Kapitola šestnáctá

Vibhūti, bohatství, které májá nabízí, je velmi rozmanité. Dokonce i na této planetĕ můžeme poznat mnoho rozmanitých vĕcí, ale povýšíme-li se na vyšší planety jako Čandralóku, Slunce nebo ještĕ výše na Maharlóku, Džanalóku a Tapolóku nebo až na nejvyšší planetu, kde sídlí Brahmá a jmenuje se Satjalóka, najdeme tam nepřeberné možnosti ke smyslovému požitku. Například délka života je na vyšších planetách mnohem vĕtší než na této planetĕ. Říká se, že jeden den na Mĕsíci se rovná našim šesti mĕsícům. Délku života na nejvyšší planetĕ si neumíme ani představit. V Bhagavad-gítĕ stojí, že dvanáct Brahmových hodin je nepředstavitelných i pro naše matematiky. Tak je popsána vnĕjší energie Pána neboli májá. Kromĕ toho existují další výsady a schopnosti, kterých mohou jogíni pomocí mystických sil dosáhnout. Ty jsou také hmotné. Oddaný neusiluje o žádnou z tĕchto hmotných radostí, přestože je může mít, kdykoliv si bude přát. Milostí Pána může mít oddaný úžasný hmotný úspĕch, bude-li si to přát, ale skutečný oddaný nic takového nechce. Šrí Čaitanja Maháprabhu učil, že človĕk by nemĕl toužit po hmotném bohatství nebo slávĕ, ani by se nemĕl snažit užívat hmotné krásy. Mĕl by toužit pouze po oddané službĕ Pánu, i kdyby nedostal osvobození a musel do nekonečna setrvat v kolobĕhu rození a smrti. Človĕk vĕdomý si Kršny má ve skutečnosti osvobození jisté. Oddaný se tĕší všem výhodám, které mají obyvatelé vyšších planet a také vaikunthských planet. Zde je to přímo uvedeno: bhāgavatīṁ bhadrām. Na vaikunthských planetách je všechno vĕčné a klidné, ale čistý oddaný se netouží dostat dokonce ani tam. Přesto dosáhne této výsady a již za tohoto života se tĕší všem možnostem hmotných i duchovních svĕtů.

Čaitanja Maháprabhu, Rúpa Gósvámí ve své Bhakti-rasámrta- -sindhu, Nárada Muni v Nárada-paňčarátře a Bhagaván Šrí Kršna v Bhagavad-gítĕ říkají, že čistý oddaný od Pána nikdy nic nechce. Nechce dokonce ani osvobození, což teprve hmotné vĕci. Lidé obvykle chtĕjí nejdříve dharmu, pak arthu, kámu a nakonec mókšu. Ze všeho nejdříve chtĕjí být zbožní (dharma), aby získali hmotné bohatství (atrha). Hmotné bohatství chtĕjí k tomu, aby mohli uspokojit své smysly (káma), a když se jim nedaří uspokojit své smysly, chtĕjí osvobození (mókša). Dharma, artha, káma a mókša. Oddaného však nic z toho nezajímá. Křesťané se modlí: „Bože, chléb vezdejší dej nám dnes,“ ale čistý bhakta nežádá dokonce ani o denní chléb. Čistý oddaný je jako drahokam v Kršnovĕ ruce. Když v ruce držíte nesmírnĕ cennou vĕc, jste velice opatrní a podobnĕ se Kršna stará o Svého oddaného.

Představte si, že vám nĕjaký boháč řekne: „O nic se nestarej, já ti dám všechno, co potřebuješ.“ Kršna je Nejvyšší Pán, Jemu patří všechno bohatství. Nikdo není bohatší než Kršna, a když Kršna řekne, že se o Svého oddaného postará, nemůže ho potkat bída. Vĕtšina lidí chce hmotné bohatství, ale nevĕdí, že Kršnovi patří všechno bohatství. To je jejich neštĕstí. Pán všeho bohatství říká: „Odevzdej se jen Mnĕ a Já se o tebe postarám,“ ale lidé to neudĕlají. Místo toho odpoví: „Postarám se o své obchody. Uživím se sám. Postarám se o sebe, o svou rodinu, své přátele, svou zemi.“ Ardžuna byl velice inteligentní, protože si vybral pouze Kršnu, zatímco Durjódhana si vzal Kršnovy vojáky. Kršnu není možné porazit, ale oddaný Ho může porazit láskou, bhakti.

