Kapitola 5

Žáky učitele Dróny Bhímu a Durjódhanu, soky na život a na smrt, nikdo nepřekonal v boji s kyjem, Judhišthira vynikal v hodu oštĕpem a v zápase na válečných vozech, Nakula a Sahadéva byli nejlepšími šermíři a Ašvatthámá projevoval nejvĕtší nadání v ovládání mystických zbraní. Ardžuna však po všech stránkách předčil každého. Stal se atirathou, válečníkem schopným bojovat se šedesáti tisíci bojovníky najednou. To jen zvĕtšilo nevraživost Dhritaráštrových synů, kterou cítili k Ardžunovi i k jeho bratrovi, mocnému Bhímovi.

Jednoho dne se Dróna rozhodl provĕřit schopnosti svých žáků. Vysoko na strom umístil dřevĕného ptáka, svolal všechny prince a každému z nich řekl: „Chop se luku a zamiř tomu ptáku na oko. Jednoho po druhém vás vyzvu ke střelbĕ.“

Prvního vyzval Judhišthiru. Když si na tĕtivu nasadil šíp a zamířil, Dróna pronesl: „Ó princi, řekni mi, co vidíš.“

Judhišthira odpovĕdĕl, že vidí své bratry, Drónu, strom i ptáka. Dróna se ho znovu a znovu ptal, co vidí, a pokaždé dostal stejnou odpovĕď. Dróna ho nakonec pokáral a řekl mu, ať nestřílí a jde se posadit. „Cíl bys stejnĕ netrefil,“ pronesl mrzutĕ.

Pak zavolal Durjódhanu. Když byl připraven ke střelbĕ, Dróna mu položil tutéž otázku. Princ odpovĕdĕl jako Judhišthira a Dróna i jemu řekl, aby si šel sednout. Dróna volal jednoho prince za druhým a všichni mu odpovídali podobnĕ. Nikomu na ptáka v korunĕ stromu vystřelit nedovolil. Nakonec zavolal Ardžunu. Když napnul luk a připravil se ke střelbĕ, Dróna se ho zeptal: „Řekni mi, co vidíš. Vidíš mĕ, své bratry a strom?“

Ardžuna odpovĕdĕl: „Vidím jen ptáka. Tebe, bratry ani strom nevidím.“ To Drónu potĕšilo. Po chvilce se ho zeptal: „Když vidíš ptáka, tak mi, prosím tĕ, řekni, jak vypadá.“

Ardžuna na to řekl: „Vidím jen jeho hlavu. Tĕlo nevidím.“

Dróna cítil, jak se mu radostí zježily vlasy, a řekl: „Střílej!“

Ardžuna zasáhl vystřeleným šípem dřevĕného ptáka do oka a ten spadl ze stromu na zem. Dróna svého žáka se slzami radosti objal, čemuž Durjódhana a jeho bratři se zlostí přihlíželi.

Za nĕjaký čas se šel Dróna s princi vykoupat do Gangy. Když vstoupil do vody, chytil ho hrozivý krokodýl. Ačkoliv byl schopen se osvobodit sám, vykřikl: „Ó princové, zabijte rychle to zvíře a zachraňte mĕ!“

Princové byli ohromeni bolestí, když vidĕli svého učitele chyceného krokodýlem. Ztuhli strachem   —   všichni kromĕ Ardžuny. Okamžitĕ vystřelil pĕt šípů, které krokodýla pod vodou zasáhly a rozsekaly ho na kusy. Tlama se mu otevřela a uvolnila Drónovu nohu. Dróna došel na břeh a vzal si Ardžunu stranou. Řekl mu: „Chtĕl bych ti dát tu nejlepší ze zbraní. Přijmi ode mne znalost brahmástry, střely obdařené Brahmovou silou, jíž nic neodolá. Tato zbraň smí být použita pouze proti nadpřirozeným nepřátelům. Pokud ji vypustíš proti nĕkomu jinému, může zničit celý svĕt.“ Dróna potom Ardžunovi řekl, že ve střelbĕ lukem ho nikdo nikdy nepřekoná. Teď byl nepřemožitelný.

