zda je člověk brāhmaṇou, kṣatriyou, vaiśyou či śūdrou. Drží-li se svého postavení a řádně vykonává příslušnou povinnost, je považován za civilizovanou lidskou bytost; jinak není o nic lepší než zvíře. Rovněž je zde řečeno, že ten, kdo po sto životů vykonává svou předepsanou povinnost (sva-dharmu) — například když brāhmaṇa neustále jedná jako brāhmaṇa — bude povýšen na Brahmaloku, planetu, na které žije Pán Brahmā. Existuje také planeta zvaná Śivaloka či Sadāśivaloka, jež se nachází na rozhraní mezi duchovním a hmotným světem. Když ten, kdo dosáhl Brahmaloky, získá další kvalifikace, bude povýšen na Sadāśivaloku a dalším pokrokem se kvalifikuje ke vstupu na Vaikuṇṭhaloky. Vaikuṇṭhaloky jsou cílem pro všechny, včetně polobohů, a dosáhnout jich může oddaný, který netouží po hmotném prospěchu. Bhagavad-gītā (8.16) udává, že ani na Brahmaloce živá bytost neunikne hmotnému utrpení (ābrahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna). Podobně ani na Śivaloce není v bezpečí, neboť tato planeta má okrajové postavení. Dosažením Vaikuṇṭhaloky však dosáhne nejvyšší životní dokonalosti a cíle evolučního procesu (mām upetya tu kaunteya punar janma na vidyate). Je zde tedy jinými slovy potvrzeno, že živá bytost v lidské společnosti, obdařená vyvinutým vědomím, musí začít praktikovat vědomí Kṛṣṇy, aby se ihned po opuštění těla mohla přemístit na Vaikuṇṭhaloku nebo Kṛṣṇaloku. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna (Bg. 4.9). Oddaný, který je zcela pohroužen ve vědomí Kṛṣṇy a jehož nepřitahuje žádná jiná loka (planeta), včetně Brahmaloky a Śivaloky, bude okamžitě povýšen na Kṛṣṇaloku (mām eti). To je nejvyšší dokonalost života a evolučního procesu.