Kapitola 6

Přišel čas, kdy mĕli princové opustit Drónovu školu. Na závĕr svého výcviku ještĕ museli dát guruovi odmĕnu v podobĕ dakšiny, kterou si guru tradičnĕ určoval sám. Dróna shromáždil prince a řekl: „Přeji si jen jedno. Jdĕte a zajmĕte krále Drupadu. Přiveďte mi ho jako zajatce.“

Princové odpovĕdĕli: „Jak si přeješ.“ Vĕdĕli o nepřátelství jejich gurua vůči králi. Drupada a Dróna spolu vyrůstali jako dĕti pod ochranou rišiho Agnivéši. Drupada slíbil, že až jednou zdĕdí království, polovinu z nĕj vĕnuje svému drahému příteli Drónovi. Pozdĕji, když už byli oba dospĕlí, šel Dróna za Drupadou a připomnĕl mu jejich přátelství i slib. Když před sebou Drupada uvidĕl stát chudého Drónu, řekl: „Ó ubohý bráhmano, jak mĕ můžeš považovat za svého přítele? Stará přátelství nic neznamenají. Přáteli mohou být jen sobĕ rovní. Jsem mocný král a ty nuzný bráhmana, k nĕmuž se štĕstí otočilo zády. Nesnaž se křísit již dávno mrtvý vztah.“

Drupada se pak Drónovi vysmál a nabídl mu nepatrnou almužnu. Hluboce uražený Dróna opustil Paňčálu, Drupadovo rozsáhlé království, plný myšlenek na pomstu. Teď přišel její čas. Dróna očima přelétl prince, které naučil již vše, co umĕl, a vĕdĕl, že Drupada bude své nadutosti brzy litovat.

Princové nasedli na kočáry a rychle se vydali do Paňčály. Doprovázeni početným oddílem jezdců na koních se brzy objevili u hlavního sídla Drupady   —   mĕsta Kámpilji. Durjódhana a jeho bratři se předhánĕli v tom, kdo povede útok. S tasenými zbranĕmi se přihnali k branám mĕsta a s válečným pokřikem vrazili po hlavní cestĕ dovnitř, zatímco vydĕšení občané se schovávali do svých domů.

Dróna s Pánduovci zatím čekali před branami. Ardžuna bratrům navrhl, aby neútočili společnĕ s Kuruovci. „Mocného Drupadu nepřemůžou. Až se Durjódhana vrátí s nepořízenou, mĕli bychom zahájit útok my.“

Drupada zaslechl útočící Kuruovce, jak se probíjejí mĕstem, a na svém ohromném bílém kočáře okamžitĕ vyrazil z paláce. S radostným jásotem, že má příležitost k boji, vyrazil v čele své armády bránit mĕsto. Své nepřátele zasypal mocnými šípy a pohyboval se tak rychle a lehce, že si Kuruovci mysleli, že proti nim stojí mnoho Drupadů najednou. Na svém kočáře se nebojácnĕ vřítil mezi nĕ, s lukem neustále napnutým do kruhu a dlouhými spalujícími šípy, jež létaly do všech stran.

Paňčálové rozeznívali tisíce lastur, trubek a bubnů a ten zvuk připomínal řev strašlivého lva. Kuruovští princové začali pod zásahy Drupadových šípů vrávorat. Když občané uvidĕli v čele bitvy svého krále, opouštĕli své domy a vrhali po Kuruovcích kyje, palcáty a oštĕpy. Prince obklopily tisíce útočníků a pomalu začali podléhat přesile. S křikem se dali s Paňčály v patách na útĕk z mĕsta.

Pánduovci se neubránili smíchu. Ardžuna řekl pohrdavĕ Judhišthirovi: „Tady přicházejí pyšní Kuruovci, které rozprášil Drupada. Mĕli jen silná slova. Je načase dát se do boje. Zůstaň tady. Já půjdu s ostatními.“

Judhišthira s Drónou zůstali na místĕ a ostatní čtyři bratři se hnali ke Kámpilji. Bhíma se řítil dlouhými skoky kupředu s vysoko napřaženým kyjem, zatímco Ardžuna uhánĕl v kočáře za ním s Nakulou po jednom a Sahadévou po druhém boku. Paňčálové na nĕ již čekali a zatarasili mĕstské brány řadou slonů. Bhíma na nĕ zaútočil svým kyjem. S rozbitými a krví zbrocenými hlavami padali sloni k zemi jako útesy zasažené bleskem. Bhíma mezi paňčálskými bojovníky kroužil jako zuřící tornádo. Sloni, kočáry i pĕšáci padali po tisících. Pánduovci zahnali nepřátelské síly zpĕt jako honák ženoucí stádo krav. Ardžuna, dychtivý potĕšit svého učitele, vypustil na ohromné zástupy Paňčálů lavinu šípů. Jeho přímo letící šípy vytvořily nekonečný proud a neomylnĕ zasahovaly nepřátelské vojáky. Ardžuna připomínal všepohlcující oheň, který přichází na konci každého vĕku. Po obou bocích chránĕn svými dvĕma bratry kosil tisíce bojovníků.

Drupada spĕchal do čela svých vojáků, kteří se s řevem připomínajícím lvy znovu shromáždili k boji, a pod vedením svého krále zahájili proti Pánduovcům mohutný protiútok. Šípy, šipky, oštĕpy a kyje pršely na čtyři bratry, ale Ardžuna všechny střely svými šípy odrážel. Paňčálové ho rozzuřili svým divokým útokem a on bojoval s dvojnásobnou silou. Jeho nepřátelé nebyli schopni postřehnout prodlevu mezi vytažením šípu z toulce a napnutím luku ke střelbĕ. Vše, co vidĕli, byl nekonečný proud šípů řítících se na nĕ. Mocní paňčálští bojovníci proto zahrnovali Ardžunu pro jeho zdatnost obdivnými výkřiky.

Sám Drupada spĕchal se svým hlavním generálem Satjadžitem Ardžunovi vstříc. Stejnĕ jako král byl i Satjadžit schopen bojovat s tisíci jinými bojovníky naráz. Zasáhl Ardžunu tisícem prudce letících šípů a hlasitĕ zařval. Ardžuna se útoku postavil a zasáhl Satjadžita deseti šípy a zároveň mu třemi dalšími rozbil luk na kusy. Při pohledu na tento úžasný čin provolávali ostatní bojovníci Ardžunovi slávu. Satjadžit popadl další luk a vzápĕtí probodl Ardžunovi konĕ i jeho vozataje. Ardžuna opĕt zničil Satjadžitův luