Kapitola 18

I Durjódhana se rozhodl zůstat po nĕjakou dobu společnĕ se Šakunim v Indraprastĕ. Úspĕch Pánduovců naplňoval prince sžíravou závistí. Svou mocí a vlivem ho totiž dalece předčili. Nemohl vystát, že Judhišthira teď vládne celému svĕtu, neboť byl přesvĕdčen, že toto postavení by mĕlo náležet jedinĕ jemu samotnému. Ohromenĕ si prohlížel nesmírné bohatství nahromadĕné v Judhišthirovĕ pokladnici. Nikdy předtím žádné takové jmĕní nevidĕl.

Durjódhanu zvláštĕ okouzlovala Majasabha a chtĕl si ji prohlédnout zblízka. Nyní ji tedy se Šakunim podrobnĕ prozkoumávali. Kuruovec vidĕl rysy nebeské architektury, které dosud nikde jinde nespatřil. Při pohledu na dokonalou řemeslnou práci a nádheru paláce jen žasl. Bylo to, jako by se ocitl na nebeských planetách. Po celé prostorné síni jiskřily zářivé drahokamy a Durjódhana cítil chladivý vánek nesoucí smĕs nebeských vůní. U jezírek plných lotosů byla sedátka ze slonoviny a zlata a stĕny zdobily skvĕlé reliéfy zobrazující bohy a jejich družky.

Durjódhana pomalu procházel síní a četné zlaté ozdoby na jeho tĕle při chůzi hlasitĕ chřestily. Když vidĕl Majovu složitou a úžasnou řemeslnou zručnost, jeho závist vzrostla ještĕ víc. Hnĕvivĕ odsekával palácovým služebníkům, kteří šli před ním. Nedbale kráčel s hlavou ve zlaté přilbĕ pyšnĕ zdviženou a snažil se nedat najevo, že by na nĕj cokoliv udĕlalo dojem.

Pomalu došel k velké křišťálové nádrži uprostřed paláce. Voda v ní byla dokonale průzračná a klidná. Na první pohled se zdálo, že to je stále ona mramorová podlaha, která k ní vedla, a Durjódhana právĕ tuto chybu udĕlal. Oblečený a s očima široce dokořán se skácel přímo do vody. Pánduovci stáli na zlatém balkónĕ nad ní. Když Bhíma vidĕl Durjódhanu s rukama v bok padnout do nádrže, hlasitĕ se rozesmál. Bylo tam rovnĕž mnoho Krišnových královen, které se smály také.

Kuruovský princ s Šakuniho pomocí vylezl z jezírka. Na Pánduovce či Krišnu s Jeho královnami se ani nepodíval. Jejich smích byl nesnesitelný. Judhišthira si všiml Durjódhanových rozpaků a přikázal bratrům, ať se přestanou smát. Judhišthira pak nechal rozzlobenému prici přinést suché šaty. Krišna se pousmál, ale neřekl nic. Durjódhana si je rychle oblékl a pokračoval v prohlídce, přičemž se usilovnĕ snažil zakrýt své pocity. Nic tady nemohl vystát   —   velkolepost paláce ani jedinečnou krásu královen, které se v nĕm procházely, a zvláštĕ pak Draupadí. Neúspĕšný pokus získat paňčálskou princeznu ho stále v nitru sžíral. Byla drahokamem mezi ženami, a když spadl do jezírka, smála se i ona. To byla skutečná muka. Pojednou se opĕt stal obĕtí záludné architektury paláce   —   vrazil do zdánlivĕ otevřených dveří a potom se vyhnul dalším, protože je považoval za zavřené, i když tomu tak nebylo. Palácoví služebníci stĕží potlačovali smích. Zostuzený a rozzuřený princ se vzápĕtí vyřítil ven.

Judhišthira při pohledu na Durjódhanovu bolest cítil lítost. Snažil se ho různými způsoby utĕšit, ale Durjódhana se mu jen vysmál. Rozloučil se s Pánduovci a odjel do Hastinápuru následován svým početným doprovodem. Jeho mysl byla plná myšlenek na pomstu.

