Kapitola 43

Dhritaráštra sedĕl sám ve svých komnatách. Saňdžaja byl pryč již mnoho dní a mĕl se každým okamžikem vrátit. Král přemítal nad tím, jak asi Pánduovci jeho poselství přijmou. Mírumilovný Judhišthira jistĕ přednost válce nedá. Jak by mohl omluvit zabíjení milovaných starších svého rodu? Jistĕ však poslechne Krišnovy rady. A Krišna   —   to je opravdová záhada. Dhritaráštra nebyl schopen proniknout do Jeho pohnutek či zámĕrů. Nĕkdy to vypadalo, že je nestranný   —   či to alespoň prohlašoval   —   a přesto se vždy zdálo, že přeje Pánduovcům. Pak zase vĕnoval svoji armádu Durjódhanovi a slíbil, že nebude bojovat. Nebylo snadné se v Nĕm vyznat.

Když Dhritaráštra sedĕl a přemýšlel, vstoupil do jeho pokoje posel se zprávou, že se Saňdžaja vrátil. Král požádal, ať ho k nĕmu ihned uvedou.

Saňdžaja vešel do komnaty se sepjatýma rukama a stanul před Dhritaráštrou: „Ó vládce Zemĕ, jsem Saňdžaja a právĕ přicházím od Pánduovců. Judhišthira ti posílá svoje pozdravy a ptá se na tvoje zdraví i na zdraví tvých synů a vnuků.“

„Buď požehnán, Saňdžajo. Vítej zpátky. Řekni mi, jak se Judhišthira, který si nevytváří žádné nepřátele, má. Daří se dobře jemu i jeho bratrům?“

„Pánduovcům nic nechybí. Judhišthira si přeje získat zpĕt to, co mu dříve patřilo. Podle jeho názoru je ctnost nadřazena získávání bohatství a je základem všeho štĕstí a radosti. Ten zbožný muž má za cíl pouze ctnost a přeje si opĕt chránit lidi v souladu s vĕčnými povinnostmi, které mu Stvořitel přidĕlil. Není pochyb o tom, že lidé jsou loutky vedené boží vůlí. Jak jinak by mohli Pánduovci tolik trpĕt? Jsem toho názoru, že dokud mocný muž nedostane příležitost k nápravĕ vĕcí, bude se jeho protivníkům dařit dobře. Tvoje činy byly nepopsatelnĕ hříšné, ó králi, a brzy tĕ stihnou jejich důsledky. Judhišthira odvrhl hřích jako had svlékající kůži a teď mezi ostatními hrdiny jen září.“

Dlouhý a důvĕrný vztah s Dhritaráštrou Saňdžajovi dovoloval být otevřený. Když jeho tajemník pokračoval, král sebou trhl. „Pečlivĕ rozvaž svůj další postup, ó králi, protože tvoje pohnutky jsou sebevražedné. Vůči Pánduovcům ses zachoval nečestnĕ a nezískal jsi ani ctnost, ani bohatství. Svými ničemnými a krutými činy sis u lidí vysloužil jen hanbu a odsouzení. Takové jednání lze pochopit u neurozených lidí s chabým vzdĕláním, ale ty pocházíš z Bharatova rodu a radí ti tolik moudrých ministrů. I ty sám oplýváš moudrostí a znáš rozdíl mezi dobrem a zlem. Proč tedy usiluješ o zkázu svého rodu?“

Dhritaráštra si palcem a ukazovákem promnul oči. Cítil nesnesitelné horko, přestože ho z obou stran čámarami ovívaly mladé dívky. Rozhrnul si šat a požádal o pohár studené vody. Saňdžaja ve svých výtkách neustával. Nemohl snést pohled na to, jak na sebe jeho pán přivolává zkázu. Na žádnou dipolomacii již nezbýval čas   —   všem hrozí strašlivá katastrofa. Zbývá-li ještĕ nĕjaká nadĕje na její odvrácení, král musí slyšet pravdu   —   a co nejdříve nĕco podniknout.