Když Dróna shledal, že princové ovládají zbranĕ i válečnictví, přišel ke Dhritaráštrovi a řekl mu: „Ó králi, tví synové završili svou výuku. S tvým svolením by nyní mohli své znalosti předvést. Dovol mi uspořádat přehlídku.“

Dhritaráštra podĕkoval Drónovi za výuku princů a řekl: „Závidím tĕm, kteří budou moci sledovat hrdinství mých synů. Já se přehlídky zúčastním v doprovodu Vidury, který se stane mýma očima. S jeho pomocí vše zařiď, ó nejlepší z bráhmanů.“

Dróna a Vidura pak vyjeli z mĕsta a vybrali prostorný a rovný kus zemĕ. Po vysvĕcení místa modlitbami a obĕťmi bohům nechal Dróna zkušené architekty zbudovat velký stadión s rozlehlou plošinou ve středu a tribunami stoupajícími do všech čtyř svĕtových stran. Zámožní obchodníci zaplatili vestavĕní tisíců překrásných křesel z vyřezávaného dřeva a vykládaných slonovinou a perlami. Na královské tribunĕ vystavĕli řadu zlatých trůnů obložených korály a drahokamy. Stĕny stadiónu sahaly až do nebe a lemovaly je vysoké bílé stožáry s barevnými vlajkami třepotajícími se ve vĕtru.

V příznivý den určený královskými astrology zaplnili stadión lidé toužící spatřit prince předvádĕjící svou sílu. Bhíšma a Vidura, který za ruku vedl Dhritaráštru, šli v čele průvodu. Hned za nimi kráčeli Dróna a Kripa, spolu s ostatními členy králova doprovodu, například s Báhlíkou a Sómadattou, a dalšími králi z okolních království, kteří přijeli na návštĕvu. Dvorní dámy vyšly z mĕsta v bĕloskvoucích šatech a ozdobené šperky, v doprovodu mnoha služebných. Vystoupaly na královskou tribunu, podobny bohyním stoupajícím na posvátnou horu Méru.

Zástupy lidí všech čtyř kast se valily na stadión a obdivovaly jeho krásu. Rozsáhlé části byly z ryzího zlata a hustĕ posázené drahokamy vaidúrja nedozírné ceny. Stadión zdobilo nesčíslnĕ pestrých girland a šňůr perel. Halas lidí zaplňujících stadión znĕl jako šumĕní oceánu. Znĕly trubky a dunĕly bubny a to vše se mísilo s troubením na tisíce lastur a vzrušeným hovorem.

Když se všichni usadili, vstoupil do arény Dróna se svým synem Ašvatthámou. Na sobĕ mĕl bílou róbu a girlandy z bílých kvĕtů a tĕlo mĕl potřené bílou santálovou pastou. Jeho vlasy a vousy byly rovnĕž bílé a spolu se svým mocným synem vypadal jako Mĕsíc doprovázený Marsem. Když Dróna předstoupil, vřava se utišila. Dróna pak v arénĕ nechal početný zástup bráhmanů provést příznivé obřady. Stadiónem znĕly mantry. Své nástroje zároveň rozezvučeli i obratní hudebníci a svou hudbou potĕšili a zklidnili nedočkavé publikum.

Princové v čele s Judhišthirou vkráčeli do arény jako hrdí a mocní lvi, odĕni v zářících brnĕních a vyzbrojeni všemi druhy zbraní. Dróna jim přikázal, aby předvedli své dovednosti. Počínaje Judhišthirou, předstupovali princové jeden po druhém. Sedlali hbité konĕ, na jejichž hřbetech obratnĕ kroužili po arénĕ, a zasahovali pevné i pohyblivé terče šípy, na kterých byla vyryta jejich jména.

Tisíce rychlých šípů letĕly do všech stran a nĕkteří z přihlížejících občanů uhýbali strachy. Jiní s očima úžasem dokořán nemĕli na strach ani pomyšlení. Stadiónem znĕlo: „Výbornĕ! Bravo!“ Umĕní princů v zacházení se zbranĕmi, jízdĕ na koni a řízení válečných vozů bralo dech. Po předvedení všech tĕchto schopností vytáhli své domodra se lesknoucí meče a s pokřikem se vrhli jeden na druhého. Lidé se kochali pohledem na půvab, rychlost i sílu všech princů.

