Kapitola šestá

Na začátku otázek královny Dévahúti bychom si mĕli povšimnout slova indriya-tarṣaṇāt. Asat znamená „nestálý“, „pomíjivý“, indriya znamená „smysly“ a tarṣaṇāt znamená „rozrušení“. Asad- -indriya-tarṣaṇāt tedy znamená „z rozrušení dočasnĕ projevenými smysly hmotného tĕla“. Vyvíjíme se skrze různé druhy hmotné tĕlesné existence    —    nĕkdy máme lidské tĕlo a nĕkdy zvířecí tĕlo     —    a činnosti našich hmotných smyslů se také mĕní. Vše, co se mĕní, se nazývá asat (pomíjivé). Mĕli bychom vĕdĕt, že za tĕmito pomíjivými hmotnými smysly jsou naše vĕčné smysly, které jsou nyní zakryty hmotným tĕlem. Naše vĕčné smysly nyní nejednají správnĕ, protože jsou znečištĕny hmotou. Oddaná služba postupnĕ zbavuje smysly tohoto znečištĕní. Když je znečištĕní odstranĕno a smysly jednají jen v duchu vĕdomí Kršny, dostáváme se na úroveň čistých smyslových činností (sat-indriya). Vĕčným smyslovým činnostem se říká oddaná služba a pomíjivým smyslovým činnostem se říká smyslový požitek. Dokud človĕk není unaven hmotným smyslovým požitkem, nemá možnost vyslyšet transcendentální poselství od osobností jako je Kapila. Dévahúti říká, že je již takto unavena a že nyní, když její manžel odešel z domova, chce naslouchat Kapilovým pokynům a dosáhnout vysvobození.

Védská literatura popisuje hmotný svĕt jako temný. Svĕt skutečnĕ temný je, a proto potřebujeme sluneční svĕtlo, mĕsíční svit a elektřinu. Kdyby nebyl od přírody temný, proč bychom potřebovali tolik umĕlých svĕtelných zdrojů? Védy nám nařizují, abychom nezůstávali v temnotĕ: tamasi mā jyotir gama. Máme jít ke svĕtlu a tím svĕtlem je duchovní svĕt, který je ozářen přímo Kršnovými tĕlesnými paprsky. V Brahma-sanhitĕ (5.40) stojí:

„Uctívám Góvindu, prvotního Pána, který má ohromnou sílu. Oslňující záře Jeho transcendentálního tĕla je Brahman, který je absolutní, úplný a neomezený a vytváří nekonečné množství rozmanitých planet s jejich úžasným bohatstvím v milionech a milionech vesmírů.“

Zvířata si na rozdíl od lidí nemohou uvĕdomit, že žijí v temnotĕ. Inteligentní človĕk by mĕl být stejnĕ jako Dévahúti znechucen nevĕdomostí. Na hanyate hanyamāne śarīre. Bhagavad- -gítá říká, že pro duši neexistuje ani narození, ani smrt. Duše nezaniká, když je zničeno tĕlo. Duše si obléká a svléká tĕla jako šaty. Toto jednoduché poznání najdeme na samém začátku Bhagavad-gíty, ale přesto vidíme mnoho velkých učenců a vůdců, kteří nedokážou pochopit, že se liší od svého tĕla. Je to tím, že nestudují Bhagavad-gítu správným způsobem. Následkem toho si nikdo není plnĕ vĕdom, že naší skutečnou totožností není tĕlo. Tomu se říká temnota, a když je nĕkdo touto temnotou znechucen, začíná jeho lidský život.

Človĕk, který je již znechucen hmotným životem, potřebuje pokyny gurua. Tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam. Dévahúti byla manželkou velkého jogína a byla si vĕdoma svého přirozeného postavení, a proto se obrátila se svým problémem na Kapiladévu, inkarnaci Boha. Dévahúti se nezdráhala učit od Kapiladévy, i když byl jejím synem. Neříkala: „Vždyť je to můj syn. Co mi může říci? Jsem Jeho matka, a proto budu poučovat já Jeho.“ Pokyny musíme obdržet od toho, kdo má poznání. Nezáleží na tom, jaké je jeho postavení, je-li to syn, chlapec, šúdra, bráhman, sannjásí nebo grhastha. Mĕli bychom se učit od toho, kdo má poznání. To nám radí Čaitanja Maháprabhu. Samotný Čaitanja Maháprabhu byl bráhman a sannjásí, a přesto se nechal poučit od Rámánandy Ráje, který byl sice grhasthou (hospodářem) a šúdrou, ale byl velice duchovnĕ vyspĕlý. Když Čaitanja Maháprabhu vidĕl, že se Ho Rámánanda Ráj zdráhá poučit, řekl: „Proč váháš? Jsi možná grhastha a narodil ses v rodinĕ šúdrů, ale Já jsem i přesto připraven se od tebe učit.“

To je učení Čaitanji Maháprabhua. Guruem se může stát každý, kdo je kvalifikovaný ve vĕdomí Kršny. Nezáleží na tom, z jaké rodiny pochází nebo jaká je jeho totožnost. Musí znát duchovní vĕdu. Když potřebujeme radu od lékaře nebo právníka, neptáme se, jestli je bráhman nebo šúdra. Je-li kvalifikovaným odborníkem ve svém oboru, může nám pomoci. Zná- -li nĕkdo vĕdu o Kršnovi, může se stát guruem. Dévahúti se učila od svého syna, protože znal vĕdu o Kršnovi. Zlato bychom mĕli vzít, i když ho najdeme na nečistém místĕ. Ve Védách se také říká, že je-li dívka kvalifikovaná nebo krásná, může být přijata za manželku, třebaže se narodila v nízké rodinĕ. Není důležité zrození, ale kvalifikace. Čaitanja Maháprabhu chtĕl, aby se každý v Indii naučil vĕdu o Kršnovi a kázal vĕdomí Kršny. Je to velice jednoduché. Musíme pouze opakovat, co Kršna řekl nebo co o Kršnovi říkají védská písma.

Lidská společnost nemůže být šťastná bez vĕdomí Kršny. Kršna je svrchovaný poživatel a my jsme Jeho služebníci. Pán si užívá a my, živé bytosti, jsme Jeho vĕčnými služebníky a naší povinností je pomáhat Pánovi v požitku. Šrímatí Rádhárání je nejvyšším služebníkem Kršny. Kršna má Šrímatí Rádhárání velice rád, protože Mu slouží ze všech nejlépe. Ve védských písmech najdeme zmínku o Jejích šedesáti čtyřech kvalifikacích. V hmotném svĕtĕ se však naneštĕstí zajímáme pouze o svůj smyslový požitek. V Bhagavad-gítĕ (3.42) je řečeno.