„Pánduovcům zcela jistĕ pomáhají božské síly. Jak jinak by přece mohl Ardžuna odejít na nebesa ve svém smrtelném tĕle? Bůh samotný odmĕňuje lidi výsledky jejich činů. Dokud se nám nepodaří tuto pravdu pochopit, naše úsilí bude marné. Budeme se snažit jen o vlastní smyslový požitek a výsledkem nebude nic jiného než utrpení. Ó králi, ze současné situace viním tebe, protože ses neohlížel na boží zákony. Pokud nezmĕníš svoje rozhodnutí, poneseš zodpovĕdnost za nesčetné lidské životy. Ardžuna zničí Kuruovce jako oheň kupu suché trávy. Pod vlivem svého tvrdohlavého syna si myslíš, že máš zaručen úspĕch. Proto jsi nezabránil hře v kostky. Nyní pohleď na výsledek tohoto šílenství. Ó králi, jelikož jsi slabý, nebudeš schopen udržet si vládu nad touto rozlehlou říší, tak jako si pošetilý človĕk nedokáže udržet náhle nabyté bohatství.“

Bylo pozdĕ a Saňdžaja byl unaven dlouhou cestou. Požádal o Dhritaráštrovo svolení, aby si mohl jít odpočinout, a dodal, že se ráno vrátí, aby snĕmu předal Judhišthirovo poselství. Král svého služebníka s laskavými slovy propustil. Vĕdĕl, že ať jsou Saňdžajova slova sebeostřejší, má na srdci jen jeho dobro.

Po Saňdžajovĕ odchodu Dhritaráštra osamĕl a jeho mysl trýznily bolestné myšlenky. Vše teď závisí na nĕm. Jistĕže by bylo spravedlivé vrátit Judhišthirovi Indraprasthu, ale Durjódhana by s tím nikdy nesouhlasil. Dokázal by ho zastavit? Od doby, kdy Dhritaráštra usedl na trůn, uplynulo již témĕř dvacet let. Teď je vládcem Zemĕ   —   tedy spolu s Durjódhanou, svým zplnomocnĕným zástupcem. Vše by ukončilo předání království Judhišthirovi. Zářící Pánduovci by rychle obnovili převahu nad svými bratranci. On i Durjódhana by byli zatlačeni do pozadí. Král cítil, jak se mu chvĕjí údy. Poté, co získal takovou moc, by její ztráta byla horší než smrt.

I když bylo pozdĕ, Dhritaráštra cítil, že si potřebuje vyslechnout Viduru. Nikdo mu nedokázal dát tak nestrannou a rozvážnou radu jako on. Král požádal svoje služebníky, ať zavolají Viduru, a ten zakrátko vstoupil do jeho komnaty. „Ó nanejvýš moudrý, jsem Vidura a přicházím na tvoji žádost. Rozkaž mi, co pro tebe mohu udĕlat? Jsem tvůj služebník.“

Král ho vřele přivítal a usadil ho po svém boku. Pak promluvil sklíčeným hlasem: „Ó Viduro, právĕ jsem mluvil se Saňdžajou, který mĕ zahrnul tvrdými výtkami. Ještĕ mi ani neprozradil, co Judhišthira řekl, a tak trpím úzkostí. Mám tĕlo v jednom ohni a nemohu spát. Řekni mi, jak se mohu tohoto stavu zbavit.“

Vidura, jehož zavolali, právĕ když se modlil a meditoval, odpovĕdĕl: „Nespavost přemáhá toho, koho napadl nĕkdo silnĕjší, slabé, ty, jenž nedosáhli svých cílů, oloupené, sžírané touhou a zlodĕje. Doufám, že nepatříš do žádné z tĕchto kategorií, ó králi, ani že neprahneš po majetku nĕkoho jiného.“

Vidura královo dilema dobře znal. Nesčíslnĕkrát s ním o tom hovořil a vždy mu radil totéž. Dhritaráštra však jeho rad nikdy nedbal. Vidura ho opakovanĕ varoval před konečným výsledkem jeho činů, který se nyní nebezpečnĕ přiblížil. Dhritaráštra si tuto skutečnost očividnĕ uvĕdomoval.

Král otočil hlavu k Vidurovi: „Podĕl se se mnou o moudrá slova, milý bratře, která pozdvihují mravnost a zároveň mají zajistit moje blaho.“

Vidurova láska k bratrovi navzdory jeho pošetilosti nikdy nepolevila. Trpĕlivĕ mu radil v zájmu jeho dobra a modlil se, aby slepý král jednoho dne přišel k rozumu. Snad se nyní, s blížící se katastrofou, stane rozvážnĕjším. Vidura mu řekl: „Judhišthira je král obdařený všemi příznivými znaky a je schopen vládnout svĕtu. Mĕl sis ho držet při sobĕ, ale poslal jsi ho do vyhnanství. Za tuto zaslepenost jsi odsouzen, ó králi, přestože víš, co je ctnost. Protože je pokojný, laskavý, shovívavý a miluje pravdu, je pamĕtliv tvojí svrchovanosti a trpĕlivĕ snáší příkoří, kterým jsi ho vystavil. Když jsi svĕřil vládu nad svĕtem Durjódhanovi, který vůči Judhišthirovi chová nepřátelství, jak můžeš teď očekávat mír a blahobyt?“

Vidura sám získal mnoho pokynů od rišiů a mudrců a kdekoliv to bylo možné, vyhledával jejich společnost. Připomnĕl si moudrá slova svĕtců a při další řeči, která mĕla krále poučit, zaujal k Dhritaráštrovi laskavĕjší postoj. Ten mu pozornĕ naslouchal.

„O osobĕ, kterou od jejích povinností neodvrátí hnĕv, radost, pýcha, chtíč ani nevĕdomost a je stále zamĕřena na nejvyšší cíl života, se říká, že je moudrá. Moudří se také vyznačují připoutaností ke svĕtcům, opuštĕním společnosti hříšných lidí a vírou a úctou ke starším. Moudrý človĕk jedná zbožnĕ, a sleduje tak cestu, která mu přinese prospĕch v tomto i v příštím životĕ, na rozdíl od té, která nabízí jen okamžitý požitek. Moudří lidé nenaříkají nad ztrátou ani netouží po nedosažitelném. Mají potĕšení z ctnostných činů a vyhýbají se hříchu. Chápou, že tento svĕt je dočasný a plný utrpení. Uznávají svrchovanost Boha a svoje postavení Jeho služebníků. Cílem všech jejich činů je potĕšení Pána a dosažení Jeho vĕčného sídla.

Pošetilec je naopak pyšný navzdory své nevĕdomosti, ješitnosti a ubohosti. Snaží se dosáhnout blahobytu prostřednictvím hříchu a touží po majetku ostatních. Uchyluje se k podvodům a násilí a nevadí mu, že kvůli dosažení svých ohavných zámĕrů poškozuje jiné lidi. Vzdává se toho, čeho by se mĕlo dosáhnout, a touží po tom, co by předmĕtem touhy být nemĕlo. Postrádá víru, neobĕtuje předkům a uctívá jen sám sebe. Je nadutý, zlostný, mluví hrubĕ, chybí mu schopnost rozlišovat a přátelí se s tĕmi, kdo by mĕli být nepřáteli, zatímco nenávidí osoby hodné jeho přátelství. Své neúspĕchy dává za vinu ostatním a trestá nevinné. Takoví lidé jsou nakonec zcela zničeni.“

Vidura Dhritaráštru poučoval dlouho do noci. Snažil se, jak nejlépe umĕl, aby zamĕřil mysl starého krále na ctnost a pravdu. Nemĕl, co by mu řekl nového. Kuruovský vládce slýchával tyto pokyny často. Se vším souhlasil, a dokonce jim i naslouchal rád. Při poslechu Vidurových slov si král uvĕdomil vlastní pošetilost a hříšnost a otevřenĕ je přiznal. Vybízel Viduru, ať mluví dál a kladl mu jednu otázku za druhou. Noc se přiblížila k ránu právĕ v dobĕ, kdy Vidura uvedl výsledky, které budou jistĕ následovat, pokud se král nezachová k Pánduovcům čestnĕ.