Dróna pak nechal předstoupit Bhímu a Durjódhanu, aby předvedli zápas s kyji. Oba dva hrdinové se probodávali očima a řvali jako rozzuření býci. S pohledem upřeným jeden na druhého kroužili tĕžkými železnými kyji vysoko nad hlavou. Vidura tu scénu popsal Dhritaráštrovi   —   a Kuntí Gándhárí   —   tak, že oba princové si chtĕjí vzájemnĕ nahnat strach. Jejich kyje s hřmotným rachotem narážely do sebe a do vzduchu z nich odlétala sprška jisker.

Diváci se rozdĕlili. Nĕkteří podporovali Bhímu a jiní zase Durjódhanu. Výkřiky: „Pohleď na siláka Bhímu!“ nebo „Jen se podívej na mocného Durjódhanu!“ zaplnily stadión. Dróna pochopil, že zápas začíná být příliš vážný a také vidĕl, že lidé jsou čím dál tím vzrušenĕjší. Řekl svému synovi, ať vkročí mezi řvoucí soupeře a zastaví je. Ašvatthámá uposlechl svého otce a rychlým pohybem vpřed se mu podařilo oba prince od sebe oddĕlit.

Když se od sebe Bhíma a Durjódhana vzdálili, stále na sebe zlostnĕ zíraje, stoupl si do středu arény Dróna. Přerušil hudebníky a promluvil hlasem rozléhajícím se jako hrom: „Nyní pohleďte na Ardžunovy schopnosti. Je mi dražší než vlastní syn. Tomuto Indrovu synovi se v žádném druhu vojenského umĕní nikdo nevyrovná.“

Bĕhem Drónova proslovu do arény vstoupil vznešený Ardžuna, odĕn ve zlatém brnĕní a s objemným zlatým toulcem na zádech. Vypadal jako mrak odrážející paprsky večerního slunce ozářený duhou a záblesky svĕtla. Nepřemožitelný princ kráčel chůzí lva, a když se rozhlédl po arénĕ, vydĕsil každého, na koho padl jeho pohled.

Z publika vycházely radostné výkřiky. Lidé troubili na lastury a rozeznívali hudební nástroje. „Tento pohledný mladík je Kuntin třetí syn, je nejlepší ze všech ctnostných mužů a ze všech nejsilnĕjší,“ říkali jedni. „Je synem mocného Indry a nejlepším ochráncem Kuruovců,“ dodávali druzí. Z davu byla slyšet samá chvála. Když to slyšela Kuntí, cítila, jak jí z prsou prýští mléko, které jí, spolu se slzami, zmáčelo hruď.

Dhritaráštra se zeptal, proč lidé tak radostnĕ pokřikují. Když mu Vidura odpovĕdĕl, že je to kvůli tomu, že se v arénĕ objevil Ardžuna, Dhritaráštra řekl: „Jak jsem požehnán třemi syny Kuntí. Jsou jako tři obĕtní ohnĕ a Kuntí je jako obřadní palivo.“

Uvnitř ale vřel zlostí. Proč takhle lidé neprovolávají slávu jeho synům? Cožpak se Durjódhana Ardžunovi nevyrovná? Kdyby jen mohl vidĕt, co se dĕje.

Vidura popisoval slepému králi dĕní v arénĕ. Ardžuna předvádĕl jednu nebeskou zbraň po druhé. Agniho zbraní chrlil oheň a Varunovou proudy vody, Vájuovou zbraní spustil obrovský vichr a zbraní pardžanja prudký liják, pomocí zbranĕ bhouma stvořil kus zemĕ a zbraní párvatja vztyčil uprostřed arény kopec. A pak, použitím zbranĕ antardhána, nechal všechny tyto vĕci opĕt zmizet.