„Činné smysly jsou nadřazeny mrtvé hmotĕ, nad smysly stojí mysl, ještĕ výše než mysl je inteligence a ze všeho nejvyšší je duše.“ Duše je na duchovní úrovni. Na hmotné úrovni se zajímáme pouze o uspokojování smyslů, a tak se zaplétáme do zákonů hmotné přírody. Jak je řečeno v šástrách:

„Když človĕk považuje smyslový požitek za cíl života, začne šílet po materialistickém pohodlí a začne dĕlat všechny možné hříšné činy. Neví, že kvůli svým minulým přečinům dostal tĕlo, které, ač pomíjivé, je příčinou jeho utrpení. Živá bytost by vlastnĕ ani nemĕla přijímat hmotné tĕlo, neboť ho dostala jen proto, aby si mohla užívat. Proto si myslím, že není hodné inteligentního človĕka, aby se znovu zabýval smyslovým požitkem, kvůli kterému musí dostávat další a další hmotné tĕlo.“ (Šrímad-Bhágavatam 5.5.4)

Živé bytosti v hmotném tĕle se snaží uspokojit své smysly. Na ulici můžeme vidĕt mnoho psů, kteří si přišli užívat sexu. Může to znít dost hrubĕ, ale lidské bytosti dĕlají v podstatĕ totéž, jen možná trochu složitĕjším způsobem. Mĕli bychom vĕdĕt, že smyslový požitek je pro zvířata a že lidským bytostem přísluší sebeovládání. Tapasjou, odříkáním, se můžeme očistit a znovu získat svůj vĕčný život.

Naše hmotné smysly nejsou našimi skutečnými smysly. Jsou zakryty, stejnĕ jako je tĕlo zahaleno šaty. Naše skutečné tĕlo je duchovní a nachází se uvnitř v hmotném tĕle. Dehino 'smin yathā dehe. Hmotné tĕlo se mĕní, prochází dĕtstvím, mládím, stářím a pak mizí. Ačkoliv to není naše skutečné tĕlo, umožňuje nám vĕnovat se smyslovému požitku, ale v zájmu konečného štĕstí bychom se mĕli snažit smysly očistit. Není možné smysly zničit nebo zcela přestat toužit. Toužení je hmotná činnost a přestat toužit není možné. Smysly musí být očištĕny, abychom s nimi mohli jednat transcendentálnĕ. Bhakti-jóga nám nenařizuje, abychom zničili své smysly, ale vyžaduje, abychom je očistili. Když jsou smysly očištĕny, můžeme sloužit Kršnovi:

„Bhakti neboli oddaná služba znamená zamĕstnat všechny své smysly ve službĕ Pánu všech smyslů, Nejvyšší Osobnosti Božství. Když duše slouží Nejvyššímu, dostaví se dva výsledky. Pouhou službou Pánu se človĕk oprostí od hmotných označení a jeho smysly se očistí.“ (Nárada-paňčarátra)

Prostřednictvím smyslů můžeme sloužit Hršíkéšovi, Pánovi smyslů. Jsme nedílnou součástí Kršny, stejnĕ jako je ruka nedílnou částí tĕla. Podobnĕ jsou i naše smysly nedílnými částmi duchovního tĕla Kršny. Když očistíme své smysly, můžeme jednat ve svém původním přirozeném postavení    —    můžeme sloužit Kršnovi. Když však zapomeneme na své postavení a snažíme se uspokojit sebe, začínáme být hmotnĕ podmínĕni. Když zapomeneme, že naší povinností je sloužit Kršnovi, poklesneme do hmotného svĕta a zapleteme se do sobeckého smyslového požitku. Dokud budeme pokračovat ve snahách uspokojovat své smysly, budeme muset přijímat další hmotná tĕla. Kršna je tak laskavý, že když se budeme chtít stát tygrem, poskytne nám tygří tĕlo. Budeme-li se chtít stát oddaným, dá nám tĕlo oddaného. Tento život je přípravou pro náš příští život, a chceme-li se vrátit domů, zpátky k Bohu a užívat si svými transcendentálními smysly, musíme se očistit. Proto se Dévahúti odevzdává svému synovi stejnĕ jako žák, který se odevzdá svému mistrovi.

Tento verš je velice poučný, neboť vysvĕtluje, jaký je vztah mezi duchovním učitelem a žákem. Žák neboli podmínĕná duše se dostal do nejtemnĕjších oblastí nevĕdomosti a zapletl se do hmotné existence a smyslového požitku. Dosáhnout osvobození je velice tĕžké, ale ten, komu se dostalo společnosti duchovního mistra jako je Kapila Muni nebo Jeho představitele, může být Jeho milostí vysvobozen z hluboké nevĕdomosti. Duchovní mistr je proto uctíván jako ten, kdo vysvobodí žáka z temnoty nevĕdomosti pochodní poznání. Slovo pāragam je velice důležité. Pāragam označuje toho, kdo může převést svého žáka na druhou stranu. Na této stranĕ je podmínĕný život, zatímco na druhé stranĕ je život svobodný. Duchovní mistr převede svého žáka na druhou stranu tím, že mu otevře oči poznáním. Trpíme pouze kvůli nevĕdomosti. Pokyny duchovního mistra odstraní nevĕdomost a žák může jít na stranu svobody. V Bhagavad-gítĕ stojí, že po mnoha a mnoha zrozeních se človĕk odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství. Stejnĕ tak může být človĕk doveden na stranu svĕtla, když po mnoha a mnoha životech najde pravého duchovního učitele, pravého představitele Kršny, a odevzdá se mu.

Pravý duchovní mistr je opravdový védántista, protože skutečnĕ zná Védántu a Védy a zná Nejvyšší Osobnost Božství, Kršnu. Slovo veda znamená „poznání“ a anta znamená „poslední fáze“. Existují různé druhy poznání. Zajímá nás obyčejné poznání týkající se ekonomiky, ale to není skutečné poznání. Je to pouze živnost. Nĕkdo studuje elektrotechniku a vydĕlává si na živobytí opravováním elektrického vedení. Tento druh poznání se nazývá śilpa-jñāna. Skutečné poznání je védské poznání, poznání sebe samého, poznání Boha, poznání našeho vztahu k Bohu a poznání naší povinnosti.

Ten, kdo hledá poznání, se nazývá jñānavān. Poznání začíná dotazováním se    —    athāto brahma-jijñāsā. „Co je Brahman?“ Poznání také začíná porozumĕním trojímu utrpení hmotného svĕta (ādhyātmika, ādhibhautika a ādhidaivika). Doléhá na nás utrpení způsobené ostatními živými bytostmi, přírodními živly, naším tĕlem a myslí. Duše se liší od mysli a tĕla, ale kvůli hmotnému znečištĕní prožívá utrpení. Tato trojí utrpení nedokážeme ovládat. Ovládá je Kršnova služebnice, bohynĕ Durgá, hmotná příroda. Durgá je tak mocná, že dokáže tvořit a ničit, ale nejedná nezávisle. Prakṛti, příroda, může být velice tvrdá. Matka Durgá je často zobrazována, jak trestá démony a propichuje je svým trojzubcem.