Dhritaráštra však vĕdĕl, že v sobĕ nenajde sílu, aby podle Vidurových moudrých rad jednal. Vĕdĕl, že i když si přeje jednat správnĕ, nebude mít dostatečnĕ silnou vůli Durjódhanovi odporovat. Uvĕdomoval si, že až bude příští ráno sedĕt s ostatními králi ve shromáždĕní, nebude schopen na Judhišthirovu žádost přistoupit.

Vidura pochopil královo postavení. Vĕdĕl, že jeho slova na nĕho mají jen pramalý účinek, a došel k závĕru, že Dhritaráštra si potřebuje vyslechnout nĕkoho duchovnĕ mocnĕjšího. Po nĕkolikahodinovém rozhovoru s králem nakonec prohlásil: „Jsem šúdra, ó králi. Dál tĕ už poučovat nemohu. Vím však o nĕkom, kdo to dokáže. Svatý riši Sanat Sudžáta mĕ mnohokrát učil vĕčným védským pravdám. Zavolám ho a on se zjeví, aby s tebou hovořil. Tento mudrc žije v celoživotním celibátu a jeho slova jsou mocná a čistá. S tvým dovolením ho zavolám.“

Dhritaráštra svolil a Vidura usedl v meditaci s myslí upřenou na Sanata Sudžátu. Riši díky svým schopnostem Vidurovy myšlenky rozpoznal a v mžiku se dostavil. Jeho tĕlo vydávalo jasnou záři a v rukách si nesl jen nádobu na vodu a hůl. Vidura ho přivítal příslušnými obřady a nabídl mu vyvýšené sedadlo vedle krále.

Když mudrc pohodlnĕ sedĕl, Vidura řekl: „Ó pane, král má pochybnosti, které nedokáži rozptýlit. Přeješ-li si to, prosím, pouč ho o odvĕkých pravdách podle toho, jak jsi je realizoval. Jen ty ho můžeš vysvobodit z duality a pomoci mu zamĕřit se na cestu ctnosti.“

Riši, který byl oblečený v černé jelení kůži a mĕl spletené vlasy, přikývl. Vidura tedy vybídl krále, aby mu položil svoje otázky. Dhritaráštra řekl: „Ó Sanate Sudžáto, poskytni mi, prosím, vedení. Řekni mi, prosím, jak mohu dosáhnout nejvyššího cíle života. Pro všechny bytosti si přichází smrt, ale slyšel jsem, že znáš tajemství, jak smrt přemoci. Jak bych mĕl jednat, abych v tomto svĕtĕ nemusel vĕčnĕ podléhat zrození a smrti?“ Sanat Sudžáta odpovĕdĕl: „Ptáš se, jak se vyhnout smrti a dosáhnout vĕčného života. Poslouchej, ó králi. Poučím tĕ, jak nejlépe umím. Je řečeno, že skutečnou smrtí je nevĕdomost. Tam, kde není nevĕdomosti, není ani smrti. Ten, koho ovládá chtíč, hnĕv a chamtivost, podléhá Jamarádžovi a opakovanĕ spatří tohoto vznešeného boha. Ve všech možných peklech bude vystaven nesnesitelnému utrpení. Pak se opĕt narodí mezi zvířaty a lidmi v tomto svĕtĕ a kolobĕh začne nanovo. Ten, kdo však ovládá smysly a nepodléhá jejich diktátu, je tohoto utrpení ušetřen. Pro človĕka, který drží mysl a smysly na uzdĕ, je smrt jen slamĕným tygrem. Proto by ses mĕl vyvarovat všech žádostí smyslů a pĕstovat poznání o vĕčné duši, která existuje oddĕlenĕ od smyslů a liší se od tĕla.“

