SLOKA 7
śreyaḥ kurvanti bhūtānāṁ
sādhavo dustyajāsubhiḥ
dadhyaṅ-śibi-prabhṛtayaḥ
ko vikalpo dharādiṣu
śreyaḥ—činnosti svrchovaného významu; kurvanti—konají; bhūtānām—pro obyčejné lidi; sādhavaḥ—světci; dustyaja—kterých je nesmírně těžké se vzdát; asubhiḥ—svými životy; dadhyaṅ—Mahārāja Dadhīci; śibi—Mahārāja Śibi; prabhṛtayaḥ—a podobné vznešené osobnosti; kaḥ — jaká; vikalpaḥ—pochyba; dharā-ādiṣu—ohledně darování země brāhmaṇovi.
Dadhīci, Śibi a mnoho dalších vznešených osobností byli ochotni obětovat dokonce i své životy pro blaho obyčejných lidí. To je svědectví historie. Proč bych tedy neměl darovat tuto bezvýznamnou zemi? Jaký vážný argument hovoří proti tomu?
Bali Mahārāja byl připraven dát Pánu Viṣṇuovi všechno a Śukrācārya jakožto profesionální kněz zřejmě plný úzkosti čekal, co udělá. Pochyboval, zda vůbec někdy v historii nastal takový případ, kdy dal člověk jako milodar všechno, co měl. Bali Mahārāja však uvedl názorné příklady Mahārāje Śibiho a Mahārāje Dadhīciho, kteří se pro blaho lidu vzdali svých životů. Je bezesporu, že člověk lpí na všem hmotném — zvláště na zemi, která mu patří — ale země a ostatní vlastnictví mu jsou v době smrti násilím odebrány. Bhagavad-gītā uvádí: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham. Pán se Balimu Mahārājovi osobně zjevil, aby mu vzal vše, co měl, a králi se tedy dostalo toho štěstí, že mohl Pána spatřit tváří v tvář. Neoddaní však Pána tváří v tvář vidět nemohou; těm se Pán zjeví jako smrt a vezme jim všechno jejich vlastnictví násilím. Když je tomu tak, proč bychom se neměli se svým jměním rozloučit a vydat ho Pánu Viṣṇuovi pro Jeho uspokojení? Śrī Cāṇakya Paṇḍita v této souvislosti říká: san-nimitte varaṁ tyāgo vināśe niyate sati (Cāṇakya-śloka 36). Naše peníze a jmění nám tak jako tak nezůstanou — nějakým způsobem o ně budem stejně připraveni. Proto, dokud je máme, je lépe je použít jako dar pro vznešené účely. Bali Mahārāja tedy nařízení svého takzvaného duchovního mistra odmítl splnit.