SLOKA 20
apahata-sakalaiṣaṇāmalātmany
aviratam edhita-bhāvanopahūtaḥ
nija-jana-vaśa-gatvam ātmano ’yan
na sarati chidravad akṣaraḥ satāṁ hi
apahata—zničené; sakala—všechny; eṣaṇa—touhy; amala—neposkvrněné; ātmani—mysli; aviratam—neustále; edhita—rostoucí; bhāvanā — procítěně; upahūtaḥ—volaný; nija-jana—Svých oddaných; vaśa—pod vládu; gatvam—dostane se; ātmanaḥ—Své; ayan—zná; na—nikdy; sarati—odchází; chidra-vat—jako nebe; akṣaraḥ—Nejvyšší Osobnost Božství; satām—oddaných; hi—jistě.
Jelikož oddaní již nemají žádné hmotné touhy, jsou zbaveni všeho mentálního znečištění. Mohou tak neustále myslet na Pána a velice procítěně Ho oslovovat. Nejvyšší Pán, který o Sobě ví, že je ovládán Svými oddanými, je ani na okamžik neopouští, tak jako se nebe nad hlavou nikdy nestane neviditelným.
Z předchozího verše je jasné, že Nejvyšší Osobnost Božství, Janārdanu, velice rychle potěší činnosti Jeho oddaných. Čistý oddaný je vždy pohroužen v myšlenkách na Nejvyšší Osobnost Božství. Je řečeno: śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ. Díky neustálým myšlenkám na Kṛṣṇu je srdce oddaného prosté všech tužeb. Živá bytost, která je v hmotném světě, má srdce plné hmotných tužeb, ale když se očistí, nemyslí již na nic hmotného. Yogī, jehož mysl je zcela očištěná, dosáhne dokonalého stádia mystické yogy, kdy ve svém srdci neustále vidí Nejvyšší Osobnost Božství (dhyanāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ). Oddaného, v jehož srdci již sídlí Pán, nemohou znečistit kvality hmotné přírody. Dokud je živá bytost ovládána hmotnými kvalitami, touží po mnoha věcech a vytváří mnoho plánů pro hmotný smyslový požitek, ale jakmile vnímá v srdci Pána, všechny její hmotné touhy zmizí. Když je mysl zcela prostá hmotných tužeb, oddaný může na Pána myslet neustále. Tak začne plně záviset na Pánových lotosových nohách. Caitanya Mahāprabhu se modlí:
ayi nanda-tanuja kiṅkaraṁ
patitaṁ māṁ viṣame bhavāmbudhau
kṛpayā tava pāda-paṅkaja-
sthita-dhūlī-sadṛśaṁ vicintaya
“Můj milý Pane, jsem Tvůj věčný služebník, ale nějakým způsobem jsem poklesl do oceánu tohoto hmotného světa. Vyzdvihni mě laskavě a umísti mě jako smítko prachu k Tvým lotosovým nohám.” (Śikṣāṣṭaka 5) Také Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura se modlí:
hā hā prabhu nanda-suta,
vṛṣabhānu-sutā-yuta,
karuṇa karaha ei-bāra
narottama-dāsa kaya,
nā ṭheliha rāṅgā-pāya,
tomā vine ke āche āmāra
“Můj milý Pane, nyní jsi zde s dcerou krále Vṛṣabhānua, Śrīmatī Rādhārāṇī. Buďte ke mně prosím milostiví. Neodhánějte mě, protože kromě Vás nemám jiné útočiště.”
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, tak začne záviset na Svém oddaném. Je nepřemožitelný, ale Jeho čistý oddaný Ho přesto přemůže. Pán vychutnává závislost na Svém oddaném, jako si Kṛṣṇa vychutnával Svou závislost na milosti matky Yaśody. Považovat se za závislého na Svém oddaném Mu skýtá velký požitek. Král někdy zaměstnává šaška, který ho svými žerty občas uráží. Králi se ovšem takové zábavy líbí. Každý uctívá Nejvyššího Pána s velkým respektem, a proto si Pán někdy přeje od Svých oddaných zakusit trest. Vztah, který věčně existuje mezi Pánem a Jeho oddanými, je tedy pevně ustanovený, stejně jako nebe nad hlavou.