Kapitola čtrnáctá

Filozofové v západních zemích si velice cení analytického rozboru hmotných prvků, jak ho předložil ateistický Kapila. Sánkhja-jóga, kterou vysvĕtlil Pán Kapiladéva, syn Dévahúti, je na Západĕ prakticky neznámá. Tato sánkhja-jóga je ve skutečnosti bhakti. Toto poznání je nutné získat od duchovní učednické posloupnosti, nikoliv mentální spekulací. Spekulace není správný způsob, jak porozumĕt Absolutní Pravdĕ. Západní filozofové se snaží porozumĕt Absolutní Pravdĕ vzestupným procesem mentální spekulace neboli procesem induktivní logiky, ale správný způsob je sestupný, prostřednictvím parampary. V tomto případĕ poznání sestupuje z vyššího zdroje.

V Bhagavad-gítĕ je vysvĕtleno mnoho druhů jógy, ale bhakti je považována za nejvyšší ze všech. Všechny jógy nakonec vyúsťují v bhakti. Konečným závĕrem džňána-jógy a hatha-jógy je bhakti-jóga. V šesté kapitole Bhagavad-gíty je vysvĕtlen systém hatha-jógy, ale přestože byl Ardžuna tak vznešený a kvalifikovaný, řekl, že svou mysl tímto způsobem nedokáže soustředit. Jestliže byla hatha-jóga příliš tĕžká před pĕti tisíci lety pro človĕka tak vznešeného, že mohl být Kršnovým osobním přítelem, jak by ji mohl nĕkdo úspĕšnĕ provádĕt nyní? Ardžuna otevřenĕ řekl, že tento druh jógy není možné provádĕt, protože ovládat mysl je stejnĕ tĕžké, jako ovládat vítr.

Hatha-jóga je určena pro toho, kdo je příliš připoutaný k tĕlu. Jinak se doporučuje sánkhja-jóga neboli bhakti-jóga. Když Ardžuna řekl Kršnovi, že hatha-jóga je příliš tĕžká, Pán ho uklidnil slovy, že nejlepší jogí je ten, „kdo na Mne neustále myslí“ (Bhagavad-gítá 6.47). Pro Ardžunu byl Kršna vším, a proto Ho také požádal, aby v bitvĕ bojoval na jeho stranĕ. Když Durjódhana s Ardžunou přišli za Kršnou a řekli Mu, aby se k nĕkomu z nich přidal, Kršna odpovĕdĕl: „Mám osmnáct vojenských jednotek. Ty budou bojovat na jedné stranĕ a Já Osobnĕ se přidám k druhé. Nebudu však bojovat.“ Ardžuna nejprve přemýšlel, že by bylo dobré mít na své stranĕ Jeho osmnáct vojenských oddílů s mnoha tisíci slony a koňmi, ale pak si uvĕdomil, že postačí, když bude mít na své stranĕ Kršnu. Obyčejné vojáky nepotřeboval. Durjódhana se naopak rozhodl pro Kršnovy vojáky. Kršna tedy Ardžunu utĕšoval, aby se nebál, i když není schopen provádĕt aštánga-jógu.

„Nejlepší jogí je ten, kdo na Mne neustále myslí.“ Človĕk by mĕl mít stále na pamĕti, že Kršna je v Jeho srdci a že na Nĕj má neustále myslet. To je správný způsob meditace. Budeme- -li neustále zpívat Haré Kršna mahá-mantru, budeme neustále vzpomínat na Kršnu a Kršnova podoba se okamžitĕ vyjeví v našich srdcích. Vĕdomí Kršny znamená neustále myslet na Kršnu. Nejlepší jogí je ten, kdo si je neustále vĕdom Kršny. Toho je možné docílit pokorným nasloucháním o Kršnovi.

Na Kršnu se musíme obrátit prostřednictvím učednické posloupnosti. Existují čtyři sampradáji neboli učednické posloupnosti. Jedna pochází od Brahmy (Brahma-sampradája), další pochází od Lakšmí, bohynĕ štĕstí (Šrí-sampradája), další se jmenuje Kumára-sampradája a poslední je Rudra-sampradája. V současné dobĕ je Brahma-sampradája představována Madhva-sampradájou a my náležíme do Madhva-gaudíja-sampradáji. Naše původní sampradája pochází od Madhváčárji. Pozdĕji se v ní zjevil Mádhavéndra Purí, jeho žákem byl Íšvara Purí a jeho žákem byl Pán Čaitanja Maháprabhu. Jsme tedy v posloupnosti přicházející od Šrí Čaitanji Maháprabhua, a proto se naší sampradáji říká Madhva-gaudíja-sampradája. Nevytvořili jsme žádnou novou sampradáju. Naše sampradája pochází původnĕ od Brahmy. Kromĕ toho existuje také Rámánudža-sampradája pocházející od Šrí-sampradáji, Višnusvámí-sampradája pocházející od Rudra- -sampradáji a Nibáditja-sampradája pocházející od Kumára-sampradáji. Jestliže nepatříme do žádné z tĕchto sampradájí, naše snaha bude marná. Nemůžeme si myslet: „Jsem velký učenec a mohu vysvĕtlit Bhagavad-gítu po svém. Všechny sampradáji jsou k ničemu.“ Nemůžeme si vymyslet své vlastní komentáře. Takových komentářů je dnes všude plno, ale žádný nám nepomůže. Nemají žádnou sílu. Musíme přijmout filozofii tak, jak ji podal Brahmá, Nárada, Madhváčárja, Mádhavéndra Purí a Íšvara Purí. Tito velcí áčárjové nepodléhají nedokonalostem jako takzvaní učenci. Dnešní vĕdci a filozofové používají slov „možná“ a „pravdĕpodobnĕ“, protože nemohou dojít k správnému závĕru. Pouze spekulují a mentální spekulace nemůže být nikdy dokonalá.