Poté se rozhodl vrátit domů i Krišna. Před svým odjezdem promluvil laskavĕ k Judhišthirovi: „Ó králi, pečuj o všechny své poddané s nepolevující bdĕlostí a trpĕlivostí. Mĕl bys být pro své poddané stejným útočištĕm, jako je všem tvorům mrak či ptákům mohutný strom.“ Pak odjel a Pánduovci se vydali za Vjásadévou, který dosud setrvával v Indraprastĕ. Judhišthira se

ho zeptal, zda byla obĕť úspĕšná. Riši odpovĕdĕl: „Ó potomku Kuruovců, tato obĕť ponese velkolepé výsledky po třináct let. Budeš nesporným vládcem této rozsáhlé Zemĕ, ale na konci té doby budeš příčinou války, která zbaví Zemi kšatrijů.“

Judhišthiru tato slova vylekala. Když Vjásadéva vidĕl jeho výraz, dodal: „Netrap se. Nikdo nedokáže překonat vliv času. Nejvyšší řídí vše v zájmu dobra nás všech. Tuto válku bude mít na svĕdomí Durjódhana, nikoliv ty. Teď se vydám do hor, ale až mĕ budeš potřebovat, opĕt se spolu setkáme.“

Riši pak vstal a spolu se všemi ostatními mudrci odešel. Po jejich odchodu Judhišthira svým bratrům řekl: „Mudrcova slova nemohou být lživá, ale nepřeji si zapříčinit utrpení tohoto svĕta. Ode dneška nikomu neřeknu hrubého slova. Budu neustále rozvíjet ctnost a nebudu dĕlat rozdíly mezi vlastními syny a syny ostatních lidí a také budu bez sebemenšího váhání dodržovat pokyny starších. Tak se vyhnu neshodám, neboť ty bývají příčinou války.“

I nadále však přemítal nad Vjásadévovými slovy. Bylo zřejmé, že Pánův plán se již začíná v náznacích vyjevovat. Přestože Pánduovci prosadili svou vládu nad celým svĕtem, skutečností bylo, že zdroje Zemĕ stále vykořisťovalo mnoho bezbožných králů. Judhišthira při obĕti vidĕl, že při sporu s Krišnou mnozí podporovali Šišupálu, i když se obávali postavit se Krišnovi otevřenĕ. Kdo ví, jaké intriky si Durjódhana se svými bratry zase vymyslí? To vše byl bezpochyby Krišnův plán, jak zbavit svĕt bezbožných živlů. Judhišthira setrval pohroužen v myšlenkách na Krišnu a Jeho záhadné zámĕry.

Cestu zpĕt do Hastinápuru prosedĕl Durjódhana zbĕdovanĕ a zadumanĕ ve svém kočáře. Šakuni se ho zeptal: „Co tĕ trápí, ó králi? Proč neustále vzdycháš?“

Princ vrhl na Šakuniho šílený pohled: „Ó strýče, když vidím tento svĕt v područí Pánduovců, zmocňuje se mĕ žárlivost. Byl jsem svĕdkem jejich úchvatné obĕti, a když je vidím zářit jako bohy na nebesích, mé srdce dnem i nocí jen hoří. Vysychám jako mĕlká kaluž na letním slunci.“

Durjódhana strnule hledĕl ze svého kočáru na ubíhající krajinu s obdĕlanými poli a kvetoucími sady. U cesty stály hloučky vesničanů a hledĕly na projíždĕjící královský průvod. Princ pokračoval: „Když Krišna zabil Šišupálu, žádný z králů se ani neodvážil protestovat. Všichni museli podlehnout posvátné bázni před mocí Pánduovců, protože jak jinak by mohli snést takovou nespravedlnost?“

Durjódhana pevnĕ sevřel ruce: „Já to snášet nehodlám. Vstoupím proto do ohnĕ, utopím se nebo spolknu jed. Který muž, jenž má alespoň kapku odvahy, by dokázal snášet pohled na to, jak se jeho nepřátelům daří dobře? Jak se jim kdy mohu vyrovnat mocí a vznešeností? Kdo mi může pomoci dosáhnout takového vlivu? Osud má nejvyšší moc a lidská snaha není k ničemu. Veškeré mé úsilí zničit Pánduovce bylo marné. Ba naopak, daří se jim jako lotosům v jezeře. Proto bych mĕl zemřít. Vĕz, že mĕ přemáhá žal, o strýče, a prosím tĕ, abys o tom zpravil mého otce.“

Šakuni si přisedl blíž ke svému synovci: „Ó Durjódhano, nezáviď Pánduovcům. Dostává se jim toho, co jim po právu patří díky jejich vlastním činům. Mají svoji polovinu království a díky Krišnovĕ pomoci a Drupadovĕ spojenectví zbohatli. Čeho bys mĕl litovat?“

Vládce Gándháry s úsmĕvem promluvil. Lehce přimhouřil oči a prsty si pohrával se svými prsteny s drahokamy. „Tvoji bratranci dobyli svĕt a nyní vlastní neomezené bohatství. Proč se rmoutíš? Toto bohatství teď může být tvé. Řekl jsi, že není nikoho, kdo by ti pomohl, ale s tím nesouhlasím. Máš sto bratrů a jsou tu nesmírnĕ mocní Dróna, Karna a neporazitelný bojovník na válečném voze Kripa. Rovnĕž moji bratři v čele s mocným Sómadattou jsou připraveni poslouchat tvé rozkazy. Podmaň si Zemi a vládni jí jako svrchovaný vládce.“

Durjódhanovy oči se rozšířily a zpříma se posadil na koženém čalounĕném sedadle. Snad má jeho strýc pravdu. Síle Kuruovců se mohl sotva kdo vyrovnat. Dróna, Bhíšma, Kripa, Karna   —   kdo by dokázal čelit tĕmto mužům stojícím v bitvĕ bok po boku? Durjódhana dychtivĕ promluvil: „Ó králi, jestli si myslíš, že je to moudré, pak Pánduovce porazím. Celý tento svĕt i s velkolepou Majasabhou bude patřit mnĕ.“

Šakuni pomalu zakroutil hlavou a pohrával si s kostkami, které nosil všude s sebou. „Nejednej unáhlenĕ, ó králi. Kromĕ bitvy je mnoho jiných způsobů, jak přemoci nepřítele. V bitvĕ se nám Pánduovce porazit nepodaří, zvláštĕ když jsou ve spojení s Krišnou. Ani sám Indra se všemi nebešťany by to nedokázal. Napadlo mĕ nĕco jiného.“

Šakuni navrhl, ať vyzvou Judhišthiru ke hře v kostky. Vĕdĕl, že Judhišthira má pro hru slabost a také to, že ji příliš neovládá. V kostkách se Šakunimu nikdo na svĕtĕ nevyrovnal. „Judhišthira tvou výzvu bezpochyby neodmítne,“ pokračoval Šakuni s paží položenou na Durjódhanovĕ rameni. „Nedokáže hře odolat a s trochou povzbuzení zcela jistĕ prohraje všechen svůj majetek. Tak pro tebe získám celé jeho království i všechno bohatství.“

Když přijeli do Hastinápuru, Durjódhana navrhl, ať se ihned vydají za Dhritaráštrou a získají jeho svolení k uskutečnĕní tohoto plánu. Šakuni slepému králi řekl: „Ó vznešený vládce, zde je tvůj syn Durjódhana. Je bledý a pohublý žalem. Zeptej se ho na příčinu a pokus se pro nĕho najít vhodný lék.“

Dhritaráštra byl překvapen: „Proč jsi smutný, můj synu? Máš vše, co skýtá požitek, o nic ménĕ, než mají bozi. Ohromné bohatství, nejlepší odĕvy, nejvybranĕjší pokrmy, překrásné ženy   —   to vše čeká jen na příležitost, aby ti poskytlo potĕšení. Jak jsi tedy mohl podlehnout smutku?“

Durjódhana bez okolků přiznal, že ho mučí žárlivost na Pánduovce. I když je bohatý, bohatství jeho nepřátel je mnohem vĕtší.