Nemůžeme pochopit ohromný majestát a bohatství Šrí Kršny. Čaitanja Maháprabhu nám proto říká, abychom přestali o Bohu spekulovat. Ilustruje to příbĕh o žabákovi, který žil ve své studni. Jednou za ním přišel přítel a řekl: „Drahý příteli, nedávno jsem vidĕl nesmírnĕ velkou nádrž vody.“ „Jakou nádrž?“ zeptal se žabák. „Atlantický oceán.“ „Ó, Atlantický oceán! Je vĕtší než má studna? Dvakrát vĕtší? Třikrát vĕtší?“

Naše pokusy spekulovat o Bohu jsou podobné. Chceme-li Mu porozumĕt, musíme se o Nĕm učit od Nĕho Samotného. Můžeme mít souseda, který je velice bohatý, vlivný, moudrý, silný a krásný a spekulujeme o tom, jaký vlastnĕ je, ale když se s ním spřátelíme, poznáme ho jednoduše tím, že budeme naslouchat, když o sobĕ mluví. Bůh se vymyká naší představivosti. Naše představivost je omezená a naše smysly jsou nedokonalé. Cesta bhakti-márgy je cestou pokory. Nepřichází v úvahu přizpůsobit si Boha naší představivosti. Musíme být velice pokorní a skromní a upřímnĕ se ke Kršnovi modlit: „Kršno, nedokážu Tĕ poznat. Prosím, vysvĕtli mi, jak Tĕ mohu poznat. Jen potom toho budu schopen.“ To je způsob, kterým Ardžuna oslovoval Kršnu v jedenácté kapitole Bhagavad-gíty.

Stĕží dokážeme pochopit nebo pojmout do svých myšlenek nesčetné vesmíry. Slovo jagat se vztahuje na tento vesmír, ale vesmírů je mnohem více. My můžeme vidĕt pouze jeden, ale ve skutečnosti jsou jich miliony a Kršna udržuje všechny tyto nesčetné vesmíry pouhou Svou částí. Je to potvrzeno v mnoha védských písmech:

„Brahmá a ostatní vládci hmotných svĕtů, zjevujících se z pórů tĕla Mahá-Višnua, žijí pouze po dobu Jeho výdechu. Uctívám prvotního Pána Góvindu, Jehož subjektivní osobnost Mahá- -Višnua je částí Jeho části.“ (Brahma-sanhitá 5.48)

Tuto informaci najdeme v Brahma-sanhitĕ, v modlitbách Pána Brahmy. Brahma-sanhitu přijal i Šrí Čaitanja Maháprabhu, který ji vlastnoručnĕ opsal na Své pouti Jižní Indií. Dříve neexistovaly tiskárny a všechny důležité védské spisy se opisovaly ručnĕ. Tato písma nebyla nijak laciná a vlastnit je mohli pouze vysoce kvalifikovaní bráhmani. Byly také uctívány v chrámech jako Božstva-šástry. Nebyly k mání všude. Nyní tiskárny všechno zmĕnily, ale vždy bychom mĕli vĕdĕt, že grantha, písmo, by mĕlo být uctíváno jako Bůh, protože to je zvuková inkarnace Boha. Bhagavad-gítu a Šrímad-Bhágavatam bychom nemĕli považovat za obyčejné knihy. Mĕli bychom se o nĕ starat se stejnou pečlivostí jako o Božstva.

Když se Šrí Čaitanja Maháprabhu vrátil z Jižní Indie s kopií Brahma-sanhity, dal ji Svým žákům a řekl jim, že je to shrnutí celé Védánty a Šrímad-Bhágavatamu. Brahma-sanhitu proto přijímáme jako autorizované písmo, protože ho autorizoval Samotný Nejvyšší Pán, Čaitanja Maháprabhu. Šrí Kršna vysvĕtlil v Bhagavad-gítĕ mnoha způsoby, že celé hmotné stvoření udržuje pouhým Svým zlomkem, a Brahma-sanhitá vysvĕtluje totéž. Je tam psáno, že z pórů na kůži Mahá-Višnua emanují všechny vesmíry. Každý vesmír má svého představeného, Brahmu, který je nejvyšší bytostí ve vesmíru a zároveň je jeho správcem. Brahmové žijí pouze po dobu výdechu Mahá-Višnua. Když Mahá- -Višnu vydechuje, všechny vesmíry jsou stvořeny, a když vdechuje, vracejí se do Jeho tĕla. Brahmové a vesmíry takto přicházejí a odcházejí. Doba tĕchto výdechů, které tvoří délku Brahmova života, se podle Bhagavad-gíty rovná mnoha miliardám let na Zemi. Můžeme si myslet, že to jsou mýty nebo fikce, ale pokud tomu nevĕříme, nemáme právo se Bhagavad-gíty ani dotýkat.

