Kapitola 24

Čistý oddaný se stydí žádat Pána o nĕco ve vlastní prospĕch. Hospodáři jsou však nĕkdy nuceni žádat o přízeň Pána, jelikož je svazují pouta rodinné náklonnosti. Šrímatí Kuntídéví si to uvĕdomovala, a proto prosila Pána, aby přetnul její citová pouta k vlastním příbuzným, Pánduovcům a Vršniovcům. Pánduovci byli její synové a Vršniovci byli členové rodiny jejího otce. Kršna mĕl stejný vztah k obĕma rodinám. Obĕ rodiny vyžadovaly Jeho pomoc, protože obĕ byly oddanými, kteří záviseli na Pánu. Šrímatí Kuntídéví si přála, aby Šrí Kršna zůstal s jejími syny, Pánduovci, ale kdyby to udĕlal, nedostalo by se této výhody jejímu otcovskému domu. Tyto zaujaté úvahy zneklidňovaly její mysl, a proto si Kuntí přála zbavit se pout rodinné náklonnosti.

Čistý oddaný se vzdává omezené náklonnosti ke své rodinĕ a činnosti v oddané službĕ rozšiřuje na všechny zapomenuté duše. Typickým příkladem je šest Gósvámích z Vrndávanu, kteří byli následovníky Pána Čaitanji. Všichni patřili do tĕch nejosvícenĕjších a kulturnĕ nejvyspĕlejších bohatých rodin vyšší kasty, ale ve prospĕch všech lidí opustili pohodlné domovy a stali se potulnými mnichy. Přetnout náklonnost k rodinĕ znamená rozšířit pole působnosti. Bez toho se nikdo nemůže stát kvalifikovaným bráhmanem, králem, vůdcem společnosti nebo Pánovým oddaným. Samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, šel v tomto smĕru příkladem. Šrí Rámačandra jako ideální král přetnul pouto náklonnosti dokonce i ke Své milované manželce.

Bráhmani, oddaní, králové a ostatní vůdci společnosti musí být velice velkomyslní, aby mohli plnit své příslušné povinnosti. Šrímatí Kuntídéví si toho byla dobře vĕdoma a jelikož byla slabá, modlila se o vysvobození z otroctví citových vztahů k rodinĕ. Oslovuje tudíž Kršnu jako Pána vesmíru neboli Pána vesmírné mysli, čímž naráží na Jeho všemocnou schopnost přetnout pouta rodinné náklonnosti. Nĕkdy se stává, že Pán ze Své zvláštní milosti ke slabému oddanému přetrhne rodinná pouta působením Svých všemocných energií. Tím způsobí, že Jeho oddaný začne záviset pouze na Nĕm, a připraví ho na cestu zpátky k Bohu.

Kuntí byla dcerou Vršniovců a manželkou a matkou v rodinĕ Pánduovců. Žena obvykle pociťuje náklonnost jak k rodinĕ svého otce, tak i k rodinĕ manžela, a Kuntí se proto modlí ke Kršnovi: „Jsem žena a ženy jsou obyčejnĕ připoutané ke svým rodinám. Přetni proto laskavĕ má hmotná pouta, abych mohla být přitahována jen k Tobĕ. Bez Tebe obĕ rodiny nic neznamenají. Nyní jsem k nim připoutaná, ale opravdovým cílem mého života je pociťovat náklonnost pouze k Tobĕ.“ To je bhakti.

Bhakti znamená zbavit se ulpívání na tomto hmotném svĕtĕ a vyvinout vztah ke Kršnovi. Nemůžeme se všeho zcela vzdát, protože každý musí být k nĕčemu upnutý. Abychom však lpĕli pouze na Kršnovi a začali vykonávat oddanou službu Pánu, musíme se zbavit všech hmotných závislostí.