Kuruovec pak otci popsal, co vidĕl v Indraprastĕ: „Bĕhem obĕti vĕnovali Judhišthirovi tolik darů, že nĕkteré musel odmítnout. Dostal darem milióny slonů, koní, krav a velbloudů a hromady drahokamů a zlatých šperků vysoké jako hory. Pánduův syn každému z 88 000 přítomných bráhmanů- snátaků daroval třicet služebnic. V průbĕhu obĕti zajistil jídlo sto tisícům bráhmanů, a pokaždé, když dojedli, začalo se troubit na lastury. Ó otče, ty lastury jsem slyšel znít po celou dobu obĕti.“

Durjódhana sdĕlil králi, že na obĕti rádžasúja spatřil i samotné bohy. Sám Samudra, bůh oceánu, daroval Judhišthirovi nebeskou ambrósii pocházející z hlubin moře. Tento nápoj předčí dokonce i sóma-rasu, které si užívá Indra. Durjódhana nebyl schopen popsat svému slepému otci vše, co vidĕl. Když na to však vzpomínal, srdce mu stravoval oheň závisti.

Dhritaráštra mlčel. Potom promluvil Šakuni: „Ó králi, znám způsob, jak může tvůj syn všechno toto bohatství získat. Navrhuji, abys pozval Judhišthiru ke hře v kostky. V kostkách mĕ nikdo neporazí. Snadno zvítĕzím, a tak získáme všechen Judhišthirův majetek.“

„Otče, prosím tĕ, dovol nám to. Porazme naše nepřátele a užívejme si této Zemĕ.“

Dhritaráštra byl na rozpacích: „Zeptám se na radu moudrého Vidury. Poradí nám jen to, co bude v našem zájmu.“

„Vidura náš plán zcela jistĕ překazí,“ namítl Durjódhana. „A pokud k tomu dojde, vezmu si život. Pak si tu můžeš ty i s Vidurou spokojenĕ žít. K čemu mĕ vlastnĕ potřebujete?“

Dhritaráštru slova jeho nejmilejšího syna zabolela. Jak by jen mohl odmítnout jeho žádost? Král se rozhodl, že promluví s Vidurou a přesvĕdčí ho. Pak rozkázal, ať pro toto utkání postaví palácovou dvoranu. Ať má tisíc sloupů a tisíc bran, pokrývá území pĕti kilometrů čtverečních a ať ji zdobí nesčetné drahokamy. Až bude hotová, pozvĕte Pánduovce ke hře.

Dhritaráštra se však stále cítil nesvůj. Znal zlo spojené s hazardem. Zavolal Viduru a řekl mu: „Rozhodl jsem se pozvat Pánduovce k přátelské hře v kostky s mými syny. Mohou si trochu užít hazardu, a tak se společnĕ pobavit. Pro jejich radost stavím krásnou dvoranu.“

Vidura se zamračil: „S tím nesouhlasím, ó králi. Hazard s sebou vždy přináší rozepře a boj. Mĕl bys dát pozor na to, ať mezi tvými syny a Pánduovci nevznikne žádný svár, neboť to by mohlo vést ke zkáze.“

Dhritaráštra se snažil svého bratra uklidnit: „Jsme tu přece ty, já, Bhíšma a Dróna   —   jaké zlo nás může postihnout? V každém případĕ záleží vše na osudu. Vše, co určila svrchovaná moc, se také stane. Co zmohou naše snahy to odvrátit? Už jsem to utkání pro potĕšení svých synů zařídil. Prosím, nesnaž se mé rozhodnutí zvrátit.“