Lidé se obvykle chtĕjí dostat na vyšší planetární systémy, aby si mohli více užívat. To je systém karma-kāṇḍīya a lidé provádĕjí obĕti a zbožné činnosti, aby se dostali na vyšší planety. Chtĕjí tam mít vĕtší požitek, delší život, vĕtší bohatství, krásnĕjší ženy a nádhernĕjší zahrady. Tyto vĕci tam skutečnĕ jsou, ale oddaný se o nĕ nezajímá, protože do svého srdce přijal Kršnu. V Bhagavad-gítĕ (8.16) Kršna říká: ābrahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna. „Všechny planety hmotného svĕta, nejvyšší planetou počínaje a nejnižší konče, jsou místem utrpení v podobĕ opakovaného rození a smrti.“

Dokonce i když se dostaneme na nejvyšší planetu, Brahmalóku, kde žije Brahmá, nebudeme tam moci žít vĕčnĕ. Proč by se mĕl oddaný zajímat o taková místa? Oddaného zajímá jen nejvyšší vĕčný    —    Šrí Kršna. Svrchovaný Pán je nejvyšším vládcem všech „nitjů“, vĕčných živých bytostí. Všichni jsme „nitja“, vĕční, a Kršna nás vede a hraje si s námi. V duchovním svĕtĕ jsou Kršna a Jeho oddaní přátelé a hrají si společnĕ jako pasáčci. Nezajímá je Brahmalóka nebo Čandralóka, neboť všechny tyto planety budou nakonec zničeny. Nĕkteré živé bytosti žijí jen nĕkolik sekund nebo maximálnĕ jednu noc a ráno jsou mrtvé. Život v hmotném svĕtĕ je právĕ takový. Brahmá může žít miliony let, ale nakonec musí zemřít. Ať se dostaneme na nejvyšší nebo na nejnižší planetu, ať jsme v tĕle Brahmy nebo kočky, musíme nakonec zemřít. Kršna se zjevuje ateistům v podobĕ smrti. Objevil se tak před Hiranjakašipuem, který o sobĕ prohlašoval: „Já jsem Bůh. Všichni polobozi se mĕ bojí. Jsem nesmírnĕ mocný.“ Kršna přichází za ateisty jako smrt a bere jim všechno     —    sílu, slávu, peníze    —    všechno. Teisté za svého života uctívají Boha a jejich jediným zájmem je Bohu sloužit. Po smrti v téže službĕ pokračují    —    pro oddané neexistuje rozdíl mezi Vaikunthou a chrámem. V obou případech dĕlají totéž. Proč by se tedy mĕli snažit dostat na Vaikunthu?

Na vaikunthských planetách má každý stejné bohatství jako Kršna nebo Nárájan. Existuje pĕt druhů osvobození a jedním z nich je sārṣṭi. Tento druh osvobození človĕku přinese stejné bohatství, jako má Bůh. Na vaikuthských planetách všichni vypadají jako čtyřruký Nárájan a všichni mají stejné bohatství. Na Gólóce Vrndávanĕ jsou Kršna i pasáčci stejnĕ bohatí. Ve Vrndávanu pasáčci nevĕdí, že Kršna je Bůh. Dívají se na Kršnu jako na sobĕ rovného. To je bohatství jejich oddané služby.

Oddaní však po žádných výsadách ani bohatství netouží. Pouze chtĕjí Pánu sloužit, a tímto způsobem dostanou všechno. Oddaní se ani nezajímají o dosažení jógových siddhi. Netouží po schopnosti stvořit planetu, protože Vaikunthu mohou vytvořit uctíváním Kršny v chrámu. Chrám je nirguṇa, transcendentální gunám. V šástrách je řečeno, že v lese převládá kvalita dobra, sattva-guna, a ve mĕstĕ kvalita vášnĕ, radžo-guna, protože mĕsto je plné nedovoleného sexu, omamných látek, hazardu a jedení masa. Když se lidé v dřívĕjších dobách rozhodli vĕnovat duchovní realizaci, odešli z mĕst do lesů. To je řád vánaprastha. Slovo vana znamená „les“. Před přijetím sannjásínského řádu človĕk opustil rodinu a odešel do lesa provádĕt odříkání. Vanaṁ gato yad dharim āśrayeta.

Žít v chrámu Pána je však ještĕ lepší než žít v lese, protože chrám je nirguṇa, nad všemi gunami, dokonce i nad sattva-gunou. Obyvatelé chrámu jsou ve skutečnosti na Vaikuntĕ.

Kapiladéva dále vysvĕtlí, jaké je bohatství oddaných.

