No edit permissions for - pnd :: Temporary -

Kapitola 36

DALŠÍ URÁŽKA DRAUPADÍ

Po dvanácti dlouhých letech v lese, bĕhem nichž Pánduovci čekali na den, kdy budou moci žádat svoje království zpĕt, jim poslední rok rušného mĕstského života uplynul velmi rychle. Judhišthira hrál s Virátou v kostky a díky dovednosti, za niž vdĕčil Vrišaparvovi, na králi vyhrál značné bohatství. Výhry tajnĕ rozdával bratrům. Bhíma zase bratrům zajišťoval to nejlepší jídlo a pití. Ardžuna dostával od žen v paláci spousty odĕvů, které dál předával svým bratrům, a dvojčata se také dĕlila se svými bratry o bohatství, které od krále získala. Pánduovci si žili tak šťastnĕ, že jim to připadalo, jako by byli opĕt v domĕ svojí matky. Také dávali pozor na Draupadí a byli neustále ve střehu před nebezpečím hrozícím od Durjódhanových lidí.

Čtvrtého mĕsíce jejich pobytu se ve Virátĕ pořádala slavnost k uctĕní Šivy. Součástí oslav byl i turnaj v zápase. Ve mĕstĕ se shromáždilo mnoho silných zápasníků z celé Bháraty. Ti obrovití muži byli omámeni svojí mocí a silou a řvali jako lvi. Procházeli se po zápasnické arénĕ a plácali se přitom do paží a do prsou. Viráta jim prokazoval poctu a uspořádal mezi nimi turnaj. Zápasník jménem Džimuta byl nejsilnĕjší a vyšel ze soutĕže jako vítĕz. Když stál v ringu a vykřikoval zuřivé výzvy, nikdo se mu neodvážil postavit. Viráta pak zavolal svého kuchaře Vallabhu a přikázal mu zápasit.

Bhíma se nemohl královu rozkazu vzepřít a neochotnĕ se připravil k zápasu. Přestože zápasil rád, obával se, že kdyby dal najevo příliš síly, mohl by ho nĕkdo poznat. S modlitbou ke Krišnovi, aby zůstal nepoznán, předstoupil před řvoucího Džimutu. Oba zápasníci vypadali jako rozzuření sloni chystající se k boji o postavení vůdce stáda. Strhl se mezi nimi divoký zápas. Zaklesli se do sebe a každý z nich hledal protivníkova slabá místa. Jejich rány znĕly jako údery blesku do skály. Dav na dĕní reagoval střídavými vlnami naprostého ticha a nadšeného křiku. Zápasníci se navzájem sráželi k zemi, smýkali sebou, silnĕ se svírali a oba se točili dokola. Nesmírnou silou si uštĕdřovali mocné rány a kopance. Kolena narážela na kolena a hlava na hlavu, což znĕlo jako třesk při nárazu dvou kamenů. Při zápase na sebe pokřikovali urážky. Dav byl nadšený, nĕkteří podporovali Bhímu a jiní Džimutu. Nakonec se Bhíma rozhodl zápas ukončit. Náhle svého soupeře zdvihl nad hlavu a zatočil jím stokrát dokola takovou silou, že Džimuta upadl do bezvĕdomí. Pak jím Bhíma mrštil o zem.

Viráta mĕl při pohledu na bezvládného Džimutu ležícího na zemi nesmírnou radost. Okamžitĕ vĕnoval Bhímovi cenné dary a zeptal se, jestli ho chce vyzvat ještĕ nĕkdo jiný. Když se nikdo nepřihlásil, přikázal mu, ať tedy bojuje se lvy, tygry a slony. Bhíma před zraky užaslého davu přemohl mnoho zvířat, ale nikdo nemĕl o jeho pravé totožnosti ani potuchy.

Král byl spokojen se všemi Pánduovci. Ardžuna Virátu a ženy z paláce tĕšil svým nebeským umĕním. Nakula mu předvedl desítky dobře vycvičených a rychlých koní a král také s potĕšením sledoval, jak Sahadéva zachází s jeho kravami a býky. Draupadí však při pohledu na svoje manžely konající tak podřadnou službu bolelo srdce.

Paňčálská princezna obsluhovala Sudéšnu a trpĕla, ale chovala se tak, že královna byla s její službou spokojena a nemyslela na to, kým by ve skutečnosti mohla být. Tak uplynulo jedenáct mĕsíců.

Jednoho dne, když se Draupadí pohybovala po paláci, ji spatřil velitel Virátova vojska Kíčaka. Mocného Kíčaku při pohledu na Draupadinu okouzlující krásu okamžitĕ zasáhly Amorovy šípy. Připomínala bohyni sestoupivší na Zem. Jeho srdce vzplálo touhou. Šel za svojí sestrou Sudéšnou a řekl: „Nikdy předtím jsem zde tuto služebnou nevidĕl. Kdo je to? Její krása mĕ mámí jako vůnĕ vína. Tato čarokrásná dívka zmučila mé srdce a zcela si mĕ podmanila. Hořím touhou a jen ona má na ni lék. Řekni mi, sestro, jak se stala tvojí služkou. Zdá se, že je na to příliš vznešená. Nechť zdobí můj palác a užívá si se mnou veškerého přepychu.“

Bĕhem jejich hovoru vstoupila do královniny komnaty Draupadí. Kíčaka nečekal na Sudéšninu odpovĕď, obrátil se přímo k Draupadí a řekl: „Kdo jsi a komu náležíš? Ó dívko spanilé tváře, pouhý pohled na tebe mĕ připravil o rozum. Nikdy jsem u žádné ženy nevidĕl takovou krásu a eleganci. Jsi samotná bohynĕ Lakšmí nebo snad Šrí, Hrí, Kírti či Kánti? Musíš být nebešťanka, protože záříš jako Mĕsíc v úplňku. Který muž by po spatření tvojí tváře zářící takovou nebeskou krásou nepodlehl Amorovi? Tvoje nádhernĕ tvarovaná ňadra připomínající lotosová poupata a soumĕrná postava ve mnĕ probudily planoucí oheň chtíče. Ó překrásná, prosím, uhas tento oheň dešťovým mrakem manželství. Tvoje čarovná gesta a pohyby mi proklály srdce. Mĕla bys mĕ zachránit z této tíživé situace tím, že se mi oddáš a dovolíš mi užívat si tvojí společnosti. Budeš mít vše, co si budeš přát, a doba, kdy jsi bývala služkou, skončí.“

Kíčaka hovořil dlouho ve snaze dvořit se Draupadí, ale dosáhl jedinĕ toho, že ji zachvátila hrůza. Sklopila tvář, zakryla si hlavu a odpovĕdĕla: „Jsem sairindhrí z nízké kasty a mám opovrženíhodné postavení kadeřnice. Ó hrdino, toužíš po nĕkom, kdo není takové pocty hoden. Navíc jsem již manželkou jiných, a tvoje chování je proto nevhodné. Neupínej svoji mysl k cizoložství, neboť vede jen k hanbĕ a neštĕstí. Trvalou povinností dobrých lidí je hřích zcela odvrhnout.“

Kíčaka, jehož smysly zcela ovládal chtíč, se jen usmál. Nedbaje následků oslovil Draupadí sladkým hlasem: „Ó nesmĕlá, není správné, že mĕ odmítáš. To kvůli tobĕ jsem se stal Amorovým otrokem. Pokud nepřijmeš můj návrh, budeš svého rozhodnutí litovat. Jsem vládcem tohoto území a závisí na mnĕ bezpečnost lidí. Odvahou se mi nikdo na Zemi nevyrovná. Moji moc a blahobyt nelze k ničemu přirovnat. Proč mĕ odmítáš a dáváš přednost životu služebné? Dám ti království. Žij se mnou šťastnĕ a užívej si všeho, po čem budeš toužit.“

Draupadí byla znechucena Kíčakovou nestoudností a rozhnĕvala se: „Ó synu súty, nevzdávej se zbytečnĕ svého života. Jsem pod stálou ochranou pĕti hrdinů. Nemůžeš mĕ získat, protože jsem již provdána za pĕt nesmírnĕ mocných gandharvů. Ti tuto urážku nesnesou, a když budeš pokračovat ve svých pokusech získat si mĕ, nepochybnĕ tĕ zabijí. Nebudeš se mít kam uchýlit, i kdybys sestoupil do podsvĕtí nebo vyletĕl do nebes. Moji manželé svoje nepřátele vždy rozdrtí. Ó Kíčako, proč po mnĕ toužíš tak, jako dítĕ na matčinĕ klínĕ touží po Mĕsíci? Dbej na svoji bezpečnost a nech mĕ být.“

Draupadí se otočila a rychle vyšla z královniny komnaty. Kíčaka byl otřesen a zdrcen Draupadiným strohým odmítnutím. Řekl Sudéšnĕ: „Ó královno, udĕlej vše, co je třeba k tomu, aby mi tato dívka projevila přízeň. Jestli mĕ nepřijme, zabiji se.“

Sudéšnĕ bylo zklamaného bratra líto. Řekla: „Najdu vhodnou záminku a sairindhrí k tobĕ pro nĕco pošlu. V soukromí tvého sídla ji budeš moci nerušenĕ svádĕt. Pak si tĕ s nejvĕtší pravdĕpodobností oblíbí.“ Kíčaka s návrhem sestry souhlasil a vrátil se do svého paláce.

Nĕkolik dní nato si královna zavolala Draupadí a řekla: „Ó sairindhrí, dnes je svátek a já mám žízeň. Můj bratr má vynikající vína. Prosím, jdi tam a nĕjaká mi přines.“

Draupadí vylekanĕ odpovĕdĕla: „Ó královno, do domu toho hříšného muže nepůjdu. Sama jsi vidĕla, jak nestydatĕ se ke mnĕ choval. Ó překrásná ženo, když jsem sem přišla, požádala jsem tĕ o ochranu před ostatními muži. Pokud mĕ teď pošleš ke Kíčakovi, zneuctí mĕ. Prosím, pošli nĕkterou jinou služebnou.“

„Nemusíš se ničeho bát,“ odpovĕdĕla odmítavĕ Sudéšná. „Posílám tĕ přece z královského paláce   —   můj bratr si vůči tobĕ nic nedovolí.“

Královna podala Draupadí zlatou nádobu a vybídla ji k odchodu. Vystrašená a plačící Draupadí šla ke Kíčakovu paláci a cestou se modlila: „Ať mĕ síla mojí vĕrnosti manželům před Kíčakou ochrání.“ Pohlédla na Slunce a požádala boha Slunce o ochranu. Súrja ze soucitu nařídil jednomu rákšasovi, aby ji nikým nevidĕn chránil, a ten se od ní od té chvíle za žádných okolností nevzdaloval ani na krok.

Draupadí vstoupila dovnitř a Kíčaka se radostnĕ postavil. Se sepjatýma rukama řekl: „Buď vítána, ó překrásná s nádhernými kadeřemi. Nĕjak se mi podařilo přežít tĕch nĕkolik dní, které uplynulých od doby, co jsem tĕ spatřil naposledy. Nyní se staneš paní mého domu. Nechť pro tvoje potĕšení přinesou zlaté řetĕzy a nejrůznĕjší zářivé ozdoby. Očekává tĕ množství drahokamů, šperků a hedvábných šatů. Připravil jsem pro tebe překrásné lože. Napij se se mnou vína s medem.“

Draupadí se na nĕho ani nepodívala a řekla chladnĕ: „Sudéšná mĕ posílá pro víno. Prosím, naplň tuto nádobu, ať se k ní mohu rychle vrátit, neboť má žízeň.“

„Ať královnĕ odnesou víno jiní,“ řekl Kíčaka a přiblížil se k Draupadí. „Ty bys mĕla již zůstat tady se mnou.“

Kíčaka uchopil Draupadí za paži. Vykřikla strachy a plačtivĕ řekla: „Jelikož jsem nikdy nebyla svým manželům nevĕrná, a to ani v mysli či v srdci, z moci této pravdy uvidím, jak budeš sražen k zemi a potrestán za tento hřích.“

Draupadí se Kíčakovi vytrhla, ale on se rozbĕhl za ní a chytil ji za horní cíp sárí, který za ní vlál. Hnĕvem se třesoucí Draupadí se rychle otočila a vší silou do nĕho strčila. Překvapený Kíčaka padl k zemi jako podťatý strom. Draupadí utíkala ke královskému dvoru, aby vyhledala ochranu u krále. Kíčaka ji pronásledoval a dostihl ji přímo před králem. Násilím ji k sobĕ přitáhl a kopl ji tak, až spadla na mozaikovou podlahu. Neviditelný rákšasa povolaný bohem Slunce potom Kíčaku udeřil silou vĕtru, že padl jak dlouhý tak široký na zem.

Bhíma byl zrovna u dvora spolu s Judhišthirou a zlostnĕ na Kíčaku hledĕl. Nemilosrdný Pánduův syn skřípal zuby a zatínal pĕsti připraven vyskočit a Kíčaku namístĕ zabít. Oči mu potemnĕly a zamlžily se, čelo se mu hrozivĕ svraštilo a vystoupily na nĕm krůpĕje potu. Bhíma si obrovitou rukou otíral čelo a ve svém nitru bojoval s touhou vrhnout se na toho, jenž urazil Draupadí. Judhišthira vztáhl ruku a sevřel Bhímovu paži. „Ó kuchaři, mĕl bys jít radĕji po svých,“ řekl tiše. „V kuchyni tĕ jistĕ postrádají.“

Bhíma, zadržen starším bratrem, pomalu vstal a s očima upřenýma na Kíčaku odcházel pryč. Ten se sbíral ze zemĕ a udivenĕ se rozhlížel, kdo ho to udeřil. Draupadí, která vidĕla, že její manželé před králem svoji totožnost chrání, stála před Virátou s blýskajícíma se očima: „Tento sútův syn kopl mĕ, ctĕnou manželku tĕch, jejichž nepřátelé nemohou spát, ani když se zdržují na nebesích. Sútův syn kopl mĕ, váženou družku tĕch, kteří jsou pravdomluvní, oddaní bráhmanům a zvyklí neustále rozdávat milodary. Kopl mĕ, milovanou manželku tĕch, kteří oplývají energií, silou a sebeovládáním a kdyby nebyli vázáni povinností, dokázali by zničit celý tento svĕt. Bĕda, kde jsou dnes tito bojovníci? Jak mohou jako eunuši snášet, že je jejich žena vystavena takovým urážkám? Kde je jejich hnĕv, odvaha a moc, když nedokáží ochránit vlastní manželku před takovým bídákem?“

Draupadí bĕhem řeči vrhla pohled smĕrem k Judhišthirovi, který se svíjel bolestí. Potom opĕt upřela oči na Virátu a pokračovala: „Co mohu dĕlat? Žiji v tomto mĕstĕ a ten, který chrání ctnost, bezcitnĕ dovolil, abych byla uražena před jeho očima. Proč král s Kíčakou nejedná jako král? Ó nejlepší z lidí, jak můžeš toto násilí trpĕt? Nechť si všichni dvořané zapamatují tvoje dnešní selhání. Kde je ctnost Kíčaky, Viráty nebo i jen tĕch mlčících dvořanů, kteří byli svĕdky Kíčakova opovrženíhodného chování?“

Draupadí propukla v pláč. Viráta odpovĕdĕl: „Neznám všechny podrobnosti tvé hádky s Kíčakou. Jak bez toho mohu situaci posoudit?“ Král hledĕl na svého švagra, který se usmíval. Stárnoucí Viráta na nĕm závisel při obranĕ mĕsta. Král nemohl říci nic, co by ho urazilo, ale dvořané nyní velebili Draupadí a Kíčaku hanĕli: „Tato urozená žena je jako bohynĕ v našem středu,“ prohlásili. „Muži, který ji má za manželku, jistĕ nic nechybí. Její urážkou Kíčaka spáchal hřích.“

Sedící Judhišthira hnĕvem jen hořel a po tváři mu stékaly kapky potu. Přísným hlasem oslovil Draupadí: „Ó sairindhrí, mĕla by ses vrátit do Sudéšniných komnat. Manželky hrdinů trpí za svoje manžele, ale nakonec dosáhnou stejných požehnaných končin jako oni. Myslím, že tvoji manželé gandharvové nepovažují tuto dobu za vhodnou k tomu, aby projevili svoji sílu. Nemĕla bys tu zůstávat a působit rozruch. Buď si jistá, že manželé tvůj zármutek v pravý čas utiší.“

Draupadí, jež padla s pláčem na zem, se utišila a vstala, aby odešla. „Jednám zbožnĕ kvůli svým laskavým a odpouštĕjícím manželům, z nichž nejstarší je vášnivým hráčem v kostky a všichni jsou neustále vystaveni útlaku ze strany druhých.“

Potom se sklonĕnou hlavou od dvora odešla a vrátila se do královniných komnat, sledována pohledem nic nechápajícího krále. Když Sudéšná spatřila její uplakaný obličej, zeptala se: „Ó překrásná, kdo tĕ urazil? Proč pláčeš? Ó urozená, čí štĕstí dnes dospĕje ke svému konci?“

Draupadí královnĕ s úklonou odpovĕdĕla: „Když jsem šla pro tvoje víno, Kíčaka mĕ uhodil přímo u dvora před královýma očima.“

„Cože? Pak mu vyčiním,“ řekla hnĕvivĕ Sudéšná. „Ó ženo s kadeřemi spletenými do copů, jestli si přeješ, pak ať je ten chtivý muž zabit.“

„Nedĕlej si starosti, ó královno. Ti, kterým ublížil, se s ním velmi brzy vypořádají. Myslím, že se zanedlouho vydá do říše Jamarádži.“

Draupadí odešla do svých komnat, vykoupala se a oblékla si čisté šaty. Chtĕla se po Kíčakovĕ doteku očistit. Neustále myslela na svoji urážku a přemýšlela, jak se pomstít. Napadl ji Bhíma. Bylo na nĕm vidĕt, že je připraven Kíčaku namístĕ zničit. Kdyby se na nĕho obrátila, určitĕ by její přání splnil. Nemohla čekat na další den s vĕdomím toho, že Kíčaka je stále naživu. Kíčaka vidĕl, že ji král nedokáže ochránit, a nepochybnĕ ji bude dále obtĕžovat v domnĕní, že nemá žádného ochránce. Draupadí se rozhodla požádat o pomoc Bhímu. Když obyvatelé paláce spali, vydala se tiše do jeho komnat.

Když vstoupila do jeho pokoje, spal a chrápal přitom jako lev. Komnata vlivem její krásy a Bhímova tĕlesného lesku jako by vzplála. Princezna přistoupila k Bhímovu lůžku a objala Bhímu tak, jako popínavá rostlina objímá damaroň. Hlasem sladkým jako zvuk víny pronesla: „Ó Bhímaséno, vstaň. Proč spíš jako zabitý? Jak může hříšný darebák přežít urážku manželky toho, kdo je stále naživu?“

Bhíma se posadil. „Proč jsi mĕ vzbudila, urozená princezno? Vypadáš unavenĕ a zarmoucenĕ. Jistĕ za to může ta dnešní událost na Virátovĕ dvoře. I já planu hnĕvem, když si na to vzpomenu. Řekni mi, co ti působí bolest, ó Paňčálí, a já udĕlám vše, co bude v mojí moci. Vždy učiním vše pro tvoje potĕšení a jsem připraven tĕ znovu a znovu vysvobozovat z nebezpečí. Rychle mi řekni, co si přeješ, a vrať se na svoje lůžko, než se probudí ostatní.“

Draupadí lkala: „Jak může ta, jejímž manželem je Judhišthira, být nĕkdy prosta zármutku? Víš vše, ó Bhárato, a nemusíš se na nic ptát. Zármutek, který jsem cítila, když mĕ Dušásana přivlekl do snĕmu, mĕ stále pálí dnem i nocí. Která jiná princezna by dokázala po takové urážce žít? Jak by mohl nĕkdo přežít to, co jsem vytrpĕla v Džajadrathových rukách? Kdo jiný než já by snesl kopnutí v přítomnosti krále zemĕ Matsja? K čemu je můj život, když dovolíš, abych trpĕla všemi tĕmito bolestmi, ó hrdino?“

Bhíma nĕžnĕ hladil svoji plačící manželku po tváři. Hledĕla do jeho rozhnĕvaných očí a pokračovala: „Zlotřilý Kíčaka chce, abych se za nĕho provdala. Když si vzpomenu na jeho slova, moje srdce puká jako přezrálý plod. Ó ničiteli nepřátel, za veškeré moje utrpení může závislost tvého staršího bratra na hře v kostky. Kdo jiný než on by dokázal obĕtovat hazardu vše, včetnĕ sebe samotného? Přišel o nezmĕrné bohatství a nyní se dokonce hrou v kostky živí. Vznešený král Judhišthira, jehož uctívaly zástupy bráhmanů a podrobených králů, se teď, přemožen neštĕstím, strachy skrývá. Vládce lidí, který je prost krutosti, oplývá soucitem, je trpĕlivý a pravdomluvný, se stal hazardním hráčem na dvoře krále Viráty. Aby získal obživu, závisí teď na milosti jiných. Nepochybnĕ prožívá pekelné utrpení.“

Draupadí ze sebe vylila všechen potlačovaný zármutek. Čas ve Virátĕ jí plynul pomalu. Bez možnosti promluvit si se svými manželi a získat od nich útĕchu tiše trpĕla. Bylo pro ni bolestné vidĕt pĕt hrdinných manželů v roli služebníků a své vlastní postavení služebné témĕř nemohla snést. Oporou jí byl jen její smysl pro povinnost a vĕrnost Judhišthirovi. Přestože před Bhímou Judhišthirovi spílala, nikdy by ani na okamžik nepomyslela na nevĕru. Myslela na Judhišthirovo nepříznivé postavení a dlouze hovořila o svém smutku a Bhíma ji chlácholil.

Paňčálská princezna uchopila Bhímu za ruku a pokračovala: „Ó Bhárato, řeknu ti o dalším velkém zármutku. Nezlob se, protože ze mĕ mluví jen smutek v mém srdci, ale vidĕt tĕ jako služebníka a kuchaře mi působí vĕtší utrpení, než mohu snést. Když tĕ Viráta s radostí nechal bojovat se slony a ženy z jeho paláce se u toho smály, moje mysl se utápĕla žalem. Omdlela jsem a královna mĕ musela křísit. Řekla mi: ,Zdá se, že k tomu kuchaři nĕco cítíš. Oba jste přišli do Viráty spolu a často tĕ vídám pro nĕho naříkat. Máš ráda sličného Vallabhu?̀ Stále mĕ takto plísní, což jen zvyšuje moji bolest.“

Draupadí pak Bhímovi popsala bolest, kterou cítila při spatření Ardžuny v úloze eunucha: „Mocný Dhanandžaja je metlou nepřátel a budí strach i u nebešťanů. Nyní žije v přestrojení opovrhovaném všemi lidmi. Ten hrdina má na sobĕ nevkusné odĕvy a náramky a žije v zármutku, obklopen pouze ženami. Když vidím toho hrozivého vládce luku pokrytého ozdobami a s vlasy spletenými do copu, moje srdce plane mučivou úzkostí.“

Bhíma bĕhem Draupadiny řeči nepronesl jediné slovo. Vyjevovala mu všechnu bolest, kterou zažívala při pohledu na každého ze svých manželů ve služebnickém postavení. Na závĕr prohlásila: „To vše ti říkám jen proto, aby sis byl vĕdom mého utrpení. Jsi mým vĕčným ochráncem a útočištĕm a já na tobĕ plnĕ závisím, ó synu Pándua. V nĕkterém minulém životĕ jsem jistĕ urazila nĕjakého mocného boha a teď za to trpím následky. Je tĕžké porozumĕt lidskému osudu. Když vidím vás pĕt bratrů pohroužených v zármutku a sebe samu vystavenou tvrdým příkořím jako služku, považuji to vše za řízení nevyzpytatelného osudu. Nevím však, jak dlouho to ještĕ mohu vydržet. Jen se podívej na moje ruce.“

Draupadí natáhla ruce a ukázala Bhímovi mozoly způsobené prací, kterou konala pro královnu. Když Bhíma slyšel o jejím utrpení a vidĕl její stav, zakryl si tvář a naříkal. Za nĕkolik okamžiků se uklidnil a zarmoucenĕ řekl: „Hanba síle mých paží a hanba Ardžunovu luku Gándíva, protože nyní vidím tvoje lotosové ruce zjizvené prací. Ó princezno, způsobil bych na Virátovĕ dvoře spoušť, ale Judhišthira mi v tom zabránil. Jediným kopnutím bych Kíčakovi rozbil hlavu. Ó Paňčálí, když jsem vidĕl, jak tĕ udeřil, byl jsem připraven zničit rod Matsjů. To jen kvůli Dharmarádžovi jsem se držel zpĕt. I já tiše trpím, ó překrásná. To, že jsme byli vypuzeni z našeho království, že jsem ještĕ nezničil Kuruovce a že jsme nuceni žít zde jako služebníci, mi spaluje údy a mé srdce trpí, jako by bylo probodnuté šípem.“

Bhíma nabádal Draupadí, ať je trpĕlivá a Judhišthirovi nic nevyčítá. Uvedl příklady jiných vznešených žen, které následovaly svoje manžele v nešťastných dobách. Nakonec ale všechny opĕt došly štĕstí díky svému ctnostnému chování. Bhíma držel Draupadí za ruce a řekl: „Z našeho vyhnanství zbývá již jen necelý mĕsíc. Potom se opĕt staneš císařovnou. O tom nepochybuj.“