Dhritaráštra se zeptal: „Jakých končin dosáhnou ti, kteří ovládají své smysly? Jak takový človĕk jedná v tomto svĕtĕ? Ó mudrci, slyšet tĕ promluvit jen jednou mĕ neuspokojuje.“

Sanat Sudžáta sedĕl se zkříženýma nohama na zlatém sedadle, ruce mĕl před sebou a když mluvil, spojil ukazováček s palcem. „Ó králi, je třeba vykonávat obĕti a askezi s cílem potĕšit Nejvyšší Osobu. Budeš-li to dĕlat, dosáhneš svrchovaných, vĕčných končin, z nichž se již nevrátíš. Je nutné kráčet po cestĕ poznání krok za krokem, nikdy se nepovažovat za hmotné tĕlo a vždy usilovat o duchovní pokrok.“

Dhritaráštra sebou bĕhem mudrcovy řeči trhnul. Starý vládce toto učení již znal. Uvĕdomoval si, že mudrc hovoří pravdu a také to, že jeho vlastní činy jsou od podřízení se tĕmto pokynům na hony vzdálené. Ještĕ horší však je, že není pravdĕpodobné, že se to zmĕní. Nepochybnĕ by pro odčinĕní svých hříchů musel podstoupit rozsáhlou askezi. Možná potom bude konečnĕ schopen následovat svĕtcovy pokyny. Zdálo se, že ho prozatím Prozřetelnost nutí jednat v rozporu s dobrými radami. Tváří v tvář své slabosti se Dhritaráštra cítil bezmocný a kladl rišimu další otázky.

Sanat Sudžáta také vnímal královy niterné pocity, ale pro jeho konečné dobro k nĕmu nepřestával hovořit. Bylo na Dhritaráštrovi, aby si zvolil svoji cestu. Mudrc vĕdĕl, že vše, co může udĕlat, je objasnit následky různých způsobů jednání, které se králi nabízejí.

Dhritaráštra naslouchal Sanatovĕ popisu, jak Nadduše prostupuje vesmírem a sídlí v srdcích všech živých bytostí.

Král se otázal: „Jak lze tuto Nadduši poznat?“

„Nejvyššího, který je známý jako Brahman, může poznat jen ten, kdo dosáhl stejné duchovní povahy jako On. Dosáhne se jí službou duchovnímu mistrovi, studiem Véd, dodržováním celibátu, askezí a vyvarováním se násilí vůči ostatním. Tak se osoba postupnĕ zbaví vlivu hmotné přírody a zaujme svoje původní duchovní postavení. Potom může poznat Nejvyššího meditací.“

Dhritaráštru to překvapilo: „Jakou podobu má nesmrtelná a všudypřítomná Nadduše v tomto svĕtĕ? Je bílá, červená, černá, nebo má nĕjakou jinou barvu? Jaké má vlastnosti?“

„Nejvyšší se může zjevit v jakékoliv barvĕ, ale naprosto se liší od všeho, co nyní dokážeš vnímat. Je podobou vesmíru, ale zároveň se zjevuje v srdci živé bytosti o velikosti pouhého palec. Vše v Nĕm spočívá a v dobĕ zkázy se do Nĕho vše opĕt vstřebá. Netýká se Ho dualita, a přesto z Nĕho vzniká nekonečná rozmanitost stvoření. Jeho paže a nohy jsou všude, ale přesto je nehybný. Vidí a ví vše. Nejvyšší Osobĕ není nikdo neznámý.“

Mudrc se vrátil ke královĕ otázce jak poznat Nadduši a dále popsal chování, jež osobu pozvedá na duchovní úroveň. Líčil povahu Brahmanu a stav, který osoba zažívá při jejím dosažení. Sanat Sudžáta mluvil a mluvil, dokud královu komnatu neozářilo vycházejcí slunce. Když riši vidĕl, že svítá, ukončil svoji řeč a zvedl se k odchodu. Vidura se dotkl jeho nohou a spolu s králem mu podĕkoval za pokyny. Nato Sanat Sudžáta zmizel a zanechal oba muže, aby se připravili na shromáždĕní.