V Bhagavad-gítĕ stojí, že pomocí zbožných činností se človĕk může dostat na vyšší planetární systémy, dokonce až na Brahmalóku, ale když jsou jejich výsledky u konce, musí se vrátit zpátky na Zem a musí začít nový život a vykonávat nové zbožné skutky. Dokonce i když se nĕkdo dostane do vyššího planetárního systému a získá hmotný požitek a dlouhý život, není jeho postavení stálé. Avšak výhody oddaných    —    jejich oddaná služba a bohatství Vaikunthy, které ji provází    —    nikdy nepomíjejí. V tomto verši Kapiladéva oslovuje svou matku śānta-rūpa, čímž naznačuje, že bohatství oddaných je stále v atmosféře Vaikunthy, která se nazývá śānta-rūpa, neboť se nachází v kvalitĕ čistého dobra, neznečištĕného kvalitami vášnĕ a nevĕdomosti. Jestliže se oddaný jednou pevnĕ ustálí v oddané službĕ, jeho postavení v transcendentální službĕ nemůže být zničeno, a jeho radost ze služby bude jen nekonečnĕ vzrůstat. Na oddaného, který si je vĕdom Kršny a slouží Kršnovi ve vaikunthské atmosféře, nemůže mít čas žádný vliv. V hmotném svĕtĕ čas dokáže zničit všechno, ale v atmosféře Vaikunthy nemá moc ani čas, ani polobozi, protože na vaikunthských planetách žádní polobozi nejsou. Zde naše činnosti ovládají polobozi. Dokonce i pouhé zdvižení ruky nebo nohy je ovládáno různými polobohy, ale ve vaikunthském prostředí nemají vliv ani polobozi, ani čas, a proto tam nemůže dojít k zániku. Vlivem času jistĕ dojde ke zničení, ale kde čas neexistuje    —    kde není minulost, přítomnost ani budoucnost    —     tam je všechno vĕčné. Proto je v tomto verši použito slov naṅkṣyanti no, což znamená, že jejich transcendentální bohatství nebude nikdy zničeno.

Vysvĕtluje se také, proč nedochází ke zničení. Oddaný přijímá Nejvyššího Pána jako nejdražší osobu a mezi ním a Pánem existují různé vztahy. Přijímá Ho za svého nejdražšího přítele, příbuzného, syna, předka, příznivce nebo Božstvo. Pán je vĕčný, a proto i vztah, ve kterém Ho přijímáme, je vĕčný. Zde je jasnĕ potvrzeno, že tento vztah nemůže být zničen, a proto ani bohatství provázející tento vztah nemůže být zničeno. Každá živá bytost má sklon nĕkoho milovat. Můžeme si všimnout, že když nĕkdo nemá, koho by mĕl rád, zamĕří svou lásku na nĕjakého mazlíčka v podobĕ psa nebo kočky. Vĕčný sklon živé bytosti nĕkoho milovat tak neustále hledá své uplatnĕní. Z tohoto verše se můžeme dozvĕdĕt, že Nejvyšší Osobnost Božství můžeme milovat jako přítele, syna, předka nebo našeho příznivce a že v této lásce nebudeme nikdy podvedeni a že nikdy neskončí. Vĕčnĕ se budeme tĕšit s Nejvyšším Pánem v různých aspektech našeho vztahu. V tomto verši stojí zvláštĕ za povšimnutí přijetí Pána za nejvyššího předka. Bhagavad-gítu vyslovil přímo Svrchovaný Pán a Ardžuna přijal Kršnu za svého gurua neboli duchovního učitele. Podobnĕ bychom mĕli přijmout Kršnu za svého nejvyššího duchovního mistra.

Když mluvíme o Kršnovi, zahrnuje to také Jeho důvĕrné oddané. Kršna není nikdy sám. Vždy k Nĕmu patří Jeho jméno, podoba, vlastnosti, sídlo, společníci a tak dále. Král je vždy ve společnosti svého tajemníka, velitele vojska, svých služebníků a dalších, kteří k nĕmu patří. Jakmile přijmeme Kršnu a Jeho společníky za své předky a učitele, naše poznání nemohou zničit žádné neblahé vlivy. V hmotném svĕtĕ se naše tĕžce získané poznání může vlivem času zmĕnit, ale závĕry získané z Bhagavad-gíty, kterou vyslovil přímo Nejvyšší Pán Kršna, se nikdy nemĕní. Nemá smysl nĕjak interpretovat Bhagavad-gítu, Bhagavad-gítá je vĕčná.