Lidé se obvykle obracejí ke Kršnovi, aby udržovali svou připoutanost k hmotnému svĕtu. Modlí se: „Pane Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ Jsou připoutáni k hmotnému svĕtu, a aby v nĕm mohli žít a udržovat status quo, modlí se k Bohu o hmotné vĕci. Na jednu stranu je jistĕ dobré, že se lidé obracejí k Bohu, aby jim pomáhal udržovat jejich hmotné postavení, ale ve skutečnosti to není správné. Spíše než uctívat Boha proto, abychom zvĕtšili své bohatství v hmotném svĕtĕ, bychom se mĕli zbavit svých hmotných tužeb. Ten, kdo se chce vĕnovat bhakti-józe, musí být odpoutaný.

Záliba v hmotných vĕcech je příčinou našeho utrpení. Kvůli ní toužíme po mnoha hmotných vĕcech a Kršna nám dává příležitost užívat si jich. Nejdříve si je ale samozřejmĕ musíme zasloužit. Představte si, že byste se chtĕli stát králem. Nejdříve musíte vykonávat nĕjakou zbožnou činnost a teprve pak se vám vaše přání splní.

Kršna nám dá všechno, po čem toužíme, dokonce i mukti neboli vysvobození. Obzvláštĕ opatrný ale je, když nĕkomu daruje bhakti, neboť ten, kdo dostane bhakti    —     bhakta    —    se stane Kršnovým vlastníkem a Kršna, i když je ze všech nejmocnĕjší, se stane loutkou v jeho rukou. Rádhárání, která je symbolem nejvyšší úrovnĕ bhakti, je tak mocná, že Kršnu zcela ovládla. Vaišnavové tedy hledají útočištĕ u lotosových nohou Rádhárání, protože když Rádhárání nĕkoho doporučí, Kršna ho musí přijmout.

Pokud se nĕkdo chce stát oddaným Pána, musí se zcela očistit od veškeré hmotné připoutanosti. Tato kvalifikace se nazývá vairāgya. Když se Sárvabhauma Bhattáčárja stal žákem Šrí Čaitanji Maháprabhua, napsal sto veršů, ve kterých Ho oslavuje. Dva z tĕchto veršů jsou uvedeny v Čaitanja-čaritámrtĕ a jeden z nich říká:

„Odevzdávám se Nejvyšší Osobnosti Božství, Šrí Kršnovi, který se zjevil jako Pán Čaitanja Maháprabhu, aby nás učil opravdovému poznání, oddané službĕ Pánu a odpoutanosti od všeho, co je nepříznivé pro vĕdomí Kršny. Sestoupil, neboť je oceánem transcendentální milosti. Odevzdávám se Jeho lotosovým nohám.“ (Čč. Madhja 6.245) Sárvabhauma Bhattáčárja se takto modlí ke Kršnovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, který přijal podobu Čaitanji Maháprabhua, aby nás učil, jak rozvíjet skutečné poznání, jak se odpoutat od hmotných vĕcí a stát se čistými oddanými Pána Kršny.

I když bylo Čaitanjovi Maháprabhuovi teprve dvacet čtyři nebo dvacet pĕt let, opustil Svou krásnou ženu a oddanou a milující matku a přijal sannjás neboli řád života v odříkání. Když byl Čaitanja Maháprabhu grhastha neboli hospodář, všichni Ho mĕli v takové úctĕ, že i pouhým pohybem Svého prstu přimĕl tisíce lidí, aby se k Nĕmu připojili v hnutí za občanskou neposlušnost. Ve mĕstĕ, ve kterém bydlel, v Nadii, mĕl velice úctyhodné postavení a byl také známý Svou neobvyklou krásou. Vzdal se Své mladé, vĕrné a krásné manželky, Své milované matky, Svého postavení a všeho ostatního. To se nazývá vairāgya neboli odříkání.