Bhakti-jóga je na nejvyšším stupínku všech jóg. Prvním stupnĕm je karma-jóga, dalším džňána-jóga, dhjána-jóga a konečným je bhakti-jóga. Všichni se snaží dospĕt k Absolutní Pravdĕ, ale ostatní jógy končí jen částečnou realizací. Poznání přicházející prostřednictvím bhakti-jógy je úplné a má sílu, i když se jí nĕkdo vĕnuje jen částečnĕ. Bhakti-jógu doporučují všichni mahádžanové, jako je Brahmá, Šiva a Kapiladéva. Cestĕ k dokonalosti je velice tĕžké porozumĕt, a proto nám šástry doporučují, abychom následovali mahádžany, které popisuje Šrímad-Bhágavatam (6.3.20):

Jiným jménem Brahmy je Svajambhú, protože se narodil z lotosového kvĕtu emanujícího z Višnuova břicha. Nenarodil se matce ani otci, a proto se jmenuje Svajambhú. Nárada Muni je také mahádžan a Šambhu je Pán Šiva. „Kumára“ označuje čtyři Kumáry    —    Sanaku, Sanandanu, Sanátanu a Sanat-kumára. Dohromady je dvanáct autorit následujících sánkhjovou filozofii neboli bhakti-jógu: Brahmá, Šiva, Kapiladéva, Manu, Bhíšmadéva, Džanaka Mahárádž, Šukadéva Gósvámí a Prahlád Mahárádž... Přijmeme-li jednoho z tĕchto mahádžanů, budeme schopni porozumĕt Absolutní Pravdĕ, ale když se budeme snažit pochopit Absolutní Pravdu logikou nebo argumentováním, budeme nakonec neúspĕšní. Jeden filozof může být lepší logik než druhý a jeden filozofický argument může přebít jiný a tak to může pokračovat do nekonečna. Je to jen zbytečná ztráta času. I při studiu védských písem narazíme na potíže. Existuje tolik různých písem    —    Jadžur Véda, Rg Véda, Sáma Véda, Atharva Véda, Upanišady, Purány, Brahma-sútra, Rámájana, Mahábhárata a tak dále. Různí lidé při jejich čtení dojdou k různým závĕrům. Dále je tu bible a korán. Tolik lidí předkládá tolik vysvĕtlení. Na základĕ písem jeden filozof porazí druhého. Říká se, že z nikoho se nestane filozof, rši, pokud nevymyslí nový druh filozofie. Nāsāv ṛṣir yasya mataṁ na bhinnam. Pravda o duchovním životĕ je velice složitá a tĕžko ji lze pochopit. Chceme- -li být úspĕšní, musíme následovat dvanáct mahádžanů. Kršna je původní mahádžan a prvního poučil Brahmu. Brahmá je také mahádžan. Kršna ve skutečnosti prostřednictvím Bhagavad-gíty poučuje každého a každý se může učit přímo od Kršny.

Ve Šrímad-Bhágavatamu (1.1.1) se říká: tene brahma hṛdā ya ādi- -kavaye. Kršna nám zanechal Své pokyny a totéž učinil i Kapiladéva. Kapiladévova filozofie a Kršnova filozofie v Bhagavad- -gítĕ jsou v naprostém souladu. Transcendentální poznání musíme obdržet od mahádžanů a pak se dostaví žádoucí výsledek. Kapiladéva vysvĕtloval sánkhjovou filozofii Své matce, ke které cítil přirozenou náklonnost, ale nemĕli bychom si myslet, že Dévahúti byla obyčejná žena. Byla velmi pokorná, a když to Kapiladéva uvidĕl, byl k ní velice milostivý. Vidĕl, že chce poznat Absolutní Pravdu, a také vĕdĕl, že od ní obdržel Své tĕlo. Proto se rozhodl, že se jí pokusí předat konečný závĕr filozofického poznání v podobĕ této sánkhjové filozofie.

