Kapitola 22

Na nohách Pána jsou zvláštní znaky, které Ho odlišují od jiných. Pánovy nohy jsou zespodu označeny praporkem, bleskem, trojzubcem na pohánĕní slonů, slunečníkem, lotosem, diskem atd. a tyto znaky se otiskují do jemné půdy všude tam, kudy Pán prochází. Když Pán Šrí Kršna žil s Pánduovci v Hastinápuru, jejich zem byla poznačena tĕmito příznivými znaky a království Pánduovců vzkvétalo. Kuntídéví zde připomínala tuto zvláštnost a mĕla obavy, že nepřítomnost Pána přinese neštĕstí.

V Čánakja-šlókách, pokynech velkého moralisty Čánakji Pandita, je velice pĕkný verš:

Každá vĕc vypadá hezky, když je harmonicky spojena s ostatními vĕcmi. Obloha je hezká, když na ní svítí mĕsíc. Obloha je nad námi stále, ale opravdu krásnĕ vypadá tehdy, když je v noci úplnĕk a hvĕzdy jasnĕ září. Stejnĕ dobře vypadá každý stát, když v nĕm vládne dobrá vláda v čele s dobrým králem nebo prezidentem. Každý je šťastný a všechno dobře funguje. I když jsou dívky přirozenĕ krásné, je dívka obzvláštĕ krásná tehdy, když má manžela. Vidyā sarvasya bhūṣaṇam: i ten nejošklivĕjší človĕk získá na kráse, je-li velice učený. Podobnĕ také všechno vypadá krásnĕ v Kršnovĕ přítomnosti.

Kuntí proto uvažuje: „Dokud je Kršna s námi, všechno v našem království a v našem hlavním mĕstĕ, v Hastinápuru, vypadá krásnĕ. Když ale Kršna odejde, naše království již tak krásné nebude.“ Říká: „Kršno, procházíš se po našem království a díky otiskům Tvých nohou všechno vzkvétá. Máme dostatek vody a ovoce a všechno vypadá krásnĕ. Až nás opustíš, již to takové nebude.“

Nemůžeme říci, že slova královny Kuntí se vztahují jen na dobu, kdy byl Kršna Osobnĕ přítomný. Dokud nedáme Kršnu a vĕdomí Kršny do středu všeho, naše civilizace nebude nikdy krásná bez ohledu na všechen náš pokrok. Ti, kteří se připojili k hnutí pro vĕdomí Kršny, byli krásní již předtím, ale nyní jsou ještĕ krásnĕjší. V novinách často píší, že oddaní mají „rozzářené obličeje“. Jejich krajané se podivují, jak tito chlapci a dívky vypadají šťastnĕ a krásnĕ. V současné dobĕ je v Americe generace mladých lidí, kteří jsou zmatení a nevĕdí, jak dál. Vypadají rozpačitĕ a unavenĕ. Proč? Protože nemají žádný cíl života. Kršnovi oddaní ale vypadají velice krásnĕ, protože mají Kršnu.

To, co tedy platilo před pĕti tisíci lety za doby Pánduovců, platí i nyní. S Kršnou ve středu všechno zkrásní a Kršna se může stát kdykoliv středem čehokoliv. Kršna je vždy přítomný, my Ho jen musíme pozvat: „Můj Pane, prosím, přijď a staň se středem našeho života.“ To je všechno. Nebo můžeme uvést jiný příklad, který jsme dali již mnohokrát předtím. Nula sama o sobĕ nemá žádnou hodnotu, ale když před ní napíšeme jedničku, z nuly se stane desítka. Človĕk nemusí přestat se svými dosavadními činnostmi. Nikdy neříkáme: „Přestaňte se vším hmotným.“ Pouze musíme přidat do svého života Kršnu.

Musíme se samozřejmĕ vzdát všeho, co brání vĕdomí Kršny. Můžeme pokračovat ve svých hmotných povinnostech, ale to ještĕ neznamená, že můžeme pokračovat v jedení masa. Jedení masa je v rozporu s pokrokem ve vĕdomí Kršny. Proto s tím musíme přestat. Není možné dĕlat pokroky ve vĕdomí Kršny a zároveň se dopouštĕt hříšných činností. Kršna říká: aham tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi. „Odevzdej se Mi a Já tĕ osvobodím od všech hříšných reakcí.“

Každý z nás se život za životem dopouští hříšných činností, ať již vĕdomĕ či nevĕdomĕ. Když vĕdomĕ zabiji zvíře, je to určitĕ hříšné, ale když ho zabiji nevĕdomĕ, je to také hřích. Při chůzi po ulici zabijeme tolik mravenců a také při svých ostatních denních činnostech    —    vaření, nabírání vody, drcení koření v hmoždíři    —     zabíjíme mnoho živých bytostí. Pokud se nestaneme vĕdomými si Kršny, budeme za všechny tyto nevĕdomĕ spáchané hříšné činy potrestáni.

Když si dítĕ z nevĕdomosti sáhne do ohnĕ, znamená to snad, že oheň jeho nevĕdomost omluví a nespálí ho? Ne. Zákon přírody je velice přísný a krutý a nikoho neomlouvá. Neznalost státních zákonů také nikoho neomlouvá. Jestliže u soudu řekneme: „Nevĕdĕl jsem, že se dopouštím zločinu,“ nezprostí nás viny. Stejnĕ je nevĕdomost neomluvitelná při porušování zákonů přírody. Chceme-li se opravdu osvobodit od reakcí za hříšný život, musíme se stát vĕdomými si Kršny, neboť Kršna nás osvobodí od všech hříšných reakcí. Proto se doporučuje kīrtanīyaḥ sadā hariḥ    —    vždy bychom mĕli zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare    /    Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Potom nás Kršna zachrání.

Vždy bychom mĕli vzpomínat na Kršnu, neboť Kršna je jako slunce. Motto našeho časopisu Návrat k Bohu je:

Kršna je jako slunce a májá, nevĕdomost, je jako temnota. Kde je slunce, tam není temnota. Když si budeme vždy vĕdomi Kršny, nemůže nás ovlivňovat temnota nebo nevĕdomost. Budeme se naopak volnĕ procházet v Kršnovĕ jasné sluneční záři. Kuntídéví se proto modlí, aby Kršna s ní a s Pánduovci zůstal.

Kršna ve skutečnosti Pánduovce nikdy neopouští, stejnĕ jako nikdy neopouští Vrndávan. V šástrách neboli védské literatuře se říká: vṛndāvanaṁ parityajya no padam ekaṁ gacchati. Kršna nikdy ani na krok neodejde z Vrndávanu. Tak je k nĕmu připoutaný. Jak si potom můžeme vysvĕtlit, že Kršna odešel z Vrndávanu do Mathury a potom do dalekého Hastinápuru a po mnoho let se nevracel? Kršna ve skutečnosti neodešel, neboť všichni obyvatelé Vrndávanu na Nĕho po Jeho odjezdu neustále mysleli a naříkali. Matka Jašódá, Nanda Mahárádž, Rádhárání, všechny gópí, krávy, telata a pasáčci celé dny jen mysleli na Kršnu a plakali. Tímto způsobem pociťovali Kršnovu neustálou přítomnost, neboť Kršnovu přítomnost můžeme vnímat daleko více v odloučení od Nĕho. To nás učil Čaitanja Maháprabhu    —    milovat Kršnu v odloučení. Śūnyayitaṁ jagat sarvaṁ govinda-viraheṇa me. Čaitanja Maháprabhu si myslel: „Bez Góvindy, Kršny, je všechno prázdné.“ Všechno bylo prázdné, ale všichni přitom byli naplnĕni vĕdomím Kršny.

Když pro nás všechno ostatní přestane mít cenu a vĕdomí Kršny se stane naším jediným bohatstvím, můžeme říci, že jsme dosáhli nejvyšší dokonalosti. Proto je postavení gópí tak vznešené. Jelikož dosáhly této dokonalosti, nemohly na Kršnu ani na chvíli zapomenout. Když Kršna odešel do lesa se Svými kravami a telaty, gópí, které zůstaly doma, se začaly bát. Myslely si: „Kršna chodí bosý. Na cestách je tolik kamení, o které si může poranit Své lotosové nohy. Kršnovy lotosové nohy jsou tak jemné, že když je Kršna klade na naše ňadra, bojíme se, že jsou pro nĕ příliš tvrdá.“ Gópí naříkaly a neustále byly pohrouženy v tĕchto myšlenkách. Tolik toužily opĕt vidĕt Kršnu večer doma, že stály na cestĕ a vyhlížely, dokud se Kršna se Svými telátky a kravami nevrátil. To je vĕdomí Kršny.

Pokud je oddaný neustále hluboce pohroužený v myšlenkách na Kršnu, Kršna ho nikdy neopustí. Kuntídéví přemohla úzkost, když si uvĕdomila, že Kršna odejde. Skutečným výsledkem Kršnovy fyzické nepřítomnosti je však to, že začne být mnohem intenzívnĕji přítomný v mysli Svého oddaného. Čaitanja Maháprabhu nám proto dal Svým vlastním životem příklad, jak vykonávat oddanou službu Kršnovi v odloučení (vipralambha-sevā). Slzy tekly z Jeho očí jako přívaly deštĕ, neboť touhou po Kršnovi se Mu všechno zdálo prázdné.

S Kršnou se můžeme stýkat dvĕma způsoby. Být v Kršnovĕ osobní přítomnosti, hovořit s Ním a objímat Ho se nazývá sambhoga. Existuje ale i jiný způsob, jak být s Kršnou, a sice v odloučení od Nĕho    —    vipralambha. Oddaný může získat prospĕch z obou druhů Kršnovy společnosti.

Jelikož se nyní nacházíme v hmotném svĕtĕ, nevidíme Kršnu přímo. Můžeme Ho však vidĕt nepřímo. Pokud jsme pokročilí v duchovním životĕ, můžeme si při pohledu na Tichý oceán ihned vzpomenout na Kršnu. To se nazývá meditace. Můžete si myslet: „V Tichém oceánu je obrovské množství vody a dĕlají se na nĕm veliké vlny, ale i když od nĕho stojím jen pár metrů, cítím se nehledĕ na jeho sílu a hrozivé vlny naprosto bezpečný. Vím, že se nevylije z břehů, protože všechno pracuje podle Kršnových pokynů. Kršna řekne: ,Tichý oceáne, i když jsi rozlehlý a mocný, nesmíš překročit tuto hranici.̀“ Tímto způsobem si můžeme okamžitĕ připomínat Kršnu, Boha, který je tak mocný, že ovládá dokonce i Tichý oceán. To je vĕdomí Kršny.

Když se díváme na východ slunce, můžeme si také ihned vzpomenout na Kršnu, neboť Nejvyšší Pán říká v Bhagavad-gítĕ (7.8): prabhāsmi śaśi-sūryayoḥ    —    „Jsem svitem slunce a mĕsíce.“ Když jsme se naučili, jak vidĕt Kršnu, můžeme Ho vidĕt i ve slunečním svitu. Naši vĕdci nestvořili slunce. Mohou žonglovat se slovy, ale poznat, co slunce ve skutečnosti je, to je nad jejich síly. Védánta-sútra (1.1.3) ale říká: śāstra-yonitvāt. Človĕk může poznat všechno prostřednictvím šáster neboli védské literatury. Budeme-li studovat védskou literaturu, můžeme pochopit, co je slunce, neboť slunce je popsáno v Brahma-sanhitĕ (5.5.2):

Tento verš popisuje Slunce jako oko všech planet, a když o nĕm človĕk takto medituje, může to skutečnĕ realizovat, neboť v noci před východem slunce nic nevidíme. Slunce je také popisováno jako oko Nejvyššího Pána. Jedno Jeho oko je slunce a druhé oko je mĕsíc. V Upanišadách je řečeno, že vidĕt můžeme jen tehdy, vidí-li Kršna. Slunce je rovnĕž popsáno jako aśeṣa- -tejāḥ neboli neomezenĕ žhavé. Jaký je jeho úkol? Yasyājñayā bhramati sambhṛta-kāla-cakraḥ. Slunce má svou obĕžnou dráhu. Bůh mu dal pokyn: „Pohybuj se pouze po své obĕžné dráze a nevychyluj se z ní.“ Vĕdci říkají, že kdyby se Slunce pohnulo nepatrnĕ na jednu stranu, celý vesmír by se rozžhavil, a kdyby se vychýlilo na druhou stranu, celý vesmír by zmrzl. Podle pokynu Nejvyššího Pána se ale ze svého místa nepohne ani o milimetr. Vychází vždy přesnĕ. Proč? Všechno má svůj řád a je nutná disciplína a poslušnost. Brahma-sanhitá proto říká: yasyājñayā bhramati sambhṛta-kāla-cakro govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi.„Uctívám původní osobu, Nejvyššího Pána, podle Jehož příkazu se Slunce pohybuje po své obĕžné dráze. Dává pokyny dokonce i Slunci, oceánu a Mĕsíci a vše pracuje pod Jeho vedením.“

