SLOKA 34
vipralabdho dadāmīti
tvayāhaṁ cāḍhya-māninā
tad vyalīka-phalaṁ bhuṅkṣva
nirayaṁ katicit samāḥ
vipralabdhaḥ—nyní jsem ošizen; dadāmi—slibuji, že Ti dám; iti — takto; tvayā—tebou; aham—Já jsem; ca—také; āḍhya-māninā—jelikož jsi byl velice pyšný na své bohatství; tat—proto; vyalīka-phalam—jako výsledek podvádění; bhuṅkṣva—užívej si; nirayam—v pekle; katicit — několik; samāḥ—let.
Jelikož jsi byl falešně pyšný na své vlastnictví, slíbil jsi, že Mi dáš zemi, ale nedokázal jsi svůj slib dodržet. Tvůj slib byl tedy lživý, a za to budeš muset pobývat několik let v pekle.
Falešná pýcha, když si člověk myslí: “Jsem velmi bohatý a mám velké jmění,” je další stránkou hmotného života. Vše patří Nejvyšší Osobnosti Božství a nikdo jiný nic nevlastní. Taková je skutečnost. Īśāvāsyam idaṁ sarvaṁ yat kiñca jagatyāṁ jagat. Bali Mahārāja se bezesporu stal tím nejvznešenějším oddaným, zatímco dříve žil kvůli své pýše v sebeklamu. Svrchovaným rozhodnutím Pána nyní musel odejít na pekelné planety, ale jelikož tam šel na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství, žil tam na vyšší životní úrovni, než by se dala očekávat v nebeském království. Oddaný žije vždy s Nejvyšším Pánem, jemuž slouží, a proto je neustále transcendentální vůči pekelným i nebeským podmínkám.
Tak končí Bhaktivedantovy výklady k dvacáté první kapitole osmého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, která se jmenuje “Pán bere Baliho Mahārāje do zajetí”.