Zatímco lidé lapali po dechu, princ předvedl všechny druhy mystických sil. V jednu chvíli vypadal jako vzrostlá palma a podruhé byl malý jako palec. Chvíli byl na svém vojenském voze a za okamžik už stál na zemi daleko od nĕho. Dróna vpustil do arény mechanického železného kance, který se velkou rychlostí řítil na její druhý konec, a Arjuna ho zasáhl do tlamy pĕti šípy, jako by byly jeden. Dvacet šípů vstřelil do dutého kravského rohu, který se točil na lanĕ připevnĕném na tyči. Poté, co Ardžuna ukázal svou zručnost v zacházení s lukem, vytáhl meč a kyj a předvedl s nimi množství obratných pohybů.

Přehlídka byla témĕř u konce. Přestala hrát hudba a vzrušení publika opadlo. Náhle všichni zaslechli, jak u brány stadiónu kdosi mocnĕ tleská rukama a řve jako rozlícený slon. Zřejmĕ přišel nĕjaký ohromný silák. Lidé se začali rozhlížet, kdo tyto zvuky vydává. „Pukají snad skály vedví? Trhá se snad Zemĕ?“ Ostatní se domnívali, že jistĕ přišel nĕjaký žárlivý bůh, aby ukázal svou moc a sílu.

Dróna vyskočil a obklopen bratry Pánduovci se podobal Mĕsíci mezi jasnými hvĕzdami. Durjódhana stál se stovkou svých bratrů jako Indra s nebešťany. Všichni hledĕli k bránĕ. Přicházel k nim bojovník, který vypadal jako planoucí slunce. Na sobĕ mĕl zářící brnĕní, které bylo přirozenou součástí jeho tĕla, a ozdoben byl náušnicemi svítícími jako oheň. Zemĕ pod jeho kroky dunĕla a připomínal kráčející horu. Dav zůstal bez pohnutí a upřenĕ sledoval nového příchozího. Kdo je to?

Ten hezký mladík kráčel přímo k Drónovi. Ponĕkud nedbale se poklonil u jeho nohou a potom vzdal úctu Kripovi. Otočil se opĕt k Drónovi a řekl mu hlasem, který se rozléhal do všech koutů stadiónu. „Jsem Karna. S tvým dovolením, ó bráhmano, předvedu tytéž schopnosti jako Ardžuna. A nejen to, všechny výkony, které předvedl Kuntin syn, jistĕ překonám. Dívejte se a žasnĕte.“

Lidé najednou povstali, jako by je nĕkdo zvedl, a začali tleskat. Ardžuna se cítil zahanben a rozzloben. Svíral a otevíral pĕsti pokryté chrániči prstů z ještĕří kůže. Při pohledu na Karnu mu oči plály jako oheň.

Dróna souhlasnĕ přikývl a Karna přešel doprostřed arény, kde ihned začal předvádĕt svou obratnost. Všem Ardžunovým výkonům se vyrovnal a diváci souhlasnĕ pokřikovali. Když skončil, přistoupil k nĕmu Durjódhana a vřele ho objal. Konečnĕ tu byl nĕkdo, kdo se mohl postavit tomu zpupnému Ardžunovi. Pánduovští princové byli středem pozornosti již příliš dlouho. Zde mĕli sobĕ rovného. Usmívající se Durjódhana Karnovi řekl: „Vítej, ó mocný reku. Dnes tĕ sem přivedla šťastná náhoda. Řekni mi, čím tĕ mohu potĕšit. Já i kuruovské království ti jsme k službám.“

Durjódhana vidĕl Ardžunův hnĕv a usmál se na nĕj, když slyšel Karnovu odpovĕď: „Tvá slova mé touhy již vyplnila. Jediné, co si přeji, je tvé nehynoucí přátelství. Ale jednu žádost mám   —   dovol mi, prosím, zápasit s Ardžunou muž proti muži.“

Ardžuna ztuhl a chopil se luku. Jen co spatřil očividnĕ pyšného Karnu, pocítil vůči nĕmu silnou rivalitu. Třeba se mu naskytne šance skoncovat to s ním okamžitĕ.