Když nĕkdo říká: „Všeho jsem se vzdal,“ a přitom nikdy nic nevlastnil, jaký má jeho odříkání význam? Když ale nĕkdo má velké bohatství a zřekne se ho, potom je to opravdové odříkání. Odříkání Čaitanji Maháprabhua je tedy jedinečné. Nikdo jiný by se nedokázal vzdát takového šťastného domova, úcty a takové náklonnosti ze strany matky, manželky, přátel a žáků. Čaitanju Maháprabhua uctíval dokonce i Advaita Prabhu, ačkoliv vĕkovĕ by mohl být Jeho otcem. Čaitanja se přesto toho všeho vzdal. Proč? Aby nám šel příkladem (āpani ācari 'prabhu jīvere śikhāya). Osobnĕ učil celý svĕt, jak si odříkat a stát se oddaným Kršny. Když se Rúpa Gósvámí vzdal svého ministerského místa ve vládĕ a konečnĕ se setkal v Prajágu s Čaitanjou Maháprabhuem, padl na zem a složil Mu poklony touto modlitbou:

„Jsi nejvelkodušnĕjší ze všech, neboť rozdáváš lásku ke Kršnovi.“

Dosáhnout lásky ke Kršnovi není snadné, neboť prostřednictvím této lásky získáme Kršnu Samotného. Čaitanja Maháprabhu však tuto lásku ke Kršnovi rozdával komukoliv, dokonce i opilcům Džagáiovi a Mádháiovi. Naróttam dás Thákur proto zpívá:

„Čaitanja Maháprabhu je tak velkodušný, že osvobozuje všechny druhy hříšníků pouze tím, že jim dovolí zpívat Haré Kršna mantru. Džagái a Mádhái jsou toho důkazem.“ Tehdy byl jenom jeden Džagái a jeden Mádhái, ale v současné dobĕ můžeme milostí Čaitanji Maháprabhua a Jeho učení osvobodit mnoho takových Džagáiů a Mádháiů. Když je Čaitanja Maháprabhu potĕšen, může dát kršna-prému neboli lásku ke Kršnovi komukoliv, nehledĕ na jeho kvalifikace. Když nĕkdo rozdává milodary, může je dávat, komu chce.

Pochopit Kršnu bez milosti Čaitanji Maháprabhua je velice obtížné. Manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye (Bg. 7.3): z mnoha milionů lidí se stĕží jeden snaží dosáhnout duchovní dokonalosti. Lidé jen pracují jako zvířata a nevĕdí, co je smyslem lidského života. Lidský život je úspĕšný tehdy, když dokážeme pochopit Kršnu; jinak zůstaneme na úrovni zvířat. Ten, kdo si není vĕdom Kršny a neví, kdo Kršna je, není lepší než zvíře. Čaitanja Maháprabhu však dal pokleslým duším tohoto vĕku možnost: „Jednoduše zpívejte Haré Kršna mahá-mantru a vysvobodíte se.“ To je zvláštní ústupek, jaký udĕlal Šrí Čaitanja Maháprabhu (kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet, Bhág. 12.3.51).

Kuntí není obyčejná oddaná. Stala se Kršnovou příbuznou a Kršna za ní přišel, aby jí projevil úctu. Kuntí ale přesto říká: „Kršno, jsem připoutaná ke svým dvĕma rodinám    —    k rodinĕ svého otce a k rodinĕ svého manžela. Prosím, pomoz mi, abych se tĕchto pout zbavila.“ Touto prosbou vyjadřuje, že se musíme vzdát společnosti, přátelství a lásky, neboť tyto vztahy nás pouze svazují.

