Sloka 4.10

Jak už jsme říkali, člověk příliš ovlivněný hmotou velmi těžko chápe osobní povahu Nejvyšší Absolutní Pravdy. Lidé poutaní k tělesnému pojetí života jsou obvykle tak pohlcení materialismem, že prakticky nejsou schopní pochopit, jak Nejvyšší může být osobou. Tito materialisté si nedovedou ani představit, že existuje transcendentální tělo, které je nepomíjivé, plné poznání a věčně blažené. V materialistickém pojetí je tělo pomíjivé, plné nevědomosti a utrpení. Proto když lidé slyší o osobní podobě Pána, vybaví se jim představa stejného těla. Pro takové materialisty je nejvyšší podobou gigantický hmotný projev, a proto si myslí, že Nejvyšší je neosobní. Jsou tak pohroužení do hmotného pojetí, že myšlenky na zachování osobnosti i po vysvobození z hmoty jim nahánějí hrůzu. Když slyší, že duchovní život je také individuální a osobní, mají strach se stát znovu osobami, a tak je přirozeně láká víc nějaké splynutí s neosobní prázdnotou. Živé bytosti často přirovnávají k bublinám v oceánu, které s ním splývají. To je nejvyšší dokonalost duchovní existence, jaké je možné dosáhnout bez individuální osobnosti. Je to určité stádium života založené na strachu, kde chybí dokonalé poznání duchovní existence. Pak je tu mnoho lidí, kteří duchovní existenci nerozumí vůbec. Množství teorií a nesrovnalosti v různých druzích filozofické spekulace je matou, a tak jsou znechucení, nebo se rozhněvají a dospívají k pošetilému závěru, že žádná svrchovaná příčina neexistuje a že všechno je nakonec prázdnota. Tito lidé jsou v nezdravém stavu. Někteří lidé jsou příliš hmotně připoutaní, a proto se o duchovní život nezajímají, jiní chtějí splynout se svrchovanou duchovní příčinou a další jsou nazlobení na všechny duchovní spekulace a nevěří ničemu, protože ztratili všechny naděje. Tato poslední skupina hledá spásu v nějakých omamných látkách a halucinace, které si pomocí nich přivodí, pak pokládají za duchovní vize. Člověk se musí zbavit všech tří úrovní hmotného vědomí: připoutanosti k hmotnému životu, strachu z osobní duchovní totožnosti a představy prázdnoty, pocházející ze zklamání v životě. Od těchto tří druhů hmotného pojetí života se osvobodí, když se pod vedením pravého duchovního učitele úplně odevzdá Pánu a bude se řídit pravidly a usměrňujícími zásadami oddané služby. Závěrečné stádium oddanosti se nazývá bhāva neboli transcendentální láska k Bohu.

V knize Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.4.15–16), vědeckém pojednání o oddané službě, stojí:

„Nejprve musí mít člověk počáteční touhu po seberealizaci. To ho přivede do stádia, kdy bude vyhledávat společnost duchovně pokročilých osob. V dalším stádiu dostane zasvěcení od zkušeného duchovního učitele a podle jeho pokynů se tento začínající oddaný zapojí do procesu oddané služby. Oddanou službou pod vedením gurua se oprostí od veškeré hmotné připoutanosti, získá stálost v seberealizaci a chuť k naslouchání o Absolutní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi. Tato chuť vede dál až k připoutanosti k vědomí Kṛṣṇy, která dozrává v bhāvu neboli úvodní fázi transcendentální lásky k Bohu. Skutečná láska k Bohu se nazývá prema, a ta je nejdokonalejším stádiem života.“ V tomto stádiu premy je oddaný bez ustání zaměstnaný transcendentální láskyplnou službou Pánu. Postupným procesem oddané služby pod vedením pravého duchovního učitele tedy může člověk dojít až do nejvyššího stádia, kde bude osvobozený od veškeré hmotné připoutanosti, od strachu ze své individuální duchovní osobnosti a od zklamání, které vede k filozofii prázdnoty. Tak se nakonec může dostat do sídla Nejvyššího Pána.