Durjódhana se smál. „Užij si se mnou krás života, ó hrdino,“ odpovĕdĕl. „Budeme se spolu oddávat radovánkám.“

Ardžuna toho už slyšel dost. Hromovým hlasem přerušil Durjódhanu: „Ó Karno, cesta, kterou kráčejí nevítaní vetřelci a nezvaní řečníci, teď bude patřit tobĕ.“

Karna doutnal jako žhnoucí řeřavé uhlí: „Ó Pártho, tato aréna není určena jen tobĕ. Je otevřená všem hrdinům, včetnĕ tĕch, kteří tĕ převyšují. Proč se přeš pouze slovy? Silní slovy neplýtvají. Promluv svými zbranĕmi a já ti srazím před očima tvého gurua hlavu.“

Ardžuna se otočil na Drónu, který mírnĕ pokynul hlavou. S pohledem upřeným na Karnu přistoupil Pánduův syn k zápasu. Durjódhana objal Karnu, který předstoupil s připravenými zbranĕmi před Ardžunu. Nebe náhle pokryly tĕžké mraky a zářící blesky. Oblohu překlenula Indrova velkolepá duha. Nad Karnou se však mraky rozptýlily a jeho tĕlo ozářilo jasnĕ svítící slunce. Za Karnou stáli Dhritaráštrovi synové, zatímco Dróna, Kripa a Bhíšma si stoupli za Ardžunu.

Publikum na tribunách se rozdĕlilo. Ani dvorní dámy se mezi tĕmito dvĕma hrdiny nemohly rozhodnout. Jak tam tak proti sobĕ stáli, Kuntí omdlela hrůzou. Viduru to překvapilo a jemnĕ ji zdvihl skrápĕje její tvář studenou vodou. Zeptal se, co zlého se přihodilo, ale Kuntí neodpovĕdĕla. Sedĕla a svírala hlavu v dlaních. Jak by nĕkomu mohla prozradit tajemství, které tak dlouho skrývá? Plná strachu hledĕla do arény a s pocitem bezmoci se tiše modlila.

Tĕsnĕ před tím, než oba bojovníci začali souboj, se před nĕ postavil Kripa, který znal všechna pravidla zápasu, a řekl: „Tento syn Pándua je dítĕtem Kuntí a pochází z královského rodu Kuruovců. Nyní si vyslechnĕme od jeho soupeře, jakého je původu a rodu. Až se to Pártha dozví, může se rozhodnout, zda bude či nebude bojovat.“ Kripa pohlédl na Karnu. V souboji se mohli utkat jen sobĕ rovní.

Karna rozpačitĕ mlčel. Bylo jasné, že z královské rodiny nepochází. Když jeho rozpaky spatřil Durjódhana, řekl: „Vznešenost nezáleží jen na původu. Hrdinové a vojenští vůdcové se mohou také chlubit ušlechtilostí, i když se nenarodili v královských rodech. Ale pokud chce Ardžuna bojovat pouze s jiným králem, pak hned dám Karnovi království.“

Durjódhana nařídil bez prodlení přímo v arénĕ obřad. Poslal pro posvĕcenou vodu a pokropil jí Karnovu hlavu. „Staň se králem Angy.“ Diváci provolávali slávu, když bráhmanové pronášeli patřičné mantry a obĕtovali Karnovi rýži, kvĕtiny a posvátnou vodu. Karna usedl na zlatý trůn, kde ho ovívali vĕjíři z jačích ohánĕk. Byl hluboce pohnut přátelským gestem Durjódhany a tlumeným hlasem promluvil: „Co pro tebe na oplátku mohu udĕlat já, ó králi? Navždy ti budu k službám.“

Durjódhana mu odpovĕdĕl: „Samotné tvoje přátelství je vším, po čem toužím.“

Oba muži se navzájem objali a lidé začali být ještĕ vzrušenĕjší. Pak, právĕ když už to vypadalo, že mezi Karnou a Ardžunou dojde k souboji, do arény náhle vbĕhl další muž. Třásl se vĕkem a podpíral se holí. Zpocený a s vlajícím odĕvem zamířil ke Karnovi. Karna v okamžiku sesedl z trůnu a položil svou hlavu, ještĕ mokrou od korunovace, k jeho nohám. Postavil se a tázavĕ hledícímu Durjódhanovi řekl: „To je můj otec, Adhiratha.“

Adhiratha byl v publiku a chtĕl svému synovi poblahopřát ke korunovaci. Byl vozatajem, což se dalo poznat podle jména i oblečení. Pevnĕ svého syna objal a rozplakal se štĕstím.