Vidura si povzdechl: „Osud je jistĕ všemocný, ó králi, ale my přesto získáváme výsledky našich vlastních činů. Máme svobodnou vůli. Svrchovaná moc pouze odpovídá na naše touhy. To následky našich činů jsou nevyhnutelné, nikoliv tyto činy samotné. Ó vládce, zvaž pečlivĕ své pohnutky k uspořádání této hazardní hry.“

Dhritaráštra již nepromluvil a Vidura s tĕžkým srdcem opustil jeho komnatu. Chápal, že začíná Kali-juga, temný vĕk hádek a utrpení. Hazardní hra mĕla nepochybnĕ uvést do chodu události, jež povedou ke zkáze vládců svĕta. Vidura si vzpomnĕl na rádžasúju a na krále, kteří podporovali Šišupálu proti Krišnovi. Byl si vĕdom hrozícího nebezpečí, ale cítil se bezmocný. Ačkoliv sám král pošetilý nebyl, podléhal svému chamtivému a podlému synovi. Vidurova rada, přestože byla mínĕna v zájmu všech, narazila na nepochopení.

Bĕhem nadcházejících týdnů, kdy se stavĕla dvorana, přemítal Dhritaráštra o Vidurových slovech. Nerad zavrhl radu svého bratra, protože vĕdĕl, že Vidura mu dosud ještĕ nikdy špatnĕ neporadil. Blížící se utkání s sebou nepochybnĕ přinášelo nebezpečí. Kdyby mĕlo vést k bitvĕ Kuruovců s Pánduovci, byla by to katastrofa.

Král se ještĕ jednou pokusil zmĕnit názor svého syna. Když s ním sedĕl o samotĕ ve své komnatĕ, řekl: „Ó synu Gándhárí, není třeba, abys hrál se svými bratranci. Vidura s tím nesouhlasí a mnĕ se to také nelíbí. Hazard nevyhnutelnĕ vede k neshodĕ. Vše, co teď máme, by mohlo být zničeno. Pokud si přeješ bohatství, jaké mají Pánduovci, pak uspořádejme podobnou obĕť jako oni. Pak ti králové z celého svĕta přinesou dary tak jako Judhišthirovi. Proč musíš Judhišthiru připravit o jeho bohatství? Je mírumilovný a nikdy tĕ nenapadne ani ti nezpůsobí bolest. Vzdej se své závisti a netrap se. Užívej si života se vším, co vlastníš teď.“

Durjódhana radu svého otce odmítl. Řekl mu o příhodĕ v Majasabĕ, jak se mu Pánduovci a zvláštĕ Draupadí vysmáli. Když si na to vzpomnĕl, opĕt vzplál hnĕvem a se zalknutým hlasem vše vylíčil svému otci: „Vidĕl jsem nĕco, o čem jsem byl přesvĕdčen, že to jsou dveře, ale ve skutečnosti to byl masivní kus křišťálu a já přímo do nĕj narazil a praštil se do hlavy. Jak jsem tam stál otřesen, přistoupila ke mnĕ dvojčata a podepřela mĕ. Sahadéva mĕ vedl za ruku, usmíval se a neustále opakoval: ,Toto jsou dveře, ó králi.̀ Chtĕlo se mi namístĕ zemřít.“

Kuruovský princ rovnĕž do všech podrobností popsal bohatství Pánduovců. Kuruovci se mu nemohli nikdy vyrovnat, i kdyby vykonali sto obĕtí. O mnoha ze zářících drahokamů, které spatřil v Judhišthirovĕ paláci, Durjódhana nikdy ani neslyšel. Celé týdny přicházel do Indraprasthy nekonečný zástup králů a náčelníků a každý přinášel obrovské množství darů ve snaze předčit ostatní. Když Durjódhana vidĕl všechno to zlato, drahokamy, zbranĕ, zvířata, odĕvy, koberce, hedvábí, služebnice, parfémy a vonné tyčinky, vyrazilo mu to dech. Když vidĕl Samudru přinášet Varunovu ohromnou zlatou lasturu, kterou potom Krišna na závĕr obĕti použil k obřadní koupeli Judhišthiry, kuruovský princ málem ztratil vĕdomí.