Dokud si myslíme, že patříme k určité rodinĕ nebo národu, k určitému náboženství, rase atd., nemůžeme se stát vĕdomými si Kršny. Dokud si človĕk myslí, že je Američan, Ind, Afričan, že patří do té či oné rodiny nebo že je otcem, matkou, manželem, manželkou nebo tou či onou osobou    —    dokud takto uvažuje, je připoutaný k hmotným označením. Jsem duše a všechna tato pouta se vztahují na tĕlo. Já ale nejsem toto tĕlo. To je základ, který musíme pochopit. Nejsem toto tĕlo, jak tedy mohu být nĕčí otec nebo matka? Nejvyšším otcem i matkou je Kršna. My jen jakoby v divadle hrajeme role otců, matek, sester nebo bratrů. Májá neboli hmotná příroda nám říká, jak máme tančit: „Jsi členem této rodiny a tohoto národa,“ a my tancujeme jako opice.

V Bhagavad-gítĕ (3.27) je řečeno:

Tento verš naznačuje, že jelikož živá bytost byla ve styku s určitou kvalitou hmotné přírody, příroda zařídí vše tak, že živá bytost tancuje podle této určité kvality a myslí si, že je to či ono. Tato informace, kterou nám dává Bhagavad-gítá, je základem správného chápání skutečnosti, díky kterému můžeme dosáhnout osvobození.

Nejdokonalejší vzdĕlání je takové, které nám umožní vysvobodit se z tĕlesného pojetí života. Vĕdci, filozofové, politici a takzvaní vůdci však naneštĕstí svádĕjí lidi na špatnou cestu, a tak se všichni stále více připoutávají k tĕlu. Pouze lidský život nám umožňuje získat vĕdomí Kršny, ale tito darebáci tuto možnost maří tím, že lidi svádĕjí na úroveň tĕlesných označení. Jsou proto nejvĕtšími nepřáteli lidské civilizace.

Lidské podoby můžeme dosáhnout evolucí skrze 8    400    000 životních podob    —    od vodních živočichů k rostlinám, stromům, hmyzu, ptákům, divokým zvířatům atd. Lidé dnes nevĕdí, jaké další tĕlo mohou získat. Je to však vysvĕtleno v Bhagavad-gítĕ (9.25). Yānti deva-vratā devān. Jestliže po tom nĕkdo touží, může jít na vyšší planetární systémy. I když lidé každou noc vidí na obloze mnoho planet a hvĕzd, vlastnĕ nevĕdí, co tyto vyšší planetární systémy jsou. Z šáster neboli védské literatury se však můžeme dozvĕdĕt, že na vyšších planetárních systémech jsou všechny hmotné požitky mnohokrát vĕtší než na této planetĕ. Na Zemi můžeme žít nanejvýš sto let, ale na vyšších planetách může být život tak dlouhý, že to ani nedokážeme spočítat. Například délka života Brahmy, který žije na nejvyšší planetĕ, je uvedena v Bhagavad-gítĕ (8.17): sahasra-yuga-paryantam ahar yad brahmaṇo viduḥ. Nedokážeme vypočítat ani dvanáct hodin Brahmova života, ale dokonce i Brahmá musí zemřít. Náš život může trvat velmi dlouho, ale v tomto hmotném svĕtĕ nemůže nikdo žít vĕčnĕ. Když se na to však připravíme, můžeme odejít na vyšší planetární systémy nebo na Pitrlóky. Tam se můžeme setkat se svými předky, pokud mĕli kvalifikace povýšit se na tyto planety. Touží-li po tom nĕkdo, může zůstat zde na Zemi, anebo yānti mad-yājino 'pi mām    —    když se nĕkdo stane Kršnovým oddaným, může jít ke Kršnovi.

Můžeme jít do pekla, můžeme jít do nebe, nebo zpátky domů, zpátky k Bohu. To záleží na nás. Inteligentní človĕk by proto mĕl uvažovat: „Když se musím připravit na svůj příští život, proč se nepřipravit tak, abych se vrátil zpátky domů, zpátky k Bohu?“ S naším současným tĕlem bude jednoho dne konec a my budeme muset přijmout jiné tĕlo. Bhagavad-gítá (14.18) nám říká, jaké tĕlo to může být. Ūrdhvaṁ gacchanti sattva-sthāḥ: ti, kteří jsou v kvalitĕ dobra a vyhýbají se čtyřem druhům hříšných činností, půjdou v příštím životĕ na vyšší planetární systémy. Tuto příležitost človĕk dostane, i když není čistým oddaným Pána, ale následuje usmĕrňující zásady, vyhýbá se hříšnému životu a setrvává v kvalitĕ dobra. Promarníme-li však svůj život jako kočky a psi jedením, spaním, pářením se a bránĕním, pak tuto příležitost ztrácíme.