Když to všechno vidĕl Bhíma, ušklíbl se: „Ó synu vozataje, nezasloužíš si smrt z rukou Ardžuny. Radĕji by sis mĕl vzít bič a řídit vůz. Rozhodnĕ si angské království nezasloužíš o nic víc než pes bohům určenou posvátnou obĕť ghí.“

Karna v rozpacích sklopil zrak k zemi. Rozhnĕvaný Durjódhana vystoupil z kruhu svých bratrů jako rozzuřený slon z jezera plného lotosů. „Ó Bhímo, nemĕl bys říkat taková slova. Jak může být nĕkdo takový nízkého původu? Nejpřednĕjší ctností hrdiny je síla a odvaha. A všichni jsme dnes Karnovy schopnosti vidĕli.“

Durjódhana pak jmenoval různé bohy a hrdiny, jejichž zrození bylo neobvyklé. O samotném Drónovi se říkalo, že se narodil ve džbánu, Kripa z trsu vřesu a velký bůh Kárttikéja ze svazku rákosu. Vždyť i zrození Pánduovců bylo tajemné. „Může laň porodit lva? Podívej se na toho muže, jeho v tĕle vrostlé brnĕní a jeho příznivá znamení. Já ho za vozataje vůbec nepovažuji.“

Durjódhana se upřenĕ zadíval na Pánduovce. „Pokud se nĕkomu nelíbí, že jsem korunoval Karnu, ať předstoupí a v zápase napne svůj luk.“

Dav byl vybuzen Durjódhanovým hrdinským proslovem. Provolával mu slávu a očekával další události. Nyní skutečnĕ dojde k velkému souboji dvou mocných hrdinů. Avšak bĕhem Durjódhanovy řeči zapadlo slunce. Spor se bude muset urovnat nĕkdy jindy. Durjódhana vzal Karnu za paži a odvedl ho z arény, teď osvĕtlené tisíci lamp. Pánduovci, spolu s Drónou, Kripou a Bhíšmou, také odešli. Pak se do svých domovů vrátili i diváci. Nĕkdo mluvil o Ardžunovi, jiný o Karnovi, zatímco ostatní za hrdinu dne označili Durjódhanu.

Kuntí Pánovi v duchu podĕkovala. Když Karna opouštĕl arénu, vrátila se v mysli ke dni jeho narození. Jen chtĕla vyzkoušet Durvásovo požehnání. Netušila, že mantra bude tak mocná. Kuntí si vzpomnĕla, jak ležela na lehátku a pozorovala nádherný východ slunce nad Gangou. Co kdyby přivolala boha slunce? Jen na mantru pomyslela a vzápĕtí před ní stál zářící Súrja. Kuntí byla překvapená a pak vydĕšená, když jí řekl, že neodejde, aniž by jí dal dítĕ. „Jsem stále ještĕ panna,“ ohradila se. „Co by tomu kdo řekl?“ Súrja se usmál. Díky jeho schopnostem Kuntí otĕhotní, a přesto zůstane pannou.

A tak se i stalo. Bůh odešel a v patřičný čas se narodil chlapec. Kuntí žasla nad dítĕtem s do tĕla vrostlým zlatým brnĕním a náušnicemi, stejnými, jaké vidĕla na Karnovi, když vkráčel do arény. Znovu se jí vybavilo, jak v ranním slunci pancíř zářil, když chlapce v košíku pouštĕla pryč po vodĕ. Kuntí se opĕt rozplakala při vzpomínce na to, jak nemohla nikomu říci, že se jí narodilo dítĕ a jak, nevidíc přes slzy, musela dítĕ nechat napospas říčnímu proudu. Adhiratha jistĕ košík našel a jejího syna vychoval. Když Karna odešel spolu s Durjódhanou, Kuntí odvedla Gándhárí zpĕt do paláce.