Inteligentní a učení lidé, kteří chtĕjí uniknout trojímu utrpení hmotné existence, se proto ucházejí o milost Nejvyšší Osobnosti Božství. Celý hmotný svĕt je vlastnĕ temný, ale lidé jsou přesto velice pyšní na své oči. Pokaždé říkají: „Můžete mi ukázat Boha?“ Odpovídáme: „Máte oči, kterými byste Ho mohli vidĕt?“ Proč tak lpĕjí na zraku? Boha je jistĕ možné vidĕt, jak je řečeno v Brahma-sanhitĕ (5.38): premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena. „Góvindu (Kršnu) mohou vidĕt oddaní, jejichž oči jsou pomazány mastí lásky.“

Staneme-li se oddanými milovníky Boha, naše láska očistí naše oči. Chceme-li vidĕt Boha, musíme očistit své oči a odstranit šedý zákal hmotného znečištĕní. I přes všechny naše snahy nemůžeme vidĕt Boha hmotnýma očima. A nejen že Ho nemůžeme vidĕt, nemůžeme Mu ani porozumĕt, třebaže známe Jeho jméno. Porozumĕt Bohu znamená ze všeho nejdříve porozumĕt Jeho jménu. Proto bychom mĕli od samého počátku zpívat Haré Kršna mahá-mantru. Bůh se neliší od Svého jména. Kršnovo jméno a Kršna Samotný jsou totožní. „Absolutní“ znamená, že Kršnovo jméno, podoba, sídlo, šaty, zábavy a všechno ostatní se od Nĕj neliší. Kršna je přítomen ve Svém jménu, ale protože postrádáme lásku k Nĕmu, nemůžeme Ho vidĕt.

Sanátana Gósvámí byl velký učenec a lidé mu říkali paṇḍita, což znamená, že byl velkým bráhmanem. Když se Sanátana Gósvámí setkal se Šrí Čaitanjou Maháprabhuem, řekl: „Lidé v okolí mi říkají paṇḍita a já jsem z toho velice nešťastný.“ Čaitanja Maháprabhu se zeptal: „Proč tĕ to rmoutí?“ Sanátana Gósvámí odpovĕdĕl: „Jsem tak ubohý paṇḍita, že dokonce ani nevím, jaký je cíl života. Nevím, co je pro mĕ dobré. Jsem pouze unášen smyslovým požitkem.“ Tímto způsobem se Sanátana Gósvámí obrátil na Šrí Čaitanju Maháprabhua. Nešel za Ním, aby dostal zlato nebo nĕjaký lék. Chtĕl vĕdĕt, co je v jeho skutečném zájmu. S takovým cílem bychom mĕli navštĕvovat duchovního učitele.

Stejnĕ se obrátila i Dévahúti na Pána Kapiladévu. Řekla: „Můj drahý Kapilo, přišel jsi jako můj syn, ale jsi mým guruem, protože mi můžeš říci, jak mohu překročit oceán nevĕdomosti, hmotný svĕt.“ Ten, kdo cítí potřebu překonat temný oceán nevĕdomosti (hmotnou existenci), potřebuje gurua. Úlohou gurua není dávat zlato nebo léky. Nyní je v módĕ vydržovat si nĕjakého gurua, jako by to byl nĕjaký pes nebo kočka. Ale to nemá žádný smysl. Musíme se ptát na část Pánova stvoření, která je za touto temnotou. Upanišady i Bhagavad-gítá mluví o jiném svĕtĕ, který je daleko za hranicemi hmotné přírody. Kršna říká v Bhagavad- -gítĕ (15.6):

„Mé svrchované sídlo není ozářeno ani sluncem, ani mĕsícem, ani ohnĕm či elektřinou. Ti, kteří k nĕmu dospĕli, se nikdy nevrátí do tohoto hmotného svĕta.“

Hmotným způsobem se do této paravjómy nemůžeme dostat. Dokud človĕk neporozumí Kršnovi, nemůže proniknout za hranice hmotného vesmíru. Milostí Boha se nám může dostat osvícení, protože Kršna Samotný přichází, aby nás poučil. Nepřijde- -li Osobnĕ, pošle Svého oddaného nebo po Sobĕ zanechá Bhagavad-gítu. My jsme ale naneštĕstí tak hloupí, že toho nevyužijeme. Nevyužijeme přítomnosti Jeho oddaného, který obĕtuje vše, aby nám mohl předat toto poznání. Šrí Čaitanja Maháprabhu proto řekl:

„Pokleslá podmínĕná duše, zajatá vnĕjší energií, putuje po hmotném svĕtĕ, ale když se jí dostane štĕstí a setká se s pravým představitelem Pána, s guruem, a náležitĕ toho využije, obdrží semínko oddané služby.“ (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 19.151)

Semínko oddané služby může získat jen ten nejšťastnĕjší človĕk. Oddaní, kteří rozvíjejí bhakti v Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Kršny, jsou lidé, kterým se dostalo nejvĕtšího štĕstí. Kršnovou milostí tedy človĕk získá bhakti-latā-bīja, semínko oddané služby. Pokud se človĕk nezbaví reakcí za své hříchy, nemůže porozumĕt bhakti nebo Bhagavánovi. Proto musíme jednat zbožnĕ a vyhýbat se nedovolenému pohlavnímu životu, jedení masa, omamným látkám a hazardu. Budeme-li žít zbožným životem, budeme moci porozumĕt Bohu. Hnutí pro vĕdomí Kršny se snaží dovést lidi k tomuto cíli, aby jejich život byl úspĕšný.

Kapila Muni je přijímán jako inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství, Kršny. Slovo ādya znamená „původ všech živých bytostí“ a puṁsām īśvaraḥ znamená „Pán (īśvara) živých bytostí“ (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ). Kapila Muni je přímou expanzí Kršny, který je sluncem duchovního poznání. Slunce rozptyluje temnotu vesmíru, a když sestoupí svĕtlo Nejvyšší Osobnosti Božství, temnota máji se okamžitĕ rozplyne. Máme oči, ale bez slunečního svĕtla jsou zbytečné. Bez svĕtla Nejvyššího Pána nebo božské milosti duchovního mistra nedokážeme vidĕt vĕci takové, jaké jsou.

V tomto verši Dévahúti oslovuje svého syna jako Bhagavána. Bhagaván je Nejvyšší Osoba. Kdybychom mĕli trochu zdravého rozumu, pochopili bychom, že organizace vyžaduje vůdce. Bez vůdce není možné nic zorganizovat. Pošetilí filozofové říkají, že vesmír vznikl sám od sebe působením přírody. Říkají, že na počátku byl nĕjaký shluk hmoty, ze kterého vznikl celý vesmír. Ale odkud pochází tento shluk hmoty? Za veškerou organizací musí stát nĕjaký mozek, nĕjaký vůdce. Védy nás o nĕm informují: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Nejvyšší Pán je vĕčný a my jsme také vĕční, ale Nejvyšší Pán je jeden a nás je mnoho. Nejvyšší Pán je velký, a my jsme malí. On je všepronikající a nekonečnĕ velký, ale my jsme omezení a nekonečnĕ malí. Budeme-li analyzovat stvoření, shledáme, že všichni nejsou na stejné úrovni. Jeden človĕk je inteligentnĕjší a bohatší než jiný. Takovou analýzou dojdeme k polobohům a mezi nimi najdeme nejdůležitĕjšího poloboha, Pána Brahmu. On je původní bytostí v tomto vesmíru, a přesto není tou nejinteligentnĕjší bytostí. Na počátku bylo řečeno, že Brahmá obdržel poznání od Nejvyšší Osobnosti Božství.