Draupadí se vrhla na Bhímovu hruď: „Nemyslím si, že to tak dlouho vydržím. Ten zlovolný Kíčaka mĕ nenechá na pokoji. Nikoho se nebojí, a pokud ho nepřijmu, bezpochyby se bude snažit na mnĕ dopustit násilí. Ten muž nemá kouska ctnosti v tĕle. Je pyšný, krutý, nestoudný, bojechtivý a zajímá ho jen uspokojování vlastních smyslů. Ani král nad ním nemá žádnou moc a on nebude váhat se mnou zacházet podle libosti. Ó Bhímo, přestože vy Pánduovci dodržujete svůj závazek na základĕ ctnosti, jistĕ utrpíte její ztrátu, když budu zneuctĕna a vzdám se života. Chránit manželku je první povinností zbožného manžela, protože z manželky se rodí jeho vlastní já v podobĕ syna. Přemoci nepřítele je pro hrdiny vždy ctností. Ó mocný, vzhledem k tomu, že jsi mĕ vždy zachraňoval před zlotřilými muži, prosím tĕ, abys Kíčaku neprodlenĕ zabil. Kdyby mĕl žít byť jen jediný další den, spolknu jed a vzdám se života.“

Bhíma se rozhodl. Draupadinu bolest nemohl snést. Vzal ji za ramena a řekl: „Urozená, udĕlám, co chceš. Dnes zabiji Kíčaku a všechny jeho stoupence. Poslouchej pozornĕ. Až vyjde slunce, mĕla bys jít za ním a sladce se usmívat. Řekni mu, že máš pro nĕho v srdci tajnou slabost. Pak si s ním dej večer schůzku. Trochu stranou od ostatních sídel je jedna taneční síň, která bývá v noci prázdná. Nech ho tam přijít a já ho přivítám a pošlu ho za jeho předky.“

Draupadí Bhímu radostnĕ objala a odešla z jeho pokoje.

Ihned po svítání příštího dne ji Kíčaka v královském paláce vyhledal. Přišel za ní do královniných komnat a řekl: „Ó plachá, včera jsi byla svĕdkem mojí moci. Přestože jsem tĕ před králem srazil k zemi, nic neřekl. Je totiž králem jen podle jména. To já jsem zde skutečným vládcem. Přijmi mĕ za svého pána a obdaruji tĕ hromadami zlata a drahokamů. Bude ti sloužit sto služebníků a sto služebnic. Budeš jezdit v nejlepších kočárech. Ó překrásná ženo, vezmĕme se.“

Draupadí vrhla cudnĕ pohled k zemi. Lehce se od Kíčaky poodvrátila a odpovĕdĕla: „Ó Kíčako, o našem spojení se nesmí nikdo dozvĕdĕt. Obávám se svých manželů. Budeme-li spolu moci ulehnout potají, budu tvá.“

Kíčakova tvář se rozzářila štĕstím a dychtivĕ odpovĕdĕl: „Ať je po tvém. Jsem ve tvé moci a podlehl jsem Amorovi. Ó ženo s nádhernými stehny, můžeme se sejít na nĕjakém osamoceném místĕ, kde nás nikdo neobjeví.“

Draupadí cítila vnitřní odpor, ale navenek se usmála: „Nedaleko odtud je králova taneční síň. Princezna ji užívá jen ve dne. Vydám se tam dvĕ hodiny po západu slunce. Přijď tam za mnou, ó hrdino.“

Draupadí bez okolků odešla do vlastní komnaty. Myslela na nadcházející noc a den ji připadal dlouhý jako celý mĕsíc. Pod záminkou, že jí není dobře, zůstala celý den ve svém pokoji. Cítila se svým rozhovorem s Kíčakou poskvrnĕna a klid jí mohla vrátit jedinĕ jeho smrt.

Kíčaka byl pln očekávání. Když se přiblížil večer, pečlivĕ se oblékl a ozdobil. Na krk si povĕsil voňavé girlandy a své tĕlo potřel parfémy a santálovou pastou. Přemožen chtíčem čekal na soumrak. Jak se ten čas vlekl!

Jakmile zapadlo slunce, Bhíma se vydal do taneční sínĕ. Vklouzl dovnitř a schoval se v očekávání Kíčakova příchodu. Přišla tam také Draupadí a brzy vstoupil do potemnĕlé sínĕ i Kíčaka. Zavolal na Draupadí: „Ženy v mém domĕ chválily tvoji krásu, a proto jsem přišel s myšlenkami pouze na tebe. Staneš se nejlepší z mých družek a obdaruji tĕ nesmírným bohatstvím. Kde jsi, ó krásná dívko?“

„Je mým štĕstím, že jsi sem dnes večer přišel, ó sličný,“ odpovĕdĕla sladce Draupadí. „Tvůj dotek mi připadá spalující a ve dvornostech se ti nikdo nevyrovná. Žádný jiný muž není pro ženy tak přitažlivý jako ty, ó hrdino. Jsem zde.“