Smysly každé živé bytosti jsou neustále aktivní, ať se již jedná o činnosti předepsané ve Védách nebo o činnosti materialistického charakteru. Smysly mají přirozený sklon být činné a mysl je střediskem všech smyslů. Mysl je ve skutečnosti jejich vůdcem, a proto se nazývá sattva. Podobnĕ je Nejvyšší Osobnost Božství vůdcem všech polobohů, kteří plní různé úlohy v hmotném svĕtĕ (vládnou Slunci, Mĕsíci, atd.).

Ve védských písmech stojí, že polobozi jsou různými částmi vesmírného tĕla Nejvyšší Osobnosti Božství. Naše smysly jsou ovládány různými polobohy a jsou tedy jejich představiteli. Mysl představuje Nejvyšší Osobnost Božství. Smysly, ovládány myslí, jednají pod vlivem polobohů. Když je jejich služba konečnĕ zamĕřena k Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou ve svém přirozeném postavení. Pán se jmenuje Hršíkéša, protože je skutečným pánem a vlastníkem všech smyslů. Smysly a mysl mají přirozený sklon k činnosti, a když jsou hmotnĕ znečištĕné, pracují pro hmotné vĕci a slouží polobohům, ačkoliv jejich původním postavením je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Smysly se nazývají hṛṣīka a Nejvyšší Osobnost Božství je Hṛṣīkeśa. Smysly mají tedy nepřímo sklon sloužit Nejvyššímu Pánu a tomu se říká bhakti.

Kapiladéva řekl, že při oddané službĕ jsou smysly bez touhy po hmotném zisku a bez sobeckých motivů zamĕstnány ve službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství. Tento služebnický přístup je daleko lepší než siddhi, spasení. Bhakti, sklon ke službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, je transcendentální úroveň nadřazená mukti, vysvobození. Pokud človĕk není vysvobozený, nemůže zamĕstnat své smysly oddanou službou Pánu. Když jsou smysly zamĕstnány smyslovým požitkem nebo jednají podle védských pravidel, jsou stále ovlivňovány nĕjakým sobeckým motivem, ale když jsou tytéž smysly bez jakéhokoliv postranního zájmu zamĕstnány službou Bohu, která je pro mysl zcela přirozená, říká se tomu animittā. Když tedy mysl není odvedena hmotnými činnostmi nebo védskými pravidly a zcela se zapojí do oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství, nachází se daleko výše, než je pouhé osvobození z hmotného zapletení.

Bhakti neboli oddaná služba je transcendentální dokonce i mukti, vysvobození. Lidi zajímá hlavnĕ dharma, artha, kāma a mokṣa. Na počátku je dharma (náboženství), pak přijde artha (ekonomický rozvoj), kāma (smyslový požitek) a mokṣa (splynutí s Nejvyšším). Bhakti však stojí nade všemi. Bhaktu, oddaného, mukti příliš nezajímá. Bilvamangal Thákur řekl: muktiḥ svayaṁ mukulitāñjali sevate 'smāt. „Mukti stojí se sepjatýma rukama a čeká, až bude moci oddanému sloužit.“ (Kršna-karnámrta 107) To je zkušenost Bilvamangala Thákura, který byl velice bohatý bráhman z Jižní Indie. Vlivem špatné společnosti se z nĕj stal zvrhlý lovec prostitutek, který utratil všechny své peníze pro prostitutku Čintámani. Jednou v noci se strhla ohromná průtrž mračen a vichřice a Bilvamangal se znovu vydal za prostitutkou. Čintámani si myslela: „Taková hrozná bouřka. Dnes Bilvamangal určitĕ nepřijde.“ Ale on přes všechny nesnáze přišel. Přeplul rozbouřenou řeku a když uvidĕl zavřenou branku, přeskočil plot a dostal se do domu. Překvapená Čintámani mu řekla: „Jak to, že jsi přišel i dnes? Jak jsi připoutaný k obyčejné kůži! Kdybys byl stejnĕ posedlý po Kršnovi, bylo by ti to k vĕčnému dobru.“ Bilvamangal okamžitĕ odešel z jejího domu a odešel do Vrndávanu. Musíme však vĕdĕt, že ve skutečnosti vykonával oddanou službu již ve svém předešlém životĕ a byl až na úrovni bhāva- -bhakti. Prostitutka se vlastnĕ stala jeho guruem. Ve Vrndávanu Bilvamangal Thákur napsal knihu Kršna-karnámrta, kterou doporučil i Šrí Čaitanja Maháprabhu. Ve své knize Bilvamangal Thákur píše: „Můj Pane Bhagaváne, kdybychom Ti byli výlučnĕ oddáni, mohli bychom snadno vidĕt Tvou Božskou podobu malého chlapce, kaiśora-mūrti.“

Kaišór je další jméno Kršny. Slovo kaiśora označuje vĕk před svatbou    —    když je chlapci mezi jedenáctým a šestnáctým rokem. Šrí Kršna je vĕčnĕ v kaiśora-mūrti. Oddanou službou můžeme velice snadno vidĕt Kršnu v Jeho kaiśora-mūrti.