Darebáci to ale nevĕdí. Nevĕří v příští život. V Rusku mi řekl profesor Kotovský: „Svámídží, až toto tĕlo zemře, všechno skončí.“ Je to takový velký profesor, a přesto tohle tvrdí. Tito lidé vystupují jako vĕdci a filozofové, ale ve skutečnosti nemají žádné poznání a jen svádĕjí ostatní. To nás velice trápí, a proto vyzýváme všechny členy hnutí Haré Kršna, aby vyzvali a porazili tyto darebáky, kteří svádĕjí celou lidskou společnost. Nikdo by si nemĕl myslet, že Kršnovi oddaní jsou nĕjací sentimentalisté. Naopak, oddaní jsou nejvĕtší filozofové a nejvĕtší vĕdci.

Kršna má dvĕ poslání: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām    —    ochraňuje sádhuy neboli oddané a zabíjí démony. Kršna ochránil Pánduovce a Vršniovce, protože to byli oddaní, a zabil démony jako byl Kansa, Aghásura a Bakásura. Z tĕchto Jeho dvou činností je hlavní zabíjení démonů. Když uvážíme, kolikrát Kršna zabíjel démony a kolik času vĕnoval ochranĕ oddaných, přijdeme na to, že Kršna nejvíce ze všeho zabíjel démony. Podobnĕ bychom je mĕli zabíjet i my    —    ne však zbranĕmi, ale logikou, rozumem a vzdĕláním. Jestliže je nĕkdo démon, můžeme v nĕm s použitím logiky a argumentů zabít jeho démonské sklony a promĕnit ho v oddaného, ve svatou osobu. V současném vĕku, v Kali-juze, už lidé tolik trpí, že fyzické zabíjení by pro nĕ bylo příliš kruté. Mĕli bychom je zabíjet argumenty, rozumem a vĕdeckým duchovním chápáním.

Kuntí oslovuje Kršnu jako Pána vesmíru (viśveśa). Viśva znamená „vesmír“ a īśaznamená „pán“ nebo „vládce“. Všechno ve vesmíru je dokonale zařízeno    —    slunce vychází včas, mĕní se roční období a přinášejí s sebou ovoce a kvĕtiny. Nikde není chyba. Jak by to všechno ale mohlo tak bezvadnĕ fungovat, kdyby tomu všemu nikdo nevládl? Když vidíme, že nĕjaký podnik je velice dobře organizovaný, je nám jasné, že ředitel neboli vládce se vyzná a že je odborníkem. Podobnĕ můžeme vidĕt, že také ve vesmíru je všechno v pořádku, a musíme proto pochopit, že za tím vším je dobrý vládce. A kdo je tím vládcem? V Bhagavad-gítĕ je řečeno, že je to Kršna (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Kuntí Ho proto oslovuje jako višvéšu neboli vládce vesmíru. Lidé se zajímají jen o obrázky, na kterých Kršna objímá Rádhárání, a představují si, že vztahy mezi Rádhou a Kršnou jsou jako vztahy mezi obyčejnými chlapci a dívkami. Vůbec Kršnu nechápou. Takovým urážlivým obrázkům je třeba se vyhnout. Kršna je nejvyšším vládcem. Je lepší malovat obrazy, které ukazují Kršnu jako vládce celého vesmíru.