Proč je tedy tak tĕžké porozumĕt Bohu? Ve skutečnosti to není vůbec tĕžké. Pokud človĕk umí rozumnĕ uvažovat a pokud nemá místo mozku hromadu trusu, může realizovat Boha na každém kroku. Pán říká:

„Ó synu Kuntí, Ardžuno, jsem chutí vody, jsem svĕtlem slunce a mĕsíce, slabikou óm ve védských mantrách, jsem zvuk v éteru a schopnost v lidech.“ (Bg. 7.8) Proč potom lidé říkají, že nevidí Boha? Proč se na Boha nedívají tím způsobem, jak jim to Bůh Samotný přikazuje? Proč si vymýšlejí své vlastní způsoby? Nikdo nemůže vidĕt Boha způsobem, jaký si sám vymyslí. Když se o to bude snažit, zůstane navždy slepý. V současné dobĕ se takzvaní filozofové a vĕdci snaží vidĕt Boha svým vlastním způsobem. To ale není možné. Musíme vidĕt Boha tak, jak nám to radí On Samotný. Jedinĕ potom Ho budeme moci spatřit. Když se budu chtít setkat s prezidentem Spojených států, budu ho moci vidĕt, kdy mĕ napadne? Pokud ne, jak potom mohu očekávat, že takovým způsobem uvidím Boha? Není to darebáctví? Dokonce ani s obyčejným človĕkem, který zaujímá nĕjaké vysoké postavení, se nemohu setkat tak, jak si usmyslím. Musím si dohodnout určité datum s jeho sekretářkou a zařídit další náležitosti. Ačkoliv Bůh je daleko vĕtší než obyčejný človĕk, darebáci přesto prohlašují, že Ho mohou spatřit tak, jak si to oni představují. Říkají: „Všechny způsoby, které si vymyslíte, jsou správné.“ To je darebáctví. Svĕt je plný darebáků a bláznů a lidé již ztrácejí představu, co vĕdomí Boha neboli vĕdomí Kršny vůbec je. Jestli chce nĕkdo opravdu vidĕt Boha, jestli chce být vždy v Jeho přítomnosti    —    jak o to Kršnu prosí Kuntídéví    —     může Ho mít neustále ve svém srdci.

Musíme jednoduše zamĕstnat svou mysl a své smysly v oddané službĕ, jako to udĕlal Mahárádž Ambaríš. Sa vai manaḥ kṛṣṇa- -padāravindayor vacāṁsi vaikuṇṭha-guṇānuvarṇane (Bhág. 9.4.18). Nejprve musíme soustředit svou mysl na Kršnovy lotosové nohy, neboť mysl je střediskem všech smyslových činností. Kdybychom nemĕli mysl, byli bychom slepí, i kdybychom mĕli oči, a i kdybychom mĕli uši, byli bychom hluší. Mysl je proto považována za jedenáctý smysl. Máme deset smyslů    —    pĕt činnostních smyslů a pĕt smyslů pro získávání poznání    —    a střediskem všech tĕchto smyslů je mysl. Bhagavad-gítá (3.42) říká:

V tomto verši Kršna vysvĕtluje, že i když své smysly považujeme za velice důležité, je nad nimi nĕco vyššího    —    mysl, nad kterou je inteligence, a nad inteligencí je duše.

Jak můžeme pochopit existenci duše, když nerozumíme ani psychologickým projevům mysli? Nad myslí je inteligence a pomocí spekulace může človĕk dosáhnout nejvýše intelektuální úrovnĕ. Abychom ale porozumĕli duši a Bohu, musíme se povznést nad intelektuální úroveň. To všechno můžeme pochopit, avšak musíme toto poznání získat správným způsobem. Védy proto říkají:

„Ten, kdo chce opravdu se vší vážností porozumĕt nadpřirozeným a transcendentálním vĕcem, se musí obrátit na pravého duchovního učitele.“ (Mundaka Up. 1.2.12)