Na cestĕ do Vrndávanu Bilvamangala Thákura stále ještĕ přitahovaly ženy. Jedné noci spal v domĕ bohatého obchodníka. Manželka toho obchodníka řekla svému muži, že Bilvamangal Thákur se do ní zakoukal. Zeptala se svého manžela, co má dĕlat, a obchodník jí jen řekl: „Služ mu.“ Bilvamangal Thákur nakonec přišel k rozumu a pomyslel si: „Tyto oči jsou moji nepřátelé.“ Když k nĕmu ta krásná žena přišla, Bilvamangal Thákur řekl: „Matko, prosím dej mi jehlici ze svých vlasů. Jsem jako šílený po krásných ženách. Vypíchnu si oči.“ Tak se oslepil. Po zbytek svého života již nevidĕl, ale přesto mu ve Vrndávanu přinesl mléko Samotný Kršna. Prostřednictvím bhakti realizoval Kršnu a podle své vlastní zkušenosti napsal: „Mukti není příliš důležité. Neustále stojí se sepjatýma rukama a říká: ,Můj pane, poručte mi, jsem vám k službám.̀“ Oddaný o mukti příliš neusiluje, protože je již osvobozený. Máte-li milion dolarů, proč byste toužili po deseti rupiích?

Bhakti musí být animittā, bez osobní motivace. Kršna může bez potíží splnit všechna naše přání, protože je všemocný a vlastní veškeré bohatství. Chceme-li od Kršny hmotné štĕstí, Kršna nám ho zajisté může dát. Může nám dát mukti, osvobození, ale je hloupé prosit Kršnu o cokoliv jiného než o bhakti. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur říkal, že prosit Boha o mukti nebo o cokoliv jiného než o bhakti je jako jít za boháčem a prosit ho o trochu popela. Jiný příbĕh vypráví o stařenĕ, která nesla lesem otep dříví. Otep byla velice tĕžká a spadla jí na zem. Stařena se obávala: „Kdo mi pomůže dát tu otep znovu na hlavu?“ Začala volat Boha a prosit: „Bože, pomoz mi.“ Bůh se najednou zjevil a řekl: „Oč žádáš?“ „Prosím, pomoz mi dát tu otep dříví zpátky na hlavu,“ odpovĕdĕla stařena. To je naše pošetilost. Když nám Bůh přijde dát nĕjaké požehnání, požádáme Ho, aby nám znovu naložil naše hmotná břemena. Žádáme o více hmotných vĕcí, šťastnou rodinu, hodnĕ penĕz, nové auto a podobnĕ.

Čaitanja Maháprabhu nás učí, abychom žádali Boha pouze o možnost sloužit Mu život za životem. To je skutečný význam Haré Kršna mahá-mantry. Když zpíváme Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare    /    Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare, oslovujeme Boha a Jeho energii. Hará je Kršnova vnitřní energie, Šrímatí Rádhárání nebo Lakšmí. Jaya rādhe! To je daivī prakṛti a oddaní se odevzdávají této daivī prakṛti, Šrímatí Rádhárání. Vaišnavové uctívají Rádhá-Kršnu, Lakšmí-Nárájana a Sítá- -Rámu. Na začátku Haré Kršna mahá-mantry nejprve oslovujeme vnitřní energii Kršny, Haré. „Ó Rádhárání! Haré! Energie Pána!“ Oslovíme-li nĕkoho tímto způsobem, obvykle se nás zeptá: „Ano, co bys rád?“ Naše odpovĕď je: „Prosím, zamĕstnej mĕ ve Své službĕ.“ Tak bychom se mĕli modlit. Nemĕli bychom říkat: „Ó energie Pána, ó Kršno, prosím, dej mi peníze. Prosím, dej mi krásnou ženu. Prosím, dej mi hodnĕ stoupenců. Prosím, dej mi nĕjaké významné postavení ve společnosti. Zařiď, ať se stanu prezidentem.“ Takovým žádostem bychom se mĕli vyhýbat. Buddha nám radil, abychom se vzdali všech hmotných tužeb. Nemůžeme se zbavit všech tužeb, ale můžeme se zbavit všech hmotných tužeb. Po nĕčem toužit je pro živou bytost přirozené, není možné přestat toužit. Pouze mrtvola po ničem netouží. Skutečná nežádostivost znamená očistit své tužby a toho lze docílit, když budeme toužit jen po službĕ Kršnovi.

