SLOKA 21-23
adhunā putriṇāṁ tāpo
bhavataivānubhūyate
evaṁ dārā gṛhā rāyo
vividhaiśvarya-sampadaḥ
śabdādayaś ca viṣayāś
calā rājya-vibhūtayaḥ
mahī rājyaṁ balaṁ koṣo
bhṛtyāmātya-suhṛj-janāḥ
sarve ’pi śūraseneme
śoka-moha-bhayārtidāḥ
gandharva-nagara-prakhyāḥ
svapna-māyā-manorathāḥ
adhunā—v tuto chvíli; putriṇām—těch, kdo mají děti; tāpaḥ—soužení; bhavatā—tebou; eva—vskutku; anubhūyate—je zakoušené; evam — takto; dārāḥ—dobrá manželka; gṛhāḥ—sídlo; rāyaḥ—bohatství; vividha—různého druhu; aiśvarya—výsady; sampadaḥ—blahobyt; śabda-ādayaḥ—zvuk a tak dále; ca—a; viṣayāḥ—předměty smyslového požitku; calāḥ—dočasné; rājya—království; vibhūtayaḥ—bohatství; mahī—země; rājyam—království; balam—síla; koṣaḥ—pokladnice; bhṛtya—služebníci; amātya—ministři; suhṛt-janāḥ—spojenci; sarve—všichni; api — vskutku; śūrasena—ó králi Śūraseny; ime—tito; śoka—nářku; moha—iluze; bhaya—strachu; arti—a neštěstí; dāḥ—dárci; gandharva-nagara-prakhyāḥ—počínaje iluzorní vidinou velkého paláce v lese (gandharva-nagara); svapna—sny; māyā—iluze; manorathāḥ—a výplody mysli.
Můj milý králi, nyní na vlastní kůži zakoušíš utrpení toho, kdo má syny a dcery. Ó králi, vlastníku státu Śūrasena, manželka, dům, bohatství patřící ke království a různé další druhy bohatství, jakož i předměty smyslového vnímání — to vše je totožné v tom, že je to dočasné. Království, vojenská moc, pokladnice, služebníci, ministři, přátelé a příbuzní jsou příčinou strachu, iluze, nářku a neštěstí. Jsou jako gandharva-nagara, neskutečný palác, který je vidinou v lese. Kvůli své pomíjivosti nejsou o nic lepší než iluze, sny a mentální výmysly.
Tento verš popisuje zapletení v hmotné existenci. Živá bytost zde vlastní mnoho věcí — hmotné tělo, děti, manželku a tak dále (dehāpatya-kalatrādiṣu). Může si myslet, že jí poskytnou ochranu, ale to není možné. Bez ohledu na všechen tento majetek se duše musí vzdát své současné situace a přijmout další. Ta může být nepříznivá, ale i kdyby byla příznivá, živá bytost se jí musí také vzdát a přijmout zase jiné hmotné tělo. Takto pokračuje její strádání v hmotné existenci. Rozumný člověk by si měl být dobře vědom toho, že mu tyto věci nikdy nemohou přinést štěstí. Je třeba být na úrovni své duchovní totožnosti a věčně sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství jako oddaný. To byl pokyn, který Aṅgirā Ṛṣi a Nārada Muni dali Mahārāji Citraketuovi.