Nedávno uvedli v novinách, že v osobního Boha vĕří stále ménĕ lidí. To znamená, že lidé jsou stále hloupĕjší a hloupĕjší. V Kali-juze je to přirozené, protože s postupem vĕku Kali ubývá tĕlesné síly, pamĕti a milosrdnosti. Sami si můžeme všimnout, že nynĕjší generace již není tak silná jako předcházející. Lidem se také zkracuje pamĕť. A nĕkdy můžeme vidĕt, jak nĕkoho na ulici zabijí a ostatní lidé chodí nevšímavĕ kolem. Milosrdnost je také na ústupu. Protože všeho ubývá, ztrácí se i vĕdomí Boha, a tak je přirozené, že čteme zprávy o tom, jak ubývá víry v osobního Boha. V Bhagavad-gítĕ je človĕk, který nepřijímá osobního Boha, popsán jako múdha, hlupák.

„Nevĕřící lidé, ti, kteří jsou velice hloupí, nejnižší z lidí, ti, jejichž poznání unesla vidina, a ti, kdo mají ateistickou povahu démonů, se Mi nikdy neodevzdávají.“

Lidé dnes ani nevĕdí, co to znamená Bůh, a tak odevzdání se Bohu ani nepřipadá v úvahu. Pak existují také velice učení lidé, kteří mají dobré vzdĕlání, ale jejich poznání odnesla májá, iluze. Mohou mít akademické tituly, ale skutečné poznání nemají. I oni jsou asurové, démoni, kteří pouze popírají Boha slovy: „Já jsem Bůh, vy jste Bozi. Proč hledáte Boha? Na ulici se toulá mnoho Bohů. Postarejte se o nĕ.“ Proto není divu, že se v novinách dočítáme, že víry v osobního Boha ubývá. Avšak Bůh je skutečnou osobou. Ya ādyo bhagavān. Pán Brahmá také uctívá Kršnu slovy: govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi. „Uctívám tuto původní osobu, Góvindu.“ Ādi-puruṣam, Kršna, nemá žádného předchůdce. Proto je označen jako původní. Říká se, že Kršna se narodil Vásudévovi, ale to jen znamená, že Kršna přijal Vásudévu za Svého otce. Kršna jedná se Svými oddanými v různých náladách neboli rasách: śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya.

My všichni máme nĕjaký vztah ke Kršnovi, ale v současnosti je zakrytý. Musíme ho obnovit. Pouhé vĕdomí existence Nejvyššího se nazývá šánta-rasa. Uvĕdomí-li si človĕk Nejvyššího zcela, bude Mu chtít sloužit a tomu se říká dásja. S rozvojem důvĕrnosti se človĕk stává Kršnovým přítelem a tomuto vztahu se říká sakhja-rasa. Ještĕ pokročilejší oddaní chtĕjí Kršnovi sloužit jako matka či otec a tomu se říká vátsalja. Být otcem nebo matkou znamená sloužit dítĕti. Křesťanské pojetí Boha jako Svrchovaného Otce není příliš dokonalé, protože stavíme-li se k Bohu jako k otci, budeme od Nĕj chtít brát. Každý chce od otce nĕco dostat: „Táto, dej mi tohle. Táto, dej mi tamto.“ Přijmout Nejvyššího Pána za svého syna znamená sloužit Mu. Jašódámají dostala Kršnu za svého syna a neustále se strachovala, jestli Mu nehrozí nĕjaké nebezpečí. Neustále Ho chránila. Kršna ve skutečnosti ochraňuje celý vesmír, ale Jašódá ochraňovala Kršnu. To je vaišnavská filozofie. Jašódá témĕř zešílela, když vidĕla, jak Kršnu unáší démon Trnávarta. Kršna však začal být tak tĕžký, že démon nemohl dále letĕt, padl na zem a zemřel. Jašódá okamžitĕ říkala: „Bůh zachránil mého Kršnu!“ a začala dĕkovat nĕjakému jinému bohu, nĕjakému polobohu. Nevĕdĕla, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství. Kdyby na Kršnu myslela jako na Nejvyšší Osobnost Božství, zničilo by to vztah mezi matkou a synem. Kršna si proto hrál jako obyčejné dítĕ a matka Jašódá se k nĕmu chovala jako ke svému synovi. Ani Kršnovi přátelé, pasáčci, Ho nepovažovali za Nejvyššího Pána. Gópí dokonce Kršnu i napomínaly. Může-li mít oddaný takový vztah ke Kršnovi, proč by chtĕl s Bohem splynout? Je lepší být Kršnovým otcem, Jeho nadřízeným. To je bhakti-mārga, cesta oddané služby. Oddaný nechce být Bohu roven nebo s Ním splynout, chce Mu pouze sloužit.

Chceme-li porozumĕt Absolutní Pravdĕ, musíme nejprve porozumĕt významu slova Bhagaván. Dévahúti nebyla obyčejná žena. Byla manželkou velkého jogína Kardamy Muniho. Je zřejmé, že se od svého muže nĕčemu naučila, protože Bhagaván Kapiladéva by se nemohl stát synem nĕjaké ménĕ vznešené ženy. Každý by mĕl vĕdĕt, kdo je to Bhagaván a získat od Nĕj poznání. Pán Kapila je Bhagaván a Osobnĕ poučil Svou matku o sánkhjové filozofii. Pomocí tohoto poznání můžeme probudit a rozvinout naši dřímající lásku k Bohu. Boha budeme moci spatřit, až budou naše oči potřené mastí lásky. Boha pak můžeme vidĕt vždy a všude. Budeme vidĕt Jeho a nic jiného. Neuvidíme Ho pouze ve svém srdci. Uvidíme Ho i tehdy, když přijdeme k oceánu. Přemýšlivý človĕk vidí, že oceán zůstává stále na svém místĕ. Oceán dostal nařízeno nepřekračovat určitou mez. Každý inteligentní človĕk může vidĕt Boha při procházce po pláži. Je k tomu však zapotřebí trocha inteligence. Hlupáci, múdhové a duškrtí nemohou vidĕt Boha, ale inteligentní lidé Ho mohou vidĕt všude, protože je všudypřítomný. Je uvnitř vesmíru i v našem srdci a je také v každém atomu. Proč říkáme, že Ho nemůžeme vidĕt? Bůh říká: „Snaž se Mĕ vidĕt tímto způsobem, ale jestli jsi příliš hloupý, pak se Mne snaž vidĕt jinak.“

Jaký je jednodušší způsob? Kršna říká v Bhagavad-gítĕ: „Já jsem chutí vody.“ Najde se snad nĕkdo, kdo neochutnal vodu? Také říká: „Jsem svĕtlem slunce.“ Existuje snad nĕkdo, kdo nevidĕl sluneční svĕtlo? Proč tedy lidé říkají: „Já jsem Boha nevidĕl“? Nejprve se musíme pokusit Boha vidĕt. Je to jednoduché jako abeceda. Až uvidíme Boha všude, uvidíme i osobního Boha. Pak porozumíme.