Kršnu, Nejvyššího Pána, bychom mĕli přijmout jako svého nejlepšího přítele. Nikdy nás nepodvede. Za všech okolností oddanému poskytne přátelskou radu a ochranu. Přijmeme-li Kršnu za svého syna, nikdy nezemře. V tomto svĕtĕ můžeme mít milovaného syna nebo dítĕ, ale jeho otec a matka a všichni, kteří ho mají rádi, neustále doufají: „Snad nám neumře.“ Kršna ve skutečnosti nikdy nezemře. Ti, kteří přijmou Kršnu nebo Nejvyššího Pána za svého syna, o své dítĕ nikdy nepřijdou. V mnoha případech přijali oddaní i Božstvo za svého syna. V Bengálsku je mnoho takových oddaných, a dokonce i po smrti oddaného Božstvo vykoná pro Svého otce obřad śrāddha. Vztah se nikdy nerozbije. Lidé mají ve zvyku uctívat různé polobohy, ale v Bhagavad-gítĕ je tato mentalita odsouzena. Človĕk by mĕl být inteligentní a uctívat pouze Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, v Jeho podobách jako je Lakšmí-Nárájan, Sítá-Ráma a Rádhá- -Kršna. Tak nebude nikdy podveden. Uctíváním polobohů se človĕk může dostat na vyšší planety, ale v dobĕ zániku hmotného svĕta bude jeho božstvo i s jeho sídlem zničeno. Ten, kdo uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, bude povýšen na vaikunthské planety, kde neexistuje čas, zánik ani pomíjivost. Závĕr je tedy takový, že na oddaného, který přijal Nejvyšší Osobnost Božství za své všechno, nemůže mít čas žádný vliv.

Duchovní život je vĕčný a nemůže být zničen. Vše, co vlastníme v hmotném svĕtĕ, podléhá zániku. V hmotném svĕtĕ chceme mít pĕkný dům, nĕjaký majetek, dĕti, přátele a peníze, ale nakonec bude se vším konec a s námi také. Nic zde není vĕčné, a proto se říká, že v hmotném svĕtĕ je všechno iluzorní. My to však nechápeme. Myslíme si, že všechno tu zůstane vĕčnĕ. Jediný vĕčný je však Kršna; projevy Kršnovy hmotné energie vĕčné nejsou.

Májávádí si myslí, že v duchovním svĕtĕ neexistují žádné vztahy. Šástry nám však říkají, že opravdový život existuje v duchovním svĕtĕ. Život v hmotném svĕtĕ je pouhým stínem tohoto života. V patnácté kapitole Bhagavad-gíty je hmotný svĕt přirovnán k banyánovníku, který má kořeny vzhůru a vĕtve dolů. Znamená to, že je jako stín. Když stojíme u jezera, můžeme na vodní hladinĕ vidĕt převrácený obraz stromu. Víme, jak vypadá fata morgána. Myslíme si, že vidíme vodu, ale ve skutečnosti tam žádná voda není. Nĕkdy mohou námořníci vidĕt na obzoru zemi, ale je to pouhý přelud. Hmotný svĕt je podobný. Myslíme si, že v životĕ poznáváme v určitém vztahu nĕjakou chuť, nĕjakou rasu. Dĕti nám říkají „tati“, tĕšíme se ze společnosti své ženy, ale všechny tyto vztahy jsou jako stíny, třebaže o tom lidé nevĕdí. Skutečný požitek z tĕchto vztahů můžeme najít v duchovním svĕtĕ v Kršnovĕ společnosti. Proto Kršna Osobnĕ přichází, aby nás naučil, jak se radovat v Jeho společnosti. Můžeme se s Ním tĕšit jako se svým pánem, přítelem, synem, otcem nebo milencem.

Májávádští filozofové říkají, že Kršna se stal vším a že nemůže existovat jako bytost nebo osoba. To je materialistická představa. Roztrháme-li papír na malé kousky a rozházíme je kolem, celý papír přestane existovat. Kršna však takový není.

„Uctívám Nejvyšší Osobnost Božství, Góvindu (Kršnu), který je původní Osobností    —    absolutní, nezanikající a bez počátku. Třebaže se projevuje v nekonečnĕ mnoha podobách, stále zůstává původní nejstarší Osobností a vypadá jako krásný mladík.“ (Brahma-sanhitá 5.33) Kršna má mnoho milionů expanzí a také je přítomný v srdcích všech. Není jen v lidech, ale také ve zvířatech, stromech, rostlinách, rybách a ostatních. Myslet si, že Kršna nemá žádnou individuální existenci, když vstoupil do tolika milionů srdcí, je zcela materialistické. Kršna se rozdĕlil do mnoha milionů částí, ale přesto je všude přítomen v celé Své plnosti. Kršna je sarvaiśvarya-pūrṇa. Nikdy Ho neubývá.

