SLOKA 42
idaṁ śarīraṁ puruṣasya mohajaṁ
yathā pṛthag bhautikam īyate gṛham
yathaudakaiḥ pārthiva-taijasair janaḥ
kālena jāto vikṛto vinaśyati
idam—toto; śarīram—tělo; puruṣasya—podmíněné duše; moha-jam — zrozené z nevědomosti; yathā—jako; pṛthak—oddělený; bhautikam — hmotný; īyate—je vidět; gṛham—dům; yathā—jako; udakaiḥ—vodou; pārthiva—zemí; taijasaiḥ—a ohněm; janaḥ—podmíněná duše; kālena — časem; jātaḥ—zrozené; vikṛtaḥ—přeměněné; vinaśyati—je zničené.
Tak jako si hospodář myslí, že jeho dům je s ním totožný, přestože se od domu liší, podmíněná duše z nevědomosti považuje tělo za sebe samu, třebaže mezi tělem a duší je rozdíl. Tělo je vytvořeno kombinací země, vody a ohně, a když časem dojde k jejich přeměně, bude s ním konec. Duše nemá se stvořením a zánikem těla nic společného.
Převtělujeme se z jednoho těla do druhého a naše těla jsou výtvorem naší iluze, ale jakožto duše existujeme vždy mimo hmotný, podmíněný život. Zde je dán příklad, že dům či automobil se vždy liší od svého majitele, ale podmíněná duše si kvůli připoutanosti myslí, že tyto věci jsou s ní totožné. Vůz či dům jsou tvořeny hmotnými prvky — existují tak dlouho, dokud tyto prvky tvoří náležitou kombinaci, a se zánikem příslušné kombinace zanikají. Duše ovšem trvale zůstává taková, jaká je.