Bhagavān puṁsām īśvaraḥ. Bhagaván je īśvara, vládce. Nejsme nezávislí. Nikdo nemůže říci: „Já jsem nezávislý.“ Jsme pevnĕ svázáni kvalitami hmotné přírody, a přesto si myslíme, že jsme nezávislí. To je naše pošetilost. Proto se říká, že všichni lidé v hmotném svĕtĕ jsou zaslepeni temnotou nevĕdomosti. Když jsou lidé slepí, z nevĕdomosti říkají: „Bůh neexistuje. Nemohu vidĕt Boha.“ Pak Kršna přichází jako Kapiladéva a říká: „Tady jsem. Podívej se na Mne. Jsem osoba. Hraji na flétnu a tĕším se ze zábav ve Vrndávanu. Proč říkáš, že Mĕ nemůžeš vidĕt?“ Takto Bůh přichází, objasňuje Sám Sebe a zanechává nám Své pokyny, Bhagavad-gítu. Ale lidé jsou tak hloupí, že prohlašují, že Boha nemohou pochopit. Pokusíme-li se vidĕt Boha prostřednictvím pokynů, které předal Pán Kapila Dévahúti, naše životy budou úspĕšné.

Májá představuje falešné ego, na jehož základĕ se človĕk ztotožňuje s tĕlem a prohlašuje vĕci s ním spojené za své vlastní. V patnácté kapitole Bhagavad-gíty Pán říká: „Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází pamĕť a zapomnĕtlivost.“ Dévahúti řekla, že falešné ztotožňování se s tĕlem a připoutanost k tĕlesnému vlastnictví jsou také ovládány Pánem. Znamená to snad, že Pán je proti nĕkomu zaujatý, když jednoho človĕka zamĕstná oddanou službou a druhého smyslovým požitkem? Kdyby tomu tak skutečnĕ bylo, pak by to znamenalo, že si Pán protiřečí, ale skutečnost je jiná. Jakmile živá bytost zapomene na své přirozené postavení a místo Kršnovi chce sloužit sama sobĕ, zachvátí ji májá. Vliv máji pak živou bytost přivede ke ztotožňování se s tĕlem a k připoutanosti k tĕlesnému vlastnictví. Takto působí májá, a jelikož májá je Pánovým představitelem, jedná se nepřímo o působení Pána. Pán je milostivý, a když na Nĕj chce nĕkdo zapomenout a užívat si v hmotném svĕtĕ, poskytne mu k tomu veškeré možnosti. Nečiní tak přímo, nýbrž prostřednictvím Své hmotné energie. Vlivem Své hmotné energie tedy Pán nepřímo umožňuje živým bytostem na Nĕj zapomenout. Dévahúti proto řekla: „Smyslovému požitku jsem se vĕnovala také díky Tobĕ. Nyní mĕ prosím vyprosti z tohoto zapletení.“

Milostí Pána si človĕk může užívat hmotného svĕta, ale když se mu hmotný požitek znechutí a upřímnĕ se odevzdá lotosovým nohám Pána, Pán ho laskavĕ vysvobodí z jeho zapletení. Kršna proto říká v Bhagavad-gítĕ: „Nejprve se odevzdej a pak se o tebe postarám a oprostím tĕ od následků za hříšná jednání.“ Činnosti, kterých se dopouštíme v zapomnĕní na Kršnu a na náš vztah k Nĕmu, se nazývají hříšné. Také ty činnosti, jejichž cílem je smyslový požitek v hmotném svĕtĕ a které jsou obecnĕ považovány za zbožné, jsou ve skutečnosti hříšné. Nĕkdo například dává milodary chudákům s vĕdomím, že tyto peníze se mu v budoucnosti čtyřnásobnĕ vrátí. Dávání milodarů s očekáváním zisku náleží do kvality vášnĕ. Veškeré činnosti podléhají kvalitám hmotné přírody, a proto jsou všechny činnosti kromĕ služby Pánu hříšné. Následkem hříšných činností se nás zmocní iluze hmotné připoutanosti a začneme si myslet: „Já jsem toto tĕlo.“ Myslím si, že toto tĕlo jsem já a tĕlesné vlastnictví je „moje“. Dévahúti žádá Pána Kapilu, aby ji oprostil od této falešné identifikace.

Dévahúti však před svou prosbou přijala syna Kapilu jako svého gurua. Kapila ji začne poučovat, jak vyřešit všechny hmotné problémy. Celý hmotný život je založen na sexuální přitažlivosti. Puṁsaḥ striyā mithunī-bhāvam etam (Šrímad-Bhágavatam 5.5.8). Hmotný život znamená, že muži jsou přitahováni k ženám a ženy k mužům. To je patrné nejen v lidské společnosti, ale i v ptačí, prasečí, kočičí nebo i mezi polobohy. Jakmile se začnou lidé sdružovat, aby uspokojili své sexuální touhy, jejich pouta se začnou zvĕtšovat. Potřebují byt, aby mĕli soukromí, a pak si musí vydĕlávat na živobytí a koupit nĕjaký pozemek. Bez dĕtí je rodinný život prázdný a dĕti je samozřejmĕ třeba vychovávat. Tak se človĕk zaplétá do hmotného života a ocitá se v nejrůznĕjších situacích, ale v okamžiku smrti Kršna přijde a odebere všechno    —    dům, zemi, manželku, dĕti, přátele, slávu a všechno ostatní. Pak musíme začít další život. Je iluze si myslet, že umřeme a všechno tím skončí. Žijeme vĕčnĕ. S tímto tĕlem bude konec, ale pak budeme muset přijmout jedno z dalších 8    400    000 druhů hmotných tĕl. Tímto způsobem náš život pokračuje, ale my přesto myslíme jen na svou manželku, dĕti atd. To je iluze.

V každém případĕ zde nebudeme moci zůstat a v okamžiku smrti nám bude i přes naši připoutanost vše odebráno. Postavení, které zaujímáme    —    byť je to postavení prezidenta nebo Brahmy    —    je jen dočasné. Můžeme v nĕm setrvat pĕt, deset, sto nebo pĕt milionů let, ale všechno bude mít svůj konec. Proč bychom se mĕli nechat zmást pomíjivým? Svojí povahou jsme částmi Kršny a Kršna je sac-cid-ānanda-vigraha. Abychom byli schopni vykročit z temnoty hmotného svĕta a vydat se do zářícího duchovního svĕta, musíme vyhledat gurua. Proto se Dévahúti obrací na Pána Kapiladévu.

Když ráno vyjde slunce, temnota noci okamžitĕ zmizí, a když přijde Bůh nebo Jeho inkarnace, rozplyne se temnota hmotného života. Když přišel Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, Ardžunova iluze zmizela. Myslel si: „Proč mám bojovat se svými příbuznými?“ Celý svĕt se točí kolem pojetí „já“ a „moje“. Bojují spolu národy, společnosti i rodiny. Lidé si myslí: „Proč se vmĕšujete do mých záležitostí?“ A pak bojují. Vlivem iluze si neuvĕdomujeme, že naše situace je pomíjivá. Ve vlaku se lidé nĕkdy hádají o sedadlo, ale ten, kdo ví, že ve vlaku bude pouze dvĕ nebo tři hodiny, si myslí: „Proč bych se mĕl hádat? Jsem tu jen na chvíli.“ Nĕkdo přemýšlí takto, ale jiný se hádá a myslí si, že jeho místo je trvalé. Nikomu nebude dovoleno zůstat v tomto hmotném svĕtĕ. Každý bude muset opustit své tĕlo a své místo, a pokud zde bude žít, bude muset bojovat o existenci. Takový je hmotný život. Na čas můžeme najít nĕjaký kompromis, ale nakonec se hmotný svĕt ukáže jako místo plné utrpení.