K tomu se váže zajímavý příbĕh o chlapci, který chodil do školy. Na svátek otců učitel požádal své žáky, aby mu přinesli nĕjaký příspĕvek. Dříve učitelé nedostávali plat, ale dostávali jen to, co jim žáci přinesli z domova nebo co vyžebrali. Učitelé byli obvykle bráhmani a ti nemohli dostávat žádný plat. Studenti jim nosili rýži a obilí. Tento student byl tak chudý, že nemĕl, co by přinesl. Proto řekl svému učiteli, že musí nejprve mluvit se svou matkou. Po škole student řekl své matce: „Drahá matko, všichni moji spolužáci slíbili, že přinesou nĕco našemu učiteli. Co mám dát já?“ Matka mu odpovĕdĕla: „Můj drahý synu, jsme tak chudí, že mu nemůžeme dát nic. Kršna je však přítelem chudáků. Jestli ti nĕco dá, můžeš to slíbit svému učiteli.“ „Kde je Kršna?“ zeptal se chlapec. „Říká se, že je v lese,“ řekla matka. Chlapec tedy odešel do lesa a volal Kršnu. Volal a naříkal, až Kršna nakonec přišel. Když oddaný velmi touží Kršnu spatřit, Kršna laskavĕ přijde. „Oč žádáš?“ řekl Kršna chlapci. „Jsi přítelem chudáků,“ řekl malý chlapec, „a já jsem velmi chudý a nemám nic, co bych mohl slíbit svému učiteli.“ Kršna mu řekl: „Řekni, že mu přineseš nĕjaký jogurt, dahī.“ Chlapec se zaradoval a příštího dne šel za učitelem a řekl mu: „Dám vám tolik jogurtu, kolik budete potřebovat.“ Učitel mĕl z chlapce velkou radost. V den toho svátku šel chlapec znovu do lesa a volal Kršnu. Kršna se zjevil a dal mu čtvrťák jogurtu. Chlapec dal jogurt svému učiteli a řekl: „To je můj příspĕvek, pane.“ Učitel se podíval na čtvrťák a řekl: „Co to má znamenat? Přijdou sem stovky lidí a ty jsi přinesl jen tohle?“ Nahnĕval se a vylil jogurt z nádoby. Když ho chtĕl sebrat, uvidĕl, že nádoba je opĕt plná. Znovu ji vylil a znovu byla plná. Pak pochopil, že je duchovní.

Taková je Kršnova povaha. Můžeme všechno vzít, a přesto všechno zůstane. V hmotném svĕtĕ se jedna minus jedna rovná nule, ale v duchovním svĕtĕ je jedna minus jedna zase jedna. To je advaya-jñāna. V duchovním svĕtĕ neexistuje dualita. Jedna plus jedna se rovná jedné a jedna minus jedna se rovná také jedné. Milujeme-li Kršnu, naše láska nebude zničena jako láska v hmotném svĕtĕ. V hmotném svĕtĕ slouží sluha svému pánu, jen když je spokojen a pokud to přináší uspokojení pánovi. Služebník je spokojen, pouze když pán platí a pán je spokojen, jen když služebník dĕlá dobrou práci. Ale v duchovním svĕtĕ je pán stále spokojený, i když služebník z nĕjakého důvodu nemůže sloužit a i když pán neplatí, služebník je přesto spokojený. Tomu se říká absolutní jednota. Guru může mít stovky žáků, stovky služebníků, ale nemusí jim platit. Slouží mu z duchovní lásky a guru je učí, aniž za to dostává plat. To je duchovní vztah. V tomto vztahu nejsou podvodníci ani podvedení. Přijmeme- -li Kršnu za svého syna, přítele nebo milence, nebudeme nikdy podvedeni. Musíme se však vzdát falešných iluzorních služebníků, synů, otců nebo milenců, protože ti nás jistĕ podvedou. Můžeme nade vše milovat svého syna, ale časem se z nĕho může stát náš nepřítel. Můžeme milovat svou ženu, ale jednoho dne se z ní může stát takový nepřítel, že nás kvůli svým sobeckým cílům zabije. V historii najdeme mnoho takových příkladů. Májávádští filozofové se tĕchto vztahů bojí, protože s nimi mají hořké zkušenosti z hmotného svĕta. Proto se chtĕjí zbavit všech vztahů a říkají: „Již nechci mít žádného syna, dceru, milenku, pána nebo cokoliv jiného.“ Jsou tĕmito vĕcmi znechuceni a snaží se ze všeho udĕlat prázdnotu. Budeme-li však mít tytéž vztahy ke Kršnovi, nebudeme nikdy zklamáni nebo podvedeni. Naše nadšení bude jen neustále vzrůstat. Proto nás Kršna povzbuzuje, abychom Ho přijali za svého syna, přítele nebo pána. Pak budeme šťastni.

Ryzí oddaná služba, o které je řeč v tĕchto dvou verších, znamená přijmout Nejvyššího Pána Kršnu za všechno na svĕtĕ a neustále Mu oddanĕ sloužit. Nejvyšší Pán je všezahrnující a každý, kdo Ho uctívá s neochvĕjnou vírou, automaticky splní všechny ostatní povinnosti a získá všechno ostatní bohatství. Pán zde slibuje, že oddaného převede na druhou stranu rození a smrti. Šrí Čaitanja proto doporučuje, že ten, kdo chce překonat rození a smrt, by nemĕl mít žádný hmotný majetek. Znamená to, že by se nemĕl pokoušet dosáhnout štĕstí v tomto svĕtĕ nebo se dostat do nebeského království nebo usilovat o hmotný majetek, dĕti, domy nebo krávy.