Čaitanja Maháprabhu nás učí:

„Ó všemocný Pane, netoužím po bohatství, překrásných ženách, ani nechci mít žádné stoupence. Toužím jedinĕ po bezpříčinné oddané službĕ Tobĕ zrození za zrozením.“ (Šikšáštaka 4) Žádal pouze o to, aby mohl život za životem sloužit Kršnovi. Nehledal vysvobození, chtĕl jen zrození za zrozením sloužit Kršnovi. Oddaní nechtĕjí splynout s Nejvyšším. Buddhistická filozofie hlásá nirvánu, negaci všech hmotných tužeb. Buddha nám nenabízí nic vyššího. Šankaráčárja dává trochu více: říká, že bychom se mĕli zbavit hmotných tužeb a splynout se září Brahmanu. Tomu se říká brahma-nirvāṇa. Podle vaišnavské filozofie bychom se mĕli vzdát všech hmotných tužeb, dostat se na úroveň Brahmanu a navíc se zamĕstnat v oddané službĕ Pánu. Tomu se říká bhakti. Májávádští filozofové tomu nemohou porozumĕt, ale Kršna říká, že oddaná služba je na transcendentální úrovni.

Sánkhjová filozofie ateistického Kapily je materialistická a zkoumá pouze dvacet čtyři hmotných prvků. Skutečná sánkhjová filozofie Pána Kapiladévy je transcendentální dvaceti čtyřem prvkům a hmotným činnostem. Tato sánkhjová filozofie, což je ve skutečnosti bhakti-jóga, není určena pro získání hmotných vĕcí. Na hmotné úrovni lidé pracují pro svůj osobní nebo rozšířený smyslový požitek. Pracují pro sebe nebo pro svou rodinu, manželku, dĕti, společnost, národ nebo celé lidstvo. To je jen rozšířený smyslový požitek. Když človĕk krade pro sebe nebo pro svou rodinu, národ nebo pro kohokoliv, nic to nemĕní na skutečnosti, že je stále zlodĕjem. Říká se, že Alexandr Veliký jednou uvĕznil zlodĕje a zlodĕj mu řekl: „Jaký je mezi námi rozdíl? Já jsem malý zlodĕj a ty jsi velký zlodĕj.“ Alexandr byl velice citlivý, propustil ho a řekl: „Máš pravdu, mezi námi není rozdíl.“ Bez ohledu na to, jestli je smyslový požitek určen nám nebo naší rodinĕ, našemu národu nebo čemukoliv, je to stále smyslový požitek. Zmĕna nastane, když budeme pracovat pro Kršnův smyslový požitek.

Mĕli bychom si všimnout, že v Bhagavad-gítĕ a Šrímad-Bhágavatamu nikde nestojí kṛṣṇa uvāca („Kršna řekl“) nebo kapiladeva uvāca („Kapiladéva řekl“). Spíše tam najdeme bhagavān uvāca („Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, řekl“). To znamená, že vše je dokonalé. Získáme-li poznání od obyčejného človĕka, bude mít mnoho nedostatků. Obyčejný človĕk podléhá iluzi a také má sklon podvádĕt. Obyčejný človĕk nemůže mít dokonalé poznání, i kdyby byl velkým učencem. Dokonalost se podstatnĕ liší od toho, co najdeme v hmotném svĕtĕ. Dokonalost znamená žádná chyba, žádná iluze, žádný podvod a žádná nedokonalost. Proto tam stojí bhagavān uvāca, neboť Bhagaván je dokonalý. Mĕli bychom tedy využít toho, co nám Bhagaván říká nebo co nám říká ten, který mluví v souladu s Bhagavánem.

Na této zásadĕ stojí hnutí pro vĕdomí Kršny. Nepředkládáme žádný svůj výmysl. Jakýkoliv náš výtvor by mĕl jistĕ mnoho nedostatků. Jakou by mĕla cenu má filozofie, mé myšlenky? Lidé často říkají: „Já si myslím“ nebo „Podle mého názoru“ a myslí si, že jejich názor nĕco znamená. Neříkají: „Já jsem obyčejný darebák.“ Lidé si cení svých názorů a myslí si, že jsou nĕjak výjimečné. V tomto hmotném svĕtĕ mají všichni nedokonalé smysly, proto veškeré poznání získané jejich prostřednictvím musí být zákonitĕ také nedokonalé. Znovu a znovu tedy opakujeme, že poznání musíme obdržet od učednické posloupnosti. Poznání musíme obdržet od Bhagavána, dokonalého. Budeme-li se toho držet, můžeme se stát guruy celého svĕta.