Na hmotném svĕtĕ velice lpíme, ale podle Véd je odříkání zcela nutné. Když človĕk dovrší padesát let, má odejít od své rodiny. Příroda mu dá varování: „Už ti je přes padesát. Bojoval jsi v hmotném svĕtĕ, ale nyní přestaň.“ Dĕti si hrají na pláži a stavĕjí domy z písku, ale po chvíli přijde otec a řekne: „Již je čas. Nechte toho a pojďte domů.“ To je poslání gurua    —    učit své žáky odříkání. Nepatříme do tohoto svĕta, patříme na Vaikunthalóku. Kršna za námi přichází a připomíná nám to. Dharma neboli přikázání Nejvyšší Osoby je neustále na Nĕj myslet a stát se Jeho oddaným. Kršna říká:

„Vždy na Mĕ mysli, staň se Mým oddaným, klaň se Mi a uctívej Mĕ.“ (Bhagavad-gítá 9.34)

Kršna nám otevírá dveře, ale my jsme naneštĕstí neteční. Kršna říká Ardžunovi: „Protože jsi Můj přítel, řeknu ti, co je nejdůvĕrnĕjší dharma.“ Jaká je to dharma? „Jednoduše se Mi odevzdej.“ To je dharma, kterou učí Nejvyšší Osobnost Božství a inkarnace Kršny a Jeho oddaní učí totéž.

Všichni hledáme štĕstí, ale nevíme, jak si užívat. Chceme si užívat pomocí svých smyslů, ale s tĕmito falešnými zahalenými smysly to není možné. Smysly musí být odkryté    —    to je smysl očisty. Přemýšlíme o sobĕ na základĕ tolika falešných identit, ale mĕli bychom si vzít k srdci radu Šrí Čaitanji Maháprabhua: jīvera ̀svarūpa' haya    —    kṛṣṇera`nitya-dāsa'. Musíme pochopit, že „jsme vĕčnými služebníky Kršny“. Naše smysly jsou vždy zamĕstnány tak, aby nĕkoho uspokojily    —    buď sebe samého, nebo nĕkoho jiného. Kāma, krodha, lobha, moha a matsara    —    to je iluze. Když nesloužíme svému vlastnímu chtíči (kāma), sloužíme hnĕvu (krodha). Jsem-li pánem svého hnĕvu, mohu ho ovládat, a jsem- -li pánem svých tužeb, mohu ovládat touhy. V každém případĕ jsem služebník a má služba by mĕla být určena Kršnovi. To je dokonalost života.

Jsme-li na transcendentální úrovni (bhakti), můžeme Kršnu pochopit. Kršnovi nemůžeme porozumĕt mentální spekulací. Jinak by nám řekl, že je Mu možné porozumĕt pomocí džňány, karmy a jógy. On však jasnĕ řekl: bhaktyā mām abhijānāti. „Pouze oddanou službou mohu být poznán.“ Chceme-li poznat Kršnu takového, jaký je, musíme rozvíjet bhakti. A právĕ tuto metodu zde Kapiladéva vysvĕtluje Své matce Dévahúti.

Dobře známá část sánkhjové filozofie pojednává o purušovi a prakrti. Puruša je Nejvyšší Osobnost Božství nebo každý, kdo napodobuje Nejvyšší Osobnost Božství jako pán, a prakrti je příroda. V tomto hmotném svĕtĕ je hmotná příroda vykořisťována puruši, živými bytostmi. Složitosti hmotného svĕta ve vztazích puruši a prakrti neboli užívajícího a užívané jsou příčinou sansáry neboli hmotného zapletení. Dévahúti chtĕla přeseknout strom hmotného zapletení a našla vhodnou zbraň v osobĕ Kapily Muniho. V patnácté kapitole Bhagavad-gíty je strom hmotné existence popsán jako aśvattha neboli převrácený. Jeho kořeny smĕřují vzhůru a jeho vĕtve dolů. Človĕk musí přetnout kořen hmotné existence sekerou odpoutanosti. Co znamená připoutanost? Připoutanost se vztahuje na purušu a prakrti. Živé bytosti se snaží panovat hmotné přírodĕ. Jelikož podmínĕná duše považuje hmotnou přírodu za objekt svého požitku, zaujímá postavení užívajícího si, puruši.

Dévahúti se obrátila na Kapilu Muniho, protože vĕdĕla, že pouze On může přetnout pouta k hmotnému svĕtu. Živá bytost v převlečení za muže či ženu si snaží užívat hmotné energie a v tomto smyslu je každý purušou, protože puruša znamená „užívající“ a prakrti znamená „užívaná“. V hmotném svĕtĕ se jak muži, tak ženy snaží napodobovat skutečného purušu, ale skutečným pánem v transcendentálním smyslu je Nejvyšší Osobnost Božství, zatímco všichni ostatní jsou prakrti.

V Bhagavad-gítĕ se o hmotĕ mluví jako o aparā, nižší energii, a nad touto nižší energií je jiná, vyšší energie    —    živé bytosti. Živé bytosti jsou také prakrti, užívané, ale pod vlivem máji se nemístnĕ snaží zaujmout postavení užívajících. Tak vzniká saṁsāra-bandha, podmínĕný život. Dévahúti se chtĕla vymanit z podmínĕného života a zcela se odevzdat. Pán je śaraṇya, což znamená, že je „jedinou vhodnou osobností, které je možné se odevzdat“, protože má všechny vznešené vlastnosti. Touží-li nĕkdo po spáse, pak je nejlepší odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. Sad-dharma-vidāṁ variṣṭham    —    nejlepší ze všech transcendentálních činností je láskyplná služba Nejvyšší Osobnosti Božství. Slovo dharma se nĕkdy překládá také jako „náboženství“, ale není to přesný význam tohoto slova. Dharma doslova znamená „to, čeho nelze zanechat“, „to, co je naší neodmyslitelnou částí“. Oheň nikdy nepřestane vydávat teplo, a teplo je tedy přirozeností neboli dharmou ohnĕ. Podobnĕ sad-dharma znamená „vĕčné zamĕstnání“. Naším vĕčným zamĕstnáním je transcendentální láskyplná služba Pánu. Smyslem Kapiladévovy sánkhjové filozofie je šířit čistou oddanou službu, a proto je zde označen za nejdůležitĕjšího z tĕch, kteří znají transcendentální funkci živé bytosti.