Již bylo vysvĕtleno, jakým způsobem čistý oddaný nepozorovatelnĕ dosáhne vysvobození a jaké jsou jeho příznaky. S podmínĕnou duší je to však jiné. Nachází-li se v kvalitĕ dobra, připravuje se na povýšení na nebeské planety, je-li v kvalitĕ vášnĕ, zůstane v této společnosti, ve které převládají různé činnosti, a je-li v kvalitĕ nevĕdomosti, poklesne do zvířecích podob života nebo nižších lidských druhů. Oddaný se však nestará o tento nebo o příští život, protože si nechce hmotnĕ polepšit. Modlí se k Pánu: „Můj drahý Pane, nezáleží na tom, jak se narodím. Ať se narodím třeba jako mravenec, ale ať je to v domĕ oddaného.“ Čistý oddaný se nemodlí k Pánu o vysvobození z tĕchto hmotných pout. Ve skutečnosti si nikdy nemyslí, že by byl vysvobození hoden. Když si vzpomene na svůj předchozí život a své jednání, má pocit, že je hoden nejtemnĕjšího pekla. Jestliže se v tomto životĕ pokouším stát oddaným, ještĕ to neznamená, že ve svých předcházejících životech jsem byl stoprocentnĕ zbožný. Není to ani možné. Oddaný si je vždy vĕdom svého skutečného postavení. Díky tomu, že se zcela odevzdal Pánu, je Pánovou milostí Jeho utrpení zmírnĕno. Jak se říká v Bhagavad- -gítĕ: „Odevzdej se Mi a Já tĕ ochráním od všech druhů hříšných reakcí.“ To je Jeho milost, ale ještĕ to neznamená, že ten, kdo se odevzdal Jeho lotosovým nohám, se v předcházejícím životĕ nedopustil žádných nepravostí. Oddaný se neustále modlí: „Ať se za své přečiny narodím znovu a znovu, ale modlím se jen, abych nezapomnĕl na oddanou službu Tobĕ.“ Oddaný má takovou mentální sílu, že se modlí k Pánu: „Ať se narodím znovu a znovu, ale ať je to v domĕ Tvého čistého oddaného, abych znovu dostal příležitost rozvíjet svůj duchovní život.“

Čistý oddaný se nesnaží v příštím zrození povýšit. Takových nadĕjí se již vzdal. Když se človĕk narodí jako hospodář nebo dokonce i jako zvíře, musí mít nĕjaké dĕti, nĕjaký majetek nebo jiné hmotné zdroje, avšak oddaný nechce vlastnit nic. Je spokojen se vším, co získá Boží milostí. Nijak nelpí na zlepšování svého společenského postavení nebo vzdĕlání svých dĕtí. Nic nezanedbává    —    je zodpovĕdný, ale netráví příliš mnoho času zlepšováním pomíjivého společenského nebo hospodářského života. Naplno se vĕnuje službĕ Pánu a ostatním vĕcem vĕnuje jen tolik času, kolik je absolutnĕ nezbytné (yathārtham upayuñjataḥ). Čistý oddaný se nezajímá, co se s ním stane v příštím nebo v tomto životĕ. Nezajímá se ani o svou rodinu, dĕti nebo společnost. Plnĕ se vĕnuje službĕ Pánu, vĕdomí Kršny. V Bhagavad- -gítĕ je řečeno, že Pán zařídí, aby byl oddaný po opuštĕní tĕla okamžitĕ přemístĕn do transcendentálního svĕta, aniž by o tom vĕdĕl. Po opuštĕní tohoto tĕla nepůjde do lůna další matky. Obyčejná živá bytost je podle své karmy a svých činností po smrti přenesena do lůna další matky a musí se narodit v dalším tĕle. Oddaný je však okamžitĕ přenesen do duchovního svĕta, do Pánovy společnosti. To je Pánova zvláštní milost. Pán je všemocný a může udĕlat cokoliv. Může oddanému prominout všechny hříšné reakce a okamžitĕ ho přenést na Vaikunthalóku. To je nepochopitelná moc Nejvyšší Osobnosti Božství, který je naklonĕn Svým čistým oddaným.