Oddaný si nikdy nemyslí, že je velký bhakta. Kršnadás Kavirádž Gósvámí, autor Čaitanja-čaritámrty, napsal: purīṣera kīṭa haite muñi se laghiṣṭha. „Jsem nižší než červ ve výkalech.“ (Ádi 5.205) To je přístup vaišnavy. Vaišnava je přirozenĕ velice pokorný. Nikdy neříká: „Jsem Nejvyšší. Stal jsem se Bohem.“ Kršna říká: „Já jsem Bůh. Uctívej Mĕ.“ Vaišnava říká: „Kršna je Bůh. Uctívej Kršnu.“ Není důležité stát se guruem, pokud budeme opakovat, co Kršna říká. Vše, co Kršna říká v Bhagavad-gítĕ, je dharma. Dharma je jedna. Nemůže mít různé podoby. Dharma znamená řídit se zákony Boha. Neznáme-li však Boha a Jeho zákony, budeme si jen vymýšlet nĕjaké zkomoleniny a bojovat mezi sebou. To není dharma, ale filozofická spekulace. Všechna spekulace a vymyšlené dharmy byly vykázány ze Šrímad-Bhágavatamu, protože je to všechno podvod. Bhāgavata-dharma není podvod, protože se vztahuje na Nejvyššího Pána. Bhakti může být pouze ve vztahu k Bhagavánovi; bez Bhagavána není bhakti. Jestliže je Bhagaván prázdnota, nula, kde je bhakti? Bhakti je vztah mezi Bhagavánem a bhaktou. Bhagaván existuje a bhakta také. Bhakta oslovuje Bhagavána, nosí Mu jídlo, velebí Jeho jméno, inspiruje lidi, aby o Nĕm naslouchali, vydává knihy o Bhagavánovi, uctívá Bhagavána, a takto je neustále ponořen v Bhagavánovi. To je bhakti.

Bhakti je mnohem výše než mukti, protože oddaná služba přináší osvobození z hmotného zapletení zcela automaticky. Je- -li zažívání v pořádku, žaludeční oheň stráví vše, co sníme. Oddaný nemusí zvlášť usilovat o vysvobození. Jeho služba Nejvyšší Osobnosti Božství je cestou vysvobození, protože zamĕstnat se ve službĕ Pánu znamená vysvobodit se z hmotného zapletení.

Pro oddaného není vysvobození žádný problém. Vysvobození přijde samo, bez zvláštní snahy. Bhakti je tudíž daleko lepší než mukti, kterého dosahují impersonalisté. Impersonalisté na cestĕ k mukti provádĕjí tvrdé odříkání, ale bhakta, který se vĕnuje oddané službĕ, zvláštĕ zpívání Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare    /    Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare a přijímání prasádam obĕtovaného Nejvyšší Osobnosti Božství, okamžitĕ ovládne svůj jazyk. Jakmile ovládneme jazyk, ovládneme i všechny ostatní smysly. Ovládání smyslů je dokonalostí jógových zásad, a jakmile se zamĕstnáme v oddané službĕ Pánu, začíná naše vysvobození. Kapiladéva potvrzuje, že bhakti, oddaná služba, je garīyasī    —    slavnĕjší než siddhi, dokonalost.

Zde se říká, že bhakti rozpouští jemnohmotné tĕlo. Duše má dva obaly    —    jemnohmotný a hrubohmotný. Hrubohmotné tĕlo se skládá ze zemĕ, vody, ohnĕ, vzduchu a éteru. Jemnohmotné tĕlo se skládá z mysli, inteligence a falešného ega. Z osmi hmotných prvků je pĕt hrubých a tři jemné. Jemné prvky nemůžeme vidĕt a duše je ještĕ jemnĕjší. Každý, kdo má oči, může vidĕt tĕlo, ale duši, skutečnou bytost, každý vidĕt nemůže. Když vidíme, že človĕk zemřel, naříkáme: „Odešel od nás.“ Vidíme, že tĕlo je před námi, ale přesto tu nĕco schází. Náš přítel se tedy od svého tĕla liší. Když říkáme: „To je můj přítel,“ myslíme tím tĕlo, ale to je pohled, který mají i zvířata. Zvíře si myslí: „To je můj psí přítel a to je má psí matka.“ Nevidí více než hrubé tĕlo. Podobnĕ také nejsme schopni vidĕt duši, a když nevidíme nepatrnou duši, jak můžeme doufat, že svýma slepýma očima uvidíme Boha? Nevidíme ani jeden druhého. Jak bychom mohli vidĕt Boha. Říká se: ataḥ śrī-kṛṣṇa-nāmādi na bhaved grāhyam indriyaiḥ. „Hmotné smysly nemohou ocenit Kršnovo svaté jméno, Jeho podobu, vlastnosti a zábavy.“

