SLOKA 36
yajamāny uvāca
svāgataṁ te prasīdeśa tubhyaṁ namaḥ
śrīnivāsa śriyā kāntayā trāhi naḥ
tvām ṛte ’dhīśa nāṅgair makhaḥ śobhate
śīrṣa-hīnaḥ ka-bandho yathā puruṣaḥ
yajamānī—manželka Dakṣi; uvāca—modlila se; su-āgatam—příznivé zjevení; te—Tvoje; prasīda—buď spokojen; īśa—můj milý Pane; tubhyam—Tobě; namaḥ—s úctou se klaním; śrīnivāsa—ó sídlo bohyně štěstí; śriyā—s Lakṣmī; kāntayā—Svou chotí; trāhi—ochraňuj; naḥ—nás; tvām—Tebe; ṛte—bez; adhīśa—ó nejvyšší vládce; na—ne; aṅgaiḥ—s tělesnými údy; makhaḥ—obětní aréna; śobhate—je hezká; śīrṣa-hīnaḥ — bez hlavy; ka-bandhaḥ—pouze s tělem; yathā—jako; puruṣaḥ—osoba.
Dakṣova žena se modlila: Můj milý Pane, je naším štěstím, že ses zjevil v této obětní aréně. S úctou se Ti klaním a přeji si, abys byl spokojen. Obětní aréna, kterou nepoctíš Svou přítomností, je stejně nehezká jako tělo bez hlavy.
Jedno ze jmen Pána Viṣṇua je Yajñeśvara. Bhagavad-gītā říká, že všechny činnosti je třeba vykonávat jako viṣṇu-yajñu, pro potěšení Pána Viṣṇua. Všechny činnosti, jimiž netěšíme Pána, nás poutají k hmotnému světu. Totéž zde říká manželka Dakṣi: “Bez Tvé přítomnosti je veškerá sláva obětního obřadu marná, stejně jako tělo bez hlavy je k ničemu, bez ohledu na to, jak je ozdobené.” Pohlédneme-li na společnost jako na tělo, zjistíme, že ačkoliv je moderní materialistická společnost velice hrdá na svůj pokrok, podobá se nepotřebnému tělu bez hlavy. Bez vědomí Kṛṣṇy, bez pochopení Viṣṇua, Nejvyšší Osobnosti Božství, je jakýkoliv pokrok civilizace bezcenný, bez ohledu na to, jak důmyslný je po hmotné stránce. Hari-bhakti-sudhodaya (3.11) uvádí:
bhagavad-bhakti-hīnasya
jātiḥ śāstraṁ japas tapaḥ
aprāṇasyaiva dehasya
maṇḍanaṁ loka-rañjanam
V rodinách nižších tříd bývá zvykem zdobit zesnulá těla příbuzných a přátel a nést je v procesí. Zdobit mrtvé tělo však nemá význam, neboť životní síla ho již opustila. Urozenost, vážené společenské postavení a pokrok materialistické civilizace bez vědomí Kṛṣṇy se proto přirovnávají k ozdobám na mrtvém těle. Dakṣova manželka se jmenovala Prasūti a byla jednou z dcer Svāyambhuvy Manua. Devahūti, její sestra, byla manželkou Kardamy Muniho a jejím synem se stal Kapiladeva, Osobnost Božství. Prasūti byla tedy tetou Pána Viṣṇua. Z její modlitby je patrná náklonnost — jelikož byla Jeho tetou, prosila o zvláštní přízeň. Významné je také to, že Pán je zde oslavován společně s bohyní štěstí. Kdekoliv probíhá náležité uctívání Pána Viṣṇua, tam přirozeně projevuje svoji přízeň také bohyně štěstí. Pán Viṣṇu je transcendentální, amṛta. Všichni polobozi včetně Brahmy a Pána Śivy vznikli až po stvoření vesmíru, ale Pán Viṣṇu existoval již před stvořením. Z toho důvodu je oslovován jako amṛta. Vaiṣṇavové uctívají Pána Viṣṇua společně s Jeho vnitřní energií. Dakṣova manželka Prasūti Pána žádala, aby přítomné kněží změnil z obyčejných ploduchtivých materialistů, kteří provádějí oběti pro hmotný zisk, na vaiṣṇavy.