V tomto verši Kapiladéva popisuje, že oddaní přijímají Kršnu, Nejvyšší Osobnost Božství, za nejdražší osobu. Chceme-li milovat Kršnu jako svého syna, Kršna je připraven stát se naším synem. Ardžuna přijal Kršnu jako svého přítele a Kršna byl jeho nejlepším přítelem. Každý může přijmout Kršnu tolika způsoby. Kršnu můžeme milovat stejnĕ jako Ardžuna nebo jako matka Jašódá. Paríkšit Mahárádž o Kršnovi pouze naslouchal a vyvinul tak k Nĕmu lásku. Pro pravého jogína je Kršna vším    —    priya, suta, sakhā, guru. To je skutečná bhakti. Chceme-li syna, Kršna je připraven stát se naším synem. Chceme-li milence, Kršna je připraven stát se naším milencem. Chceme-li přítele, Kršna je připraven stát se naším přítelem. Ať už se chceme v hmotném svĕtĕ tĕšit z jakéhokoliv vztahu, můžeme ho mít s Kršnou. Každý má sklon nĕkoho milovat a Kršna může tento sklon naplnit. Kršna není jako my. My máme jedno tĕlo, ale Kršnovi patří všechna tĕla. Tĕlo je stroj, který nám dal Kršna. V hmotném svĕtĕ může otec dát svému synovi auto. Podobnĕ dává Kršna živým bytostem tĕla    —    8    400    000 různých druhů tĕl. Živá bytost dostane tĕlo, stejnĕ jako když človĕk nastoupí do auta a jezdí sem a tam. Můžeme řídit tento stroj, kterému říkáme tĕlo, po mnoho let, ale pak zestárne a my ho musíme vymĕnit za nový stroj. To je kolobĕh rození a smrti. Chvíli jezdíme v jednom autĕ, které se nakonec porouchá nebo nabourá. Dojde k nĕjaké nehodĕ nebo zestárne natolik, že ho musíme odvézt na smetištĕ. Pak musíme mít další auto.

Ve skutečnosti se nikdy nerodíme ani neumíráme. Proč tedy musíme znovu a znovu nasedat do tĕchto strojů? To je náš skutečný problém. Co je jeho příčinou? Chceme si užívat hmotného svĕta prostřednictvím bohatství a majetku. Pokud budeme usilovat o hmotné statky, nemůžeme transcendovat kolobĕh rození a smrti. Musíme toho zanechat a odevzdat se Kršnovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, a začít Ho uctívat. Samozřejmĕ, že to nemůžeme dĕlat, jak nás napadne, ale tak, jak to On Sám chce. Když Kršna řekne: „Chtĕl bych sklenici vody,“ musíme Mu přinést vodu. Nemůžeme říci: „Mléko je lepší než voda. Myslím, že bude lepší, když Mu přinesu mléko.“ To není příznivá služba. Nĕkteří takzvaní bhaktové říkají: „Mohu uctívat Boha podle svého.“ To je pouhá iluze. Májávádí říkají, že Brahman nemá podobu (rūpa) a doporučují si nĕjakou podobu vymyslet. To je nesmysl. Kršna má Svou původní podobu, kterou popisují védská písma. Jeho popis jsme zde již citovali. Chceme-li dostat tĕlo jako má Brahmá, můžeme ho dostat. Chceme-li tĕlo červa ve výkalech, můžeme ho mít, a když chceme mít tĕlo jako má Kršna, může se nám to splnit. To je naše skutečné duchovní tĕlo. Můžeme také mít tĕlo poloboha a odejít na nebeské planety. Nebo můžeme zůstat zde ve středním planetárním systému. Naše budoucnost závisí na naší volbĕ. Máme ve svém jednání úplnou svobodu. Za zbožné skutky se dostaneme na nebeské planety a za skutky v duchu vĕdomí Kršny se dostaneme na Vaikunthalóku.

Jsme nedílné části Kršny, ale z nĕjakého důvodu jsme na to zapomnĕli. V Čaitanja-čaritámrtĕ (Madhja 20.117) se říká:

„Živá bytost zapomnĕla na Kršnu, a proto je již od nepamĕti přitahována vnĕjší iluzorní energií (májou), která jí způsobuje různé druhy utrpení v hmotné existenci.“ Kršna nám dal všechny Védy a Purány proto, že jsme na Nĕho zapomnĕli. Kršna sestupuje do hmotného svĕta pouze proto, aby se nám připomnĕl. V Kali-juze lidé zapomínají na Kršnu stále více a více. Kršna je dokonce ani nezajímá, ale my Kršnu zajímáme, protože jsme Jeho synové. Šílený syn se třeba již přestane zajímat o svůj domov, o svého otce a matku, ale otec se o svého syna nikdy zajímat nepřestane. Bojí se o nĕj, protože odešel z domova a trpí. Kršnovi synové opouštĕjí duchovní nebe, přijímají jedno hmotné tĕlo za druhým a takto cestují v různých životních druzích z jedné planety na druhou. Kršna přichází, aby je osvobodil.