Dhritaráštra svému synovi mlčky naslouchal. „Ó otče, Pánduovci dokonce rozšířili své panství do dalekých severních krajů Harivarši, kam se žádný človĕk nedostane. Obyvatelé této zemĕ jim dali stovky nebeských lastur, jejichž troubení jsem slyšel bĕhem obĕti. Při zaslechnutí tohoto dĕsivého zvuku se mi zježily všechny chlupy a slabší králové omdlévali.

Když Durjódhana naléhal na svého otce, jeho hlas znĕl stále neústupnĕji: „Nemohu žít, dokud budou Pánduovci vlastnit tak jedinečné bohatství. Umožníme-li jim takový hospodářský rozvoj, bude jen otázkou času, než Kuruovce přemohou. Jsou to naši nepřátelé a je správné, abychom je napadli a o jejich bohatství připravili. To je zákon kšatrijů. Buď získám vládu nad Zemí, nebo zemřu. Toto utkání je nejbezpečnĕjší a nejjistĕjší způsob, jak dosáhnout svého cíle.“

Dhritaráštra se na nĕkolik okamžiků zamyslel a pak odpovĕdĕl: „Ó synu, takové nepřátelství se mi protiví, zvláštĕ když je namířeno vůči mocným osobám. Přináší s sebou urážky, a je tak samo o sobĕ zbraní způsobující bolest, i když není z oceli. Uvĕdomuješ si, že to, co navrhuješ, povede zcela jistĕ k dĕsivé válce?“

Durjódhana netrpĕlivĕ přecházel před svým slepým otcem: „Jaké násilí v sobĕ skrývá obyčejná hra v kostky? Pokud se Judhišthira rozhodne hrát a přijde o své bohatství, jak nás za to může kdo vinit? Nemáme co ztratit. Šakuni vyhraje každou hru. Ó otče, prosím, dovol mi pozvat Pánduovce k tomuto utkání.“

Král vstal z trůnu a zavolal na své služebníky. Když ho odvádĕli pryč, poznamenal: „Tvá slova se netĕší mé přízni, ó princi, ale učiň, co si přeješ. Své ukvapenosti budeš určitĕ pozdĕji litovat, neboť skutky poskvrnĕné bezbožností nikdy nepřinášejí blahobyt. Požádám Viduru, ať Pánduovce pozve.“

Za nĕkolik dní dostal král zprávu, že dvorana je dostavĕná. Zavolal si Viduru a řekl mu: „Vydej se, prosím, ihned do Indraprasthy a přiveď Judhišthiru i s jeho bratry. Pozvi je k přátelské hře v kostky s jejich bratranci v naší nové dvoranĕ.“

Vidura se ještĕ naposledy pokusil krále přesvĕdčit, ať to nedĕlá: „Toto utkání zapříčiní zánik našeho rodu. Tvému synovi jde očividnĕ pouze o bohatství Pánduovců a vymyslel tento způsob, aby se jej zmocnil. Rozkol mezi členy naší rodiny bude příčinou naší zkázy. Ó králi, zastav to, dokud k tomu máš ještĕ příležitost.“

Ale Dhritaráštra se již rozhodl: „Ó bratře, vše je teď v rukou osudu. Bude-li tomu osud chtít, nic se nám nestane. A je-li nám dáno trpĕt, co zmůžeme? Vše se dĕje řízením Prozřetelnosti. Proto se, prosím, vydej do Indraprasthy a vrať se s nepřemožitelnými syny Kuntí.“

Vidura vrhl na slepého vládce zoufalý pohled. Snažit se ho odvrátit od jeho zámĕru bylo beznadĕjné. Jeho připoutanost k Durjódhanovi byla příliš silná. I když bylo zřejmé, že Dhritaráštra ví, k čemu povede jeho podvolení se synovi, přesto jeho plán neodmítl. Vidura opustil palác plný obav z nejhoršího a připravil se na cestu.