Když není v tĕle přítomná životní síla, tĕlo se nemůže hýbat ani pracovat. Životní silou vesmírného stvoření je Kršna    —    Kšíródakašájí Višnu neboli Paramátmá. Kuntí proto Kršnovi říká viśvātmā, duše vesmíru. Darebáci nevĕdí, jak se tento svĕt a celý vesmír hýbe. Mĕli by se o tom poučit ze Šrímad-Bhágavatamu.

Kuntídéví také oslovuje Kršnu jako viśva-mūrti, zosobnĕní vesmíru. Když chtĕl Ardžuna vidĕt Kršnovu vesmírnou podobu, Kršna ji ihned vyjevil. To je další ukázka Kršnova bohatství (vibhūti). Nejvyšší Pán ve Své původní podobĕ má však dvĕ ruce a hraje na flétnu. Jelikož Ardžuna byl oddaným a chtĕl vidĕt vesmírnou podobu, Kršna mu ji ukázal. Nebyla to ale Jeho skutečná podoba. Nĕkdo se může oblékat jako král, ale jeho skutečná a přirozená podoba se ukáže, když je doma. Kršnovu skutečnou podobu můžeme stejnĕ vidĕt tam, kde je doma    —    ve Vrndávanu, a všechny Jeho další podoby jsou expanzemi Jeho úplných částí. Jak říká Brahma-sanhitá: advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Nejvyšší Pán se může expandovat do milionů a milionů podob (ananta-rūpam), ale přesto je jeden (advaita) a je neomylný (acyuta). Jeho skutečná podoba je však dvi-bhuja muralī-dhara    —    podoba, ve které má dvĕ ruce a drží v nich flétnu. Kuntídéví proto říká: „Máš Svou vesmírnou podobu, ale Tvá skutečná podoba je ta, ve které stojíš přede mnou.“

Kuntídéví se modlí: „Prosím, přetni pouta, která mĕ vážou k mým příbuzným.“ Můžeme si myslet, že příbuzní jsou „naši“, ale to je jen moha neboli iluze (janasya moho 'yam ahaṁ mameti). Jak taková iluze vzniká? Začíná přirozenou přitažlivostí mezi mužem a ženou. Muž hledá ženu a žena hledá muže. Neplatí to jen pro lidskou společnost, ale i pro ptáky, zvĕř atd. To je počátek hmotné připoutanosti. Když muž najde ženu a spojí se, pouto ještĕ zesílí (tayor mitho hṛdaya-granthim āhuḥ). Tento vztah dále roste a muž se ženou hledají nĕjaký byt, kde by mohli žít, a pak musí vydĕlávat peníze. Když jsou dobře zajištĕni, chtĕjí mít dĕti a také přátele, kteří přijdou a budou je chválit: „Máte tak pĕkný byt a tak hezké dĕti.“ Tak připoutanost stále vzrůstá.

Vzdĕlávání proto musí začít brahmačarjou neboli studentským životem bez jakýchkoliv sexuálních styků. A jestli je toho človĕk schopen, mĕl by se celému tomu nesmyslu vyhnout. Nedokáže-li to, může se oženit a po nĕjakém čase přijmout řád vánaprastha, tzn. vzdát se rodinného života. Začne uvažovat: „Již jsem si užil připoutanosti, nyní odejdu z domova.“ Potom cestuje se svou manželkou po různých poutních místech. Po dvou nebo třech mĕsících přijde domů, aby se podíval, jak se daří dĕtem, a opĕt se vydá na cesty. To je počátek odpoutanosti. Potom řekne své ženĕ, aby odešla žít k dospĕlým dĕtem a sám přijme sannjás, řád života v odříkání. To je konečná úroveň odpoutanosti. Celý systém védské společnosti je určený k tomuto cíli. Kuntí se proto modlí: „Pomoz mi laskavĕ zbavit se náklonnosti ke své rodinĕ.“ V tom bychom se mĕli od Kuntídéví poučit.