Naše současné smysly nemohou vidĕt Boha. Chápeme, že když nĕkdo zemře, nĕco odešlo. Chápeme, že to, co vidíme, není náš přítel, ale kus hmoty. To je poznání. Ten, kdo chápe, že tĕlo je i před smrtí pouhým kusem hmoty, je skutečnĕ moudrý. Vidí duši očima poznání. Na hrubé úrovni nemohou lidé vidĕt ani duši, ani Bhagavána a podobají se zvířatům. Karmí, ploduchtiví pracovníci, nechápou rozdíl mezi tĕlem a duší. Z mnoha milionů karmí je možná jen jeden džňání, moudrý človĕk, který má poznání. Džňání ví, že se liší od svého tĕla a z mnoha milionů džňáních může být jen jeden skutečnĕ vysvobozen. Májávádí si myslí, že jsou jakožto duše totožní s Nejvyšším. Být stejné duchovní povahy jako Nejvyšší ještĕ neznamená být Nejvyšší Duší. Májávádí si myslí, že se ztotožnili s Nárájanem, a proto jeden druhého oslovují „Nárájane“. Říkají: „Ty jsi Nárájan, já jsem Nárájan, každý je Nárájan.“ Z tohoto omylu vznikl daridra- -nārāyaṇa (chudý Nárájan). Oddaní, kteří slouží lotosovým nohám Nejvyššího Pána, takto nepřemýšlejí. Myslí si: „Kdybych byl totožný s Nejvyšším, jak bych mohl být tak pokleslý?“ Vĕdí, že kapka mořské vody má stejné vlastnosti jako oceán, ale také vĕdí, že kapka vody se nikdy nevyrovná celému oceánu.

Májávádí nĕkdy uctívají Višnua, ale ve skutečnosti nevĕří v podobu Pána Višnua. Jeho podobu považují za výmysl, za nĕjakou představu, která slouží jako prostředek k seberealizaci. Májávádí říkají, že Absolutní Pravda nemá podobu (rūpa), ale v písmech stojí: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. „Kršna, známý jako Góvinda, je nejvyšší vládce a má vĕčné, blažené duchovní tĕlo.“

Vigraha označuje nejvyšší podobu, ale májávádí tomu nerozumí. Také mnoho takzvaných vaišnavů uctívá Višnua proto, že chtĕjí nakonec splynout s Nejvyšším. Nĕkdy uvádĕjí příklad kapky vody, která splyne s velkým oceánem. To je ale nesmysl. Oceán se skládá z nesčetného množství molekul vody a jedna malá molekula nikdy nemůže splynout s ohromným celkem. Sluneční svit se skládá z mnoha bilionů malých zářivých částeček a každá částečka má svou individuální atomickou totožnost. Protože nejsme schopni rozpoznat malé atomy, myslíme si, že se jedná o jednolitý celek, ale to je pouze naše nedokonalost. Podobnĕ jsme i my malé částečky Nejvyšší Osobnosti Božství, ale všichni máme svou odlišnou individuální totožnost. V Bhagavad-gítĕ (2.12) Kršna říká:

„Nikdy se vĕru nestalo, že by nebylo Mne, tebe či tĕchto králů; a ani se nikdy nestane, abychom kdy přestali existovat.“

Kršna nikdy neřekl, že On, Ardžuna a všichni vojáci nakonec splynou v jedno. Jasnĕ řekl, že všichni si uchovají svou vlastní individualitu.

Lidé s dokonalým poznáním si nikdy nemyslí, že v budoucnu splynou s Nejvyšším. Chtĕjí setrvat ve svém přirozeném postavení jako nedílné části Kršny. V současnosti nás pokrývá hmotné tĕlo, ale toto hmotné tĕlo se může díky bhakti-józe velice snadno rozplynout. Jestliže se pevnĕ ustálíme v oddané službĕ, pak přestaneme mít hmotné tĕlo, protože naše tĕlo zduchovní. Jsme volní.

Ve svém pomatení se chceme stát manželem bohynĕ Lakšmí. Manželem bohynĕ Lakšmí je Nárájan, Bůh Samotný. V hmotném svĕtĕ toužíme po Lakšmí, bohyni štĕstí, ale naše pokusy končí zklamáním. Myslíme si: „Stanu se manželem Lakšmí.“ Nikdo kromĕ Nárájana si ve skutečnosti s Lakšmí užívat nemůže. Dokonce i polobozi jako Brahmá a Šiva stojí níže než Nárájan, ale my jsme takoví hlupáci, že se snažíme zaujmout Jeho postavení nebo z Nĕj udĕlat daridra-nārāyaṇa, chudáka na ulici. Šástry nikdy nikoho nedávají na stejnou úroveň s Nárájanem, ani Brahmu nebo Šivu, tím ménĕ nĕjakého bláznivého darebáka.

