SLOKA 1

Ve čtvrtém zpěvu Śrīla Śukadeva Gosvāmī vysvětlil, že Nārada Muni krále Priyavratu dokonale poučil o poslání lidského života. Tímto posláním je realizovat své vlastní já a potom jít postupně zpátky domů, zpátky k Bohu. Král dostal na toto téma od Nārady dostatečné pokyny — proč tedy znovu začal žít životem hospodáře, který je hlavní příčinou hmotného otroctví? Mahārāja Parīkṣit velice žasl nad tím, že král Priyavrata zůstal v postavení hospodáře; divil se zvláště proto, že král Priyavrata byl nejen seberealizovanou duší, ale také prvotřídním oddaným Pána. Oddaného rodinný život nijak nepřitahuje, ale král Priyavrata se v něm kupodivu velice vyžíval. Někdo může namítat: “Co je na tom špatného, užívat si rodinného života?” Odpovědí je, že rodinný život člověka poutá výsledky plodonosných činností. Život hospodáře se zakládá na uspokojování smyslů, a dokud je jeho mysl upřena na těžkou práci pro smyslový požitek, poutají ho reakce za plodonosné činnosti. Taková nevědomost co se týče seberealizace je největší porážkou v lidském životě. Osvobodit se z pout plodonosných činností je zvláštním posláním lidské životní podoby, ale dokud člověk na toto poslání zapomíná a jedná jako obyčejné zvíře — jí, spí, páří se a brání se — musí pokračovat v podmíněném životě hmotné existence. To se nazývá svarūpa-vismṛti, zapomnění na své skutečné, přirozené postavení. Ve védské civilizaci proto chlapec na začátku života prochází přípravou brahmacārīna. Brahmacārī se musí podrobovat askezi a zdržet se sexu. Je-li tedy někdo dokonale vytrénovaný v zásadách brahmacaryi, obvykle se nestává hospodářem. Nazývá se potom naiṣṭhika-brahmacārī, což znamená naprostý celibát. Krále Parīkṣita proto udivilo, že i když velký král Priyavrata ovládal zásady naiṣṭhika-brahmacaryi, přesto začal žít jako hospodář.

Slova bhāgavata ātmārāmaḥ jsou zde velice významná. Nazývá se tak ten, kdo je sám v sobě spokojený stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství. Existují různé druhy spokojenosti. Karmī jsou spokojeni se svými plodonosnými činnostmi, jñānī se spokojí se splynutím se září Brahmanu a oddané uspokojuje služba Pánu. Pán je spokojený Sám v Sobě, protože vlastní veškeré bohatství, a ten, koho uspokojuje služba Jemu, se nazývá bhāgavata ātmārāmaḥ. Manuṣyāṇāṁ sahasreṣu — z mnoha tisíců lidí se možná jeden uchází o osvobození a z mnoha tisíců těch, kteří o to usilují, se možná jeden osvobodí od úzkostí hmotné existence a dosáhne vnitřní spokojenosti. Ani toto uspokojení však není konečné. Jñānī, karmī i yogīni mají různé touhy, ale oddaní žádné touhy nemají. Spokojenost ve službě Pánu se nazývá akāma, osvobození od tužeb, a to je tím nejvyšším uspokojením. Mahārāja Parīkṣit se proto ptal: “Jak mohl být ten, kdo dosáhl plného uspokojení na nejvyšší úrovni, spokojený s rodinným životem?”

Rovněž významné je slovo parābhavaḥ. Když je někdo spokojený v rodinném životě, je odsouzený ke zkáze, neboť nepochybně zapomněl na svůj vztah s Pánem. Prahlāda Mahārāja popisuje, jak se činnostmi v rodinném životě člověk více a více zaplétá. Ātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam—život hospodáře je jako temná studna, a pokud do ní někdo spadne, má zaručenu duchovní smrt. Jak Mahārāja Priyavrata zůstával osvobozeným paramahaṁsou i během rodinného života, popisuje následující verš.