Bhagaván, Nejvyšší Osobnost Božství, je útočištĕm všech (śaraṇaṁ śaraṇyam). Každý hledá nĕjakou ochranu, protože jsme všichni svou přirozeností služebníci. Všichni jsme služebníci Boha, a proto je pro nás přirozené hledat u Nĕj ochranu. Nĕkteří jsou zamĕstnáni u nĕjakého bohatého človĕka a slouží mu, jiní hledají ochranu u vlády, ale konečným útočištĕm je Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství. Kapila je inkarnací Kršny, a je tedy i ochráncem živých bytostí. Kršna má nekonečné množství podob a nekonečné množství inkarnací. Ve Šrímad-Bhágavatamu je řečeno, že Jeho inkarnace se neustále expandují jako vlny oceánu. Nikdo je nedokáže ani spočítat. V Brahma-sanhitĕ stojí: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Po celé Indii najdeme tisíce chrámů, kde jsou uctívána Božstva, arčá-vigrahy. Tito Kršnové se vzájemnĕ neliší, jsou jediným Nejvyšším Pánem. Kršna je přítomen na Vaikuntĕ i v chrámu. Kršnovy podoby se vzájemnĕ neliší, třebaže jsou ananta    —    je jich nekonečné množství. Kršna je také v našem srdci a je svĕdkem všech našich činností. Nemůžeme nic zatajit a po právu obdržíme výsledky své karmy, protože svĕdkem je Kršna Samotný v našem srdci. Jak bychom před Ním mohli nĕco skrýt? Bez Kršnova svolení nemůžeme nic udĕlat. Proč nám tedy dovoluje, abychom udĕlali nĕco špatného? Svolí, protože na tom trváme. Ve skutečnosti nám stále říká, abychom se Mu odevzdali a nedĕlali nic jiného. Když my sami chceme nĕco udĕlat, Kršna nám to může dovolit, ale dĕláme to na vlastní nebezpečí. Kršna za to nenese odpovĕdnost. Ale pravdou je, že bez Kršnova svolení se nemůže nic stát. Všichni jsme Jeho služebníci. Můžeme se prohlašovat za nezávislé, ale ve skutečnosti jsme jen služebníci, kteří si pyšnĕ myslí, že jsou nezávislí. Být seberealizovaný znamená pochopit, že jsme závislí na Nejvyšší Osobnosti Božství. Čaitanja Maháprabhu říká:

„Ó synu Mahárádže Nandy, jsem Tvůj vĕčný služebník, ale přesto jsem z nĕjakého důvodu spadl do oceánu rození a smrti. Prosím Tĕ, vyzvedni mĕ z tohoto oceánu smrti a umísti mĕ jako jeden z atomů k Tvým lotosovým nohám.“ (Šikšáštaka 5) Protože nás ovlivňuje iluze, Dévahúti říká: sva-bhṛtya-saṁsāra-taroḥ kuṭhāram. V Bhagavad-gítĕ (15.1  –  4) je hmotný svĕt přirovnáván k banyánovníku, který má kořeny nahoře a vĕtve dole. Kořeny tohoto banyánovníku jsou velice pevné, ale může je přetnout sekera (kuṭhāram). Když se odevzdáme Kršnovým lotosovým nohám, můžeme přetnout pevné kořeny hmotné existence. Přestali jsme sloužit Kršnovi a stali jsme se služebníky tolika vĕcí. Sloužíme svým rodičům, manželce, dĕtem, zemi atd. Jsme zavázáni tolika lidem a polobohům, kteří nám dávají svĕtlo a teplo. Neplatíme žádné účty, a přesto všichni využíváme slunečního svĕtla a tepla. Za používání elektřiny musíme platit, ale slunci neplatíme nic. To znamená, že jsme zadluženi slunečnímu bohu Vivasvánovi. Také nebeský král Indra nám dává vodu v podobĕ deštĕ. Hlupáci říkají, že toto všechno dostáváme od přírody automaticky, ale nevĕdí, že sama příroda je ovládaná. Jestliže své dluhy nesplatíme v podobĕ obĕtí, jistĕ nastane nouze. Vše pochází od Nejvyššího Otce, Nejvyšší Osobnosti Božství, ale my si myslíme, že nám to dává příroda, a bereme, aniž platíme své účty. Syn samozřejmĕ může používat otcův majetek, ale my se nyní nechováme jako Jeho synové. Jsme synové máji, iluze. Nestaráme se o svého Otce, pod Jehož vedením jedná hmotná příroda. Když Ho budeme ignorovat, příroda přestane být tak štĕdrá, protože nedovolí démonům, aby se vzmáhali. V Bhagavad-gítĕ (16.19) stojí:

„Tyto nejnižší z lidí, plné zášti a zlomyslné, vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů života.“

Na démony vždy čeká trest a velké démony jako Rávanu a Hiranjakašipua zabije Bůh Osobnĕ. Menší démoni jsou zabiti působením zákonů přírody. Kršna nemusí sestupovat, aby potrestal nicotné démony, ale když se objeví velký démon jako Rávana, Hiranjakašipu nebo Kansa, Pán přijde Osobnĕ jako Rámačandra, Nrsinhadéva nebo Šrí Kršna a potrestá je. Nechceme-li být potrestáni, musíme následovat pravidla a usmĕrnĕní (sad-dharma). Dharma znamená „zákony dané Bohem“. Dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam. Tyto zákony pocházejí od Bhagavána a najdeme je v knihách jako je Manu-sanhitá a ostatních védských písmech. Podle zákona musíme poslouchat vládu a podle dharmy musíme poslouchat Kršnu, Boha. Nemůžeme si vytvořit svoje vlastní zákony a ani si vymyslet svoji dharmu. Jestliže se o to pokusíme, budeme jen podvádĕt ostatní. Takové falešné dharmy odsuzuje Šrímad-Bhágavatam na samém začátku (1.1.2): dharmaḥ projjhita. Skutečnou dharmu stanovil Kršna v Bhagavad-gítĕ: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja (18.66). Všechny ostatní dharmy jsou podvod. Pokyny Bhagavad-gíty jsou abecedou dharmy. Odevzdat se Kršnovi je základní zásadou dharmy, ale toto odevzdání se přichází až po mnoha a mnoha zrozeních. Není to snadné. Až po mnoha životech velkého úsilí človĕk dosáhne dokonalosti, odevzdá se Kršnovi a pozná, že Vásudéva, Kršna, je všechno. To je hlavní poučení z Bhagavad-gíty. Všechno je Kršnova energie a vše, co vidíme, je jen projevem dvou druhů Jeho energie. Všichni víme, že slunce vydává dva druhy energie     —    svĕtlo a teplo. Podobnĕ má i Kršna Svou vnĕjší energii a Svou vnitřní energii a také okrajovou energii, která je smĕsí obou. Hmotný svĕt je vnĕjší energií, duchovní svĕt je vyšší energií a živé bytosti jsou okrajovou energií. Živá bytost je okrajovou energií, protože může zůstat jak v hmotném, tak v duchovním svĕtĕ. Bhagavad-gítá popisuje dva druhy živých bytostí: kṣara a akṣara. Živé bytosti kṣara žijí v hmotném svĕtĕ a akṣara v duchovním. Ty, které poklesly do hmotného svĕta, jsou přitahovány stromem sansáry, banyánovníkem hmotné existence, popsaném v patnácté kapitole Bhagavad-gíty.

Z tohoto stromu je třeba se vyprostit pomocí odříkání. Skácet ho je velice obtížné, ale je to možné pádnou zbraní odpoutanosti. Bengálské přísloví říká: „Chytím rybu, ale nedotknu se vody.“ Takové inteligence je zapotřebí. V Americe můžete vidĕt mnoho důchodců, jak na pláži chytají ryby. Nejsou příliš opatrní a namočí se. V tomto hmotném svĕtĕ však musíme žít takovým způsobem, aby se nás voda hmotného svĕta ani nedotkla. Musíme dĕlat vše pro Kršnu, a tak nebudeme poutáni k ničemu hmotnému. Můžeme mít mnoho velkých chrámů, ale nesmíme k nim být poutáni. Pro Kršnu postavíme chrámy, ale musíme vĕdĕt, že patří Kršnovi. Naše poslání je učit lidi, že všechno patří Kršnovi. Pouze zlodĕj si vezme nĕco, co ve skutečnosti patří nĕkomu jinému.

