SLOKA 46
śrī-nārada uvāca
dharmaṁ pāramahaṁsyaṁ vai
muneḥ śrutvāsureśvaraḥ
pūjayitvā tataḥ prīta
āmantrya prayayau gṛham
śrī-nāradaḥ uvāca—Śrī Nārada Muni řekl; dharmam—povinnosti; pāramahaṁsyam—paramahaṁsů, nejdokonalejších lidských bytostí; vai—skutečně; muneḥ—od světce; śrutvā—když takto vyslechl; asura-īśvaraḥ—král asurů, Prahlāda Mahārāja; pūjayitvā—uctíváním světce; tataḥ—poté; prītaḥ—velmi potěšený; āmantrya—vyžádal si svolení; prayayau—opustil to místo; gṛham—a vydal se domů.
Nārada Muni pokračoval: Když Prahlāda Mahārāja, král démonů, vyslechl od světce toto učení, pochopil povinnosti dokonalé osoby (paramahaṁsy). Patřičně tedy světce uctil, vyžádal si od něho svolení a vydal se na cestu k domovu.
V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 8.128) jsou citována slova Śrī Caitanyi Mahāprabhua:
kibā vipra, kibā nyāsī, śūdra kene naya
yei kṛṣṇa-tattva-vettā sei ’guru' haya
Guruem neboli duchovním učitelem může být každý, kdo zná vědu o Kṛṣṇovi. I když byl Prahlāda Mahārāja gṛhasthou a vládl démonům, byl zároveň paramahaṁsou, nejlepší z lidských bytostí, a je tedy naším guruem. Jméno Prahlāda Mahārāje proto nechybí na seznamu guruů, duchovních autorit:
svayambhūr nāradaḥ śambhuḥ
kumāraḥ kapilo manuḥ
prahlādo janako bhīṣmo
balir vaiyāsakir vayam
(Bhāg. 6.3.20)
Závěr zní, že paramahaṁsa je vznešený oddaný (bhagavat-priya). Může být v jakémkoliv životním stavu — brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha nebo sannyāsa — a vždy je stejně osvobozený a vznešený.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady k třinácté kapitole sedmého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Chování dokonalé osoby”.