SLOKA 1
maitreya uvāca
tata utpanna-vijñānā
āśv adhokṣaja-bhāṣitam
smaranta ātmaje bhāryāṁ
visṛjya prāvrajan gṛhāt
maitreyaḥ uvāca—Maitreya pravil; tataḥ—potom; utpanna—vyvinuli; vijñānāḥ—vlastnili dokonalé poznání; āśu—velice brzy; adhokṣaja — Nejvyšší Osobností Božství; bhāṣitam—co bylo oznámeno; smarantaḥ—vzpomínali; ātma-je—svému synovi; bhāryām—svou manželku; visṛjya—poté, co dali; prāvrajan—odešli; gṛhāt—z domova.
Velký mudrc Maitreya pokračoval: Poté žili Pracetové tisíce let doma a vyvinuli dokonalé poznání založené na duchovním vědomí. Nakonec si připomněli požehnání Nejvyšší Osobnosti Božství, svěřili svou manželku do péče dokonalému synovi a odešli z domova.
Pracetové dostali poté, co dokončili svou askezi, požehnání od Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán jim požehnal slovy, že po skončení jejich rodinného života — až nastane pravý čas — se všichni vrátí domů, zpátky k Bohu. Pracetové žili rodinným životem po tisíce let podle počtu polobohů a poté se rozhodli odejít, když svěřili svou manželku do péče synovi jménem Dakṣa. To je metoda védské civilizace. Na počátku života se má každý jako brahmacārī podrobit přísné askezi, aby získal poznání o duchovních hodnotách. Brahmacārī neboli student se v žádném případě nesmí volně stýkat se ženami a učit se již od začátku života o sexuálním požitku. Hlavním nedostatkem moderní civilizace je, že chlapcům a dívkám se dovoluje volně si užívat během studií sexu. Většina dětí je varṇa-saṅkara — “narození nežádoucím otcům a matkám”. Na celém světě proto vládne chaos. Skutečná lidská civilizace se má zakládat na védských zásadách; to znamená, že začátek života mají chlapci a dívky věnovat askezi. Když dospějí, mají se oženit, po nějaký čas žít doma a mít děti. Jakmile děti vyrostou, má muž z domova odejít a hledat vědomí Kṛṣṇy. Takto může každý dovést svůj život k dokonalosti — vrátit se domů, do království Boha.
Kdo se během studentského života nepodrobí askezi, nemůže pochopit existenci Boha. A pokud člověk nerealizuje Kṛṣṇu, nemůže v životě dosáhnout dokonalosti. Když tedy děti vyrostou, manželka má zůstat v jejich péči a manžel má odejít z domova, aby rozvíjel vědomí Kṛṣṇy. Vše závisí na rozvoji zralého poznání. Král Prācīnabarhiṣat, otec Pracetů, odešel z domova ještě předtím, než se jeho synové vrátili po ukončení své askeze ve vodě. Jakmile uzraje čas — jakmile člověk vyvine dokonalé vědomí Kṛṣṇy — má odejít z domova, a to i v případě, že ještě nesplnil všechny své povinnosti. Prācīnabarhiṣat nejprve čekal na příchod svých synů, ale poté uposlechl pokynů Nārady, a jakmile byla jeho inteligence na patřičné výši, zanechal synům pouze pokyny u svých ministrů. Nečekal již, až se synové vrátí, a odešel z domova.
Zříci se pohodlného domova je pro lidské bytosti absolutně nezbytné. Prahlāda Mahārāja to doporučoval: hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam — aby člověk skoncoval s materialistickým životem, musí opustit svůj takzvaný pohodlný domov, který pouze slouží k zabíjení duše (ātma-pātam). Domov je považován za temnou studnu zarostlou trávou, a kdo do této studny spadne, zemře, aniž by tomu někdo věnoval pozornost. Proto je třeba na rodinném životě příliš nelpět, neboť to může zničit rozvoj vědomí Kṛṣṇy.