SLOKA 43
vikalpaṁ juhuyāc cittau
tāṁ manasy artha-vibhrame
mano vaikārike hutvā
taṁ māyāyāṁ juhoty anu
vikalpam—rozlišování (na dobré a špatné, mezi jednou a druhou osobou, jedním a druhým národem a tak podobně); juhuyāt—člověk má vložit jako obětinu; cittau—do ohně vědomí; tām—to vědomí; manasi — do mysli; artha-vibhrame—která je základem veškerého přijímání a odmítání; manaḥ—tu mysl; vaikārike—do falešného ega, ztotožňování se s hmotou; hutvā—vkládající jako obětinu; tam—toto falešné ego; māyāyām—do celkové hmotné energie; juhoti—vkládá jako obětinu; anu — následující tento princip.
Výplod mysli v podobě rozlišování na dobré a špatné je třeba vzít jako jeden celek a poté vložit do mysli, kterou je pak třeba vložit do falešného ega. Falešné ego je třeba vložit do celkové hmotné energie. To je způsob, jak bojovat proti falešnému rozlišování.
Tento verš popisuje, jak se může yogī zbavit lpění na hmotě. Karmī nedokáže vidět sám sebe, neboť je přitahován hmotou. Jñānī dokáží rozlišovat mezi hmotou a duší, ale yogīni, z nichž nejlepší jsou bhakti-yogīni, se chtějí vrátit domů, zpátky k Bohu. Karmī žijí zcela pod vlivem iluze, jñānī ani nepodléhají iluzi, ani nemají pozitivní poznání, ale yogīni—a konkrétně bhakti-yogīni — jsou zcela na duchovní úrovni. Bhagavad-gītā (14.26) to potvrzuje:
māṁ ca yo 'vyabhicāreṇa
bhakti-yogena sevate
sa guṇān samatītyaitān
brahma-bhūyāya kalpate
“Ten, kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Oddaný je tedy v bezpečném postavení — okamžitě dosahuje duchovní úrovně. Jiní, jako jñānī a haṭha-yogīni, mohou na duchovní úroveň dospět pouze postupně — tím, že se zbaví svého hmotného rozlišování, které probíhá v mysli, a falešného ega, kvůli němuž si živá bytost myslí: “Jsem toto tělo, výtvor hmoty.” Yogī tedy musí vnořit falešné ego do celkové hmotné energie a celkovou hmotnou energii do svrchovaného energetického zdroje. To je proces, jak se osvobodit od okouzlení hmotou.