Kíčaka se pohnul k místu, odkud k nĕmu doléhal Draupadin hlas. Bhíma se skrýval za hedvábným závĕsem u boční stĕny sínĕ. Když ho Kíčaka míjel, náhle vystoupil ven a stoupl si před nĕho. Nato zahřímal jeho rozhnĕvaný hlas: „Dnes tĕ tvoje sestra spatří sraženého na zem s rozbitými údy za tvoji ničemnost. Až tĕ zabiju, sairindhrí se bude moci beze strachu opĕt volnĕ pohybovat. Pak budeme žít šťastnĕ i my, její manželé.“

Bhíma okamžitĕ uchopil Kíčaku za vlasy ozdobené girlandami a strhl ho k zemi. Kíčaka byl v šoku. Sairindhrí ho podvedla. Snažil se ze sebe setřást lehkou opojenost vínem, kterého se předtím napil, a vymanil se z Bhímova sevření. Bhíma ho udeřil svými železnými pĕstmi. Kíčaka chytil Bhímu za paže a snažil se mu podrazit nohy. Oba mocní muži sebou po síni ve vzájemném sevření divoce smýkali. Vypadali jako dvĕ nebeské opice, Vali a Sugríva, bojující spolu v dávných dobách. Odtrhli se od sebe a rozzuření stáli proti sobĕ. Jejich zdvižené paže připomínaly dva páry rozlícených pĕtihlavých hadů. Zasahovali jeden druhého silou blesku. Prázdnou síní se rozléhaly hlasité rány a stĕny se třásly.

Ve své zuřivosti spolu bojovali pĕstmi, zuby a nehty. Kopali se a vrhali jeden druhým silou vichřice. Žádný z nich neprojevoval známky únavy, ani nezakolísal. V obou mužích se probudila zbĕsilost a rány bez ustání jen pršely. Znovu a znovu se sráželi jako dva mocní býci. Jejich rány při dopadu znĕly vzduchem jako praskající kmeny stromů. Kíčaka žasl nad silou svého protivníka. Ačkoliv bojoval s velkými hrdiny celého svĕta a porazil je, ještĕ nikdy se nestřetl s takovým nepřítelem. Bylo to jako bojovat s horou či samotnou Zemí. Kíčaka se ze všech sil snažil srazit neotřesitelného Bhímu k zemi, ale Bhíma ho sevřel v objetí, které ho drtilo jako ocelový svĕrák.

Kíčaka se hluboce nadechl, nadmul svoji mohutnou hruď a osvobodil se. Bhíma se na nĕho okamžitĕ znovu vrhl a udeřil ho do prsou. Potom Kíčakou mrštil přes celou síň tak, jako hurikán metá stromy. Kíčaka sebral všechny síly, rozebĕhl se k Bhímovi a sevřel mu krk. Strhl Pánduova syna k zemi a veškerou silou mu přitlačil koleno k hrudi. Bhíma byl sražen na podlahu, rychle se převalil a vrhl na Kíčaku pohled svých planoucích očí. Vstal ze zemĕ a hnĕvem jen hořel, připomínaje Jamarádžu s kyjem v ruce. Zařval na Kíčaku a vyrazil proti nĕmu jako šílený slon útočící na jiného slona. Oba hrdinové se opĕt vzájemnĕ sevřeli, smýkali sebou síní a přitom hlasitĕ chroptili.

Přestože byl Kíčaka mocný bojovník a ovládal všechny druhy boje, shledal, že Bhíma více než odolává všem jeho výpadům. Postupnĕ cítil, jak ho opouští síla. Když to Bhíma vidĕl, začal bojovat s ještĕ vĕtším nasazením. Uchopil Kíčaku a začal ho drtit ve svých palcátům podobných pažích. Kíčakovi se již nepodařilo nadechnout a padl v bezvĕdomí na zem. Bhíma ho chytil za vlasy a zařval jako lev, který právĕ zabil nĕjaké velké zvíře. Zvedl svého bezvládného protivníka nad hlavu a silnĕ s ním zatočil. Potom jím udeřil o mramorovou podlahu a padl na nĕho. Klekl si na Kíčakovu hruď, chytil ho za krk a uškrtil ho. Draupadí s radostí sledovala, jak Bhíma Kíčaku zmrzačil k nepoznání. Paže, nohy a hlavu mu zarazil do tĕla a zmĕnil ho v beztvarou hroudu masa.

Bhímův hnĕv utišila až Kíčakova smrt. Vstal a otočil se k Draupadí: „Pohleď, co jsem tomu darebákovi udĕlal, Paňčálí. Vĕz, že každý, kdo se ti pokusí ublížit, dopadne stejnĕ, ó ženo s krásnými vlasy.“

Bhíma opustil síň a odešel zpĕt do svého pokoje. Draupadí se vrátila do paláce a řekla strážím, ať jdou do taneční sínĕ. „Tam najdete toho, kdo zatoužil po manželce jiného. Leží tam zbrocen krví, zabit mými manžely gandharvy.“

Stráže bĕžely do sínĕ a uvidĕly mrtvého Kíčaku. S úžasem hledĕly na jeho znetvořené tĕlo. Postupnĕ tam přišly tisíce vojáků, aby spatřily svého zabitého velitele ležícího mezi svými ozdobami rozházenými kolem. Nikdo nevycházel z úžasu. Byl znetvořen k nepoznání. Kdo nĕco takového dokázal? Kíčaka byl témĕř neporazitelný   —   přemohl nejlepší zápasníky a bojovníky svĕta. Vojákům ten pohled vyrážel dech. Nikdo z nich nepodezříval Vallabhu. Užasle stáli kolem a ptali se: „Kdo to mohl udĕlat? Kde jsou Kíčakovy paže a nohy? A kde má hlavu?“