Hnutí pro vĕdomí Kršny učí, že všechno patří Kršnovi a že vše by mĕlo být použito v Jeho zájmu. On je příjemcem všeho, a jestliže si to uvĕdomíme, bude nám to jen ku prospĕchu. Īśāvāsyam idaṁ sarvam. Když človĕk pozná, že všechno patří Kršnovi, stane se z nĕj nejvĕtší mahátmá. Mahátmá není ten, kdo má dlouhé vousy a šaty svĕtce. Ne. Musí si být vĕdom toho, že vše, co má, by mĕl obĕtovat Kršnovi. Máme-li výborné jídlo, mĕli bychom Mu ho obĕtovat, a když nemáme nic, můžeme Mu nabídnout alespoň lístek, vodu nebo ovoce. To může udĕlat kdokoliv kdekoliv a nepotřebuje peníze. Kršna říká v Bhagavad- -gítĕ (9.26):

„Jestliže Mi nĕkdo obĕtuje s láskou a oddaností lístek, kvítko, ovoce nebo vodu, přijmu to.“

Důležité je, abychom všechno Kršnovi nabídli s oddaností. Nevykládejte si to tak, že Kršna má hlad a prosí nás o jídlo. Kršna naše jídlo nepotřebuje. On dává jídlo všem živým bytostem: eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān (Katha Upanišad 2.2.13). O co tedy žádá? Žádá o bhakti, oddanost, a chce, abychom Ho milovali. Jsme zapleteni do stromu hmotné existence, přemísťujeme se z vĕtve na vĕtev a kvůli tomu trpíme. Kršna nechce, abychom skákali jako opice z vĕtve na vĕtev a trpĕli. Musíme se odevzdat Kršnovi, a tím naše poznání dospĕje k dokonalosti. Když se odevzdáme Kršnovi, nebudeme již nikomu nic dlužni. Na kiṅkaro nāyam ṛṇī (Šrímad-Bhágavatam 11.5.41). Kršna nás ujišťuje: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi. „Poskytnu ti veškerou ochranu.“ (Bhagavad-gítá 18.66) Po tom ve skutečnosti toužíme. Dévahúti se zde odevzdává Kapiladévovi se slovy: „Jsi jako sekera, která mi umožňuje dosáhnout odpoutanosti.“ Když přetneme svá pouta k hmotnému svĕtu, osvobodíme se. Bhakti je prostředek, pomocí kterého toho můžeme dosáhnout. Vairāgya- -vidyā-nija-bhakti-yoga. Bhakti-jóga je vĕdou odříkání. Tento verš složil Sárvabhauma Bhattáčárja, když pochopil, že Šrí Čaitanja Maháprabhu je Nejvyšší Osobnost Božství. Sárvabhauma Bhattáčárja byl mistrný logik a složil sto veršů oslavujících Čaitanju Maháprabhua, ve kterých říká:

„Odevzdávám se Nejvyšší Osobnosti Božství Šrí Kršnovi, který přišel jako Čaitanja Maháprabhu, aby nás učil poznání, oddané službĕ a odříkání všeho, co neprospívá vĕdomí Kršny. Sestoupil, protože je oceánem transcendentální milosti. Odevzdávám se Jeho lotosovým nohám.“ (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 6.254)

Když človĕk udĕlá pokrok v bhakti-józe, přestanou ho automaticky hmotné vĕci přitahovat. V našem hnutí je mnoho chlapců a dívek z Evropy a z Ameriky, kteří se narodili v zemích, kde si mohou užívat hmotného blahobytu, ale oni toto hmotné bohatství považují za smetí na ulici. Jsou oddáni Vásudévovi a hmotné vĕci je přestaly zajímat. Takovou moc má bhakti-jóga. Bhakti-jóga nám umožní vzdát se hmotného požitku a mĕřítkem pokroku v bhakti-józe je to, do jaké míry se človĕk odpoutal od smyslového požitku. Bhaktiḥ pareśānubhavo viraktir anyatra ca (Šrímad-Bhágavatam 11.2.42). Jsme-li pokročilí, hmotné vĕci nás již více nepřitahují. Je hloupost si myslet, že jsme velcí oddaní, a začít si znovu užívat hmotných vĕcí. Bhagavad-gítá říká (5.22):

„Požitky zrozené z doteku se smyslovými předmĕty jsou zdrojem strastí, mají počátek i konec, ó synu Kuntí, a moudrý v nich nenachází potĕšení.“ Dostaneme-li nĕco vyššího, okamžitĕ se přestaneme zajímat o nižší. Nemůže k tomu však dojít pouze na základĕ naší vlastní síly, a proto se musíme odevzdat Kršnovi a On nám pomůže. Naše jediná povinnost je odevzdat se Kršnovi, a proto Dévahúti říká: „Odevzdávám se Ti, protože můžeš přetnout má pouta k hmotnému životu. Proč bys to mĕl udĕlat? Protože jsem Tvá vĕčná služebnice.“

Bhaktivinód Thákur říká: anādi karama-phale, paḍi' bhavārṇavajale, taribāre nā dekhi upāya. Je-li človĕk vhozen do oceánu, bude tvrdĕ zápasit, i když je vynikající plavec. Hmotný svĕt nikomu nedá klidu, dokonce ani tĕm nejvychytralejším. Hmotný život není nic jiného než zápas. Nedá se zde žít nerušenĕ. Není to možné. Dostaneme se do nesnází, i když nebudeme nikomu ubližovat a budeme pĕstovat nenásilí. Podaří-li se nám však dostat se na břeh, najdeme mír. Stačí se dostat jen malý kousek z vody. Tava pāda-paṅkaja-sthita-dhūlī sadṛśaṁ vicintaya (Šikšáštaka 5). Stanou-li se z nás částečky prachu na lotosových nohách Kršny, budeme vysvobozeni.

Hinduistou, muslimem nebo křesťanem můžeme být padesát, šedesát nebo nanejvýš sto let, ale pak se budeme muset znovu narodit a být nĕčím jiným. Zvykli jsme si dívat se na všechno z pohledu tĕchto náboženských označení, která jsou asad-dharma a mohou se mĕnit každým okamžikem. Co je naše skutečná dharma? Skutečná dharma je sad-dharma, dharma, která se nemĕní a která umožňuje odevzdat se Kršnovi. Tato dharma bude pokračovat vĕčnĕ. Hlásá ji mnoho osobností, ale nejlepším kazatelem sad-dharmy je Nejvyšší Osobnost Božství, protože zná skutečnost. O Gósvámích z Vrndávanu se říká: nānā-śāstra-vicāraṇaika-nipuṇau sad-dharma-saṁsthāpakau. Gósvámí z Vrndávanu, přímí žáci Šrí Čaitanji Maháprabhua, usilovali o stanovení sad- -dharmy a my se je snažíme následovat a šířit skutečnou dharmu po celém svĕtĕ pomocí tohoto hnutí pro vĕdomí Kršny.