Můžeme se zeptat, proč nás Nárájan stvořil a proč jsme Jeho nedílnými částmi. Eko bahu-syām. Proč se Nárájan zmnohonásobil? Stvořil nás pro Svůj požitek. Ānandamayo 'bhyāsāt. Stvořil nás stejným způsobem, jako když se nĕjaký muž ožení. Kdo má ženu, zplodí dĕti. Muž na sebe bere zodpovĕdnost a živí manželku a dĕti, protože si myslí, že si jejich prostřednictvím bude užívat života. V hmotném svĕtĕ se muž snaží večer užívat života ve společnosti manželky, dĕtí a přátel. Proto na sebe bere tolik zodpovĕdnosti. Má to být ānanda, blaženost, ale jelikož se to odehrává v hmotném svĕtĕ, tato ānanda se promĕní v nĕco odporného. Ānandu prožíváme, když jsme se svým Svrchovaným Otcem, Kršnou. Všichni jsme dĕti Nejvyššího Otce a v Bhagavad-gítĕ (14.4) Kršna prohlašuje, že všechny životní druhy jsou Jeho dĕtmi:

„Ó synu Kuntí, všem životním druhům je umožnĕno narodit se v této hmotné přírodĕ a Já jsem otcem dávajícím símĕ.“

Nejvyšší Otec, Šrí Kršna, nás stvořil pro Svůj požitek, ne pro utrpení. Jsme Kršnovy dĕti, ale opustili jsme svého Nejvyššího Otce, protože si toužíme užívat nezávisle. Následkem toho trpíme. Když syn boháče odejde z domova a snaží se nezávisle si užívat, potká ho utrpení. Je v našem zájmu vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, a užívat si s naším původním otcem Kršnou. To nám přinese štĕstí. Kršna má v plné míře všechny vznešené vlastnosti: bohatství, sílu, krásu, slávu, poznání a odříkání. Má všechno v neomezeném množství. Když se vrátíme ke svému původnímu otci, můžeme si s Ním neomezenĕ užívat. Když jsme oddĕleni od Kršny, požitek nikdy nenajdeme a požitek nás nečeká, ani když se budeme snažit s Kršnou splynout. V hmotném svĕtĕ nám dává život otec, ale stále jsme odlišnou individuální bytostí. Když trpíme, neřekneme: „Můj drahý otče, trpím. Mohu s tebou opĕt splynout?“ Je to snad dobrý nápad? Otec nám odpoví: „Zplodil jsem tĕ, aby sis mohl sám užívat života. Zůstaneš odlišnou bytostí a já zůstanu odlišnou bytostí, a takto si budeme užívat. Žádáš mĕ, abys se mnou mohl splynout. Co je to za nesmysl?“

Májávádí chtĕjí splynout s Nejvyšším, protože trpí v hmotném svĕtĕ. Kršna nás stvořil, abychom si užívali v Jeho společnosti, ale my to nedĕláme, protože si chceme užívat sami. Proto v hmotném svĕtĕ trpíme a to nás vede k přemýšlení, jak splynout s naším otcem. Májá se snaží živou bytost podnĕcovat, aby byla stále pyšnĕjší a vĕtší, a její poslední léčkou je přimĕt živou bytost k myšlenkám na splynutí s Bohem. Májávádí si myslí, že splynout s Nejvyšším je nejvĕtší dokonalostí, ale žádná dokonalost to není, protože naše přirozené postavení je užívat si v Kršnovĕ společnosti. Přátelé sedí spolu v pokoji a tĕší se vzájemné společnosti. Jakou radost může človĕk mít, když je sám? Rozmanitost je matka požitku a skutečným požitkem je být v Kršnovĕ společnosti. Proto oddaní nikdy netouží splynout s Nejvyšším.

„Můj drahý Pane, nechci ukončit kolobĕh rození a smrti. Netoužím po mukti. Nevadí mi, když se narodím znovu a znovu. Pouze toužím sloužit Ti zrození za zrozením.“ (Šikšáštaka 4) To je skutečná ānanda. Pokud jsme se zcela nekvalifikovali a nejsme čistí oddaní, nemůžeme proniknout na vaikunthské planety. Musíme zůstat v okolní brahmadžjóti. Toužíme-li po tom, Kršna nám k tomu dá příležitost. Kršna je konec konců všechno. On je brahmadžjóti a také Paramátmá. Chceme-li splynout s Nejvyšším, Kršna nám dovolí žít kolem vaikunthských planet v neosobní brahmadžjóti. Takové postavení však není vĕčné. Již dříve jsme vysvĕtlovali, že v brahmadžjóti nemůžeme žít vĕčnĕ, protože toužíme po rozmanitosti. Bez rozmanitosti neexistuje požitek.

Oddaný je osvobozený za všech okolností. Může chodit do práce nebo obchodovat, ale za všech okolností neustále přemýšlí, jak sloužit Kršnovi, a tak je automaticky osvobozen. Nemyslí na to, jak by splynul s Nejvyšším a vysvobodil se. Jeho osvobození pramení ze vztahu se Samotným Nejvyšším Pánem.