Když si Kíčaku jeho stoupenci prohlíželi, zachvátil je strach. Rozmlouvali mezi sebou a došli k závĕru, že jejich vůdce museli zabít gandharvové. Zdvihli jeho tĕlo, které připomínalo želvu se zataženýma nohama, a vynesli ho před síň, aby provedli poslední obřady. Cestou ke spalovišti spatřili Draupadí, jak je pozoruje. Jelikož vĕdĕli, že Kíčaka šel na schůzku s ní, nĕkteří vykřikli: „Tam je ta necudná žena, kvůli které Kíčaka zemřel. I ona si zaslouží smrt. Upalme ji spolu s naším pánem.“

Nĕkolik vojáků požádalo krále o svolení popravit Draupadí tím, že ji vloží na hranici společnĕ s Kíčakou. Král, vĕdom si moci stoupenců svého velitele, souhlasil. Sútové se ihned rozbĕhli k Draupadí a zmocnili se jí. Zmítající se princeznu svázali a položili ji s Kíčakovou mrtvolou na velké máry. Když Draupadí nesli ke spalovišti, vykřikla strachem: „Kéž Džaja, Džajanta, Vidžaja, Džajatséna a Džajadbala slyší moje slova! Zachraňte mĕ! Sútové mĕ odnášejí pryč. Nechť ti hrdinští gandharvové, jejichž kočáry a luky znĕjí jako hrom, zvĕdí, že jejich manželka je ve velkém nebezpečí.“

Bhíma zaslechl její žalostné výkřiky a bez váhání vybĕhl ze svého pokoje. Pochopil, že Kíčakovi stoupenci vlečou Draupadí ke spalovišti. Pánduův syn se tam vydal jinou cestou, nikým nevidĕn a s hlavou zahalenou látkou. Přes zdi a zahrady se rychle dostal ke spalovišti, které bylo přímo za mĕstem. Našel vzrostlou palmýru, okamžitĕ ji vytrhl a hodil si ji přes rameno. Kíčakovi stoupenci dorazili na místo a uvidĕli tam stát Bhímu jako zosobnĕnou Smrt s žezlem trestu. Vykřikli strachem: „To je ten gandharva, který zabil Kíčaku. Propusťte sairindhrí, než nás zabije všechny.“

Sútové sundali Draupadí z már a rozutekli se do všech stran. Bhíma je vytrvale pronásledoval a srážel je stromem k zemi. Přitom s mohutným rachotem kácel další stromy. Pánduův syn s řevem zuřivého lva pozabíjel všechny súty jednoho po druhém. Brzy bylo spalovištĕ pokryto více než stovkou mrtvých tĕl. Všechna ležela kolem jako vyvrácené stromy. Bhíma řekl Draupadí, ať se vrátí do svých pokojů, a sám šel rychle zpátky stejnou cestou, kterou přišel, aby ho nikdo nepoznal.

Lidé z Viráty zaslechli rozruch ze spalovištĕ a bĕželi zjistit, co jej způsobilo. Našli zabité súty a spĕchali za králem, aby ho o tom zpravili: „Ó králi, mocní sútové, Kíčakovi následovníci, jsou všichni mrtví. Leží tam poházeni po zemi jako vrcholky hor zasažené blesky. Bezpochyby je to dílo gandharvů rozzuřených Kíčakovým pokusem znásilnit sairindhrí. Ta se teď vrací do tvého mĕsta nezranĕna. Bojíme se jí. Krásou se jí nikdo nevyrovná, gandharvové jsou mocní a hnĕviví a lidé jsou bezpochyby plní chtíče. Rychle nĕco udĕlej, aby naše mĕsto nebylo zničeno.“

Viráta žasl: „Ať jsou Kíčaka a všichni jeho stoupenci spáleni na jedné velké hranici s drahokamy a voňavkami. Já se postarám o sairindhrí.“

Král se obrátil na svoji manželku se slovy: „Až sairindhrí přijde, řeknĕte jí toto: ,Ó spanilá, prosím jdi s mým požehnáním, kam si sama přeješ. Obáváme se, že nás tvoji gandharvové zničí. Opravdu se bojím s tebou i jen přímo hovořit.̀“

Když Draupadí vešla do mĕsta, lidé se rozutekli všemi smĕry jako jeleni při zahlédnutí tygra. Nĕkteří dokonce zavřeli oči a zakryli si hlavy. Draupadí šla zpĕt do paláce. Když se vykoupala, přišla za ní královna a předala jí Virátův vzkaz. Draupadí odpovĕdĕla: „Ó královno, dovol mi zůstat zde ještĕ dva týdny. Gandharvové ti budou za tuto laskavost zavázáni. Potom mĕ odtud odvedou a udĕlají vše, co si budeš přát.“

Královna svolila a zbavila Draupadí jejích povinností. Řekla jí, ať zůstane v paláci, dokud nepřijdou její manželé, a odešla to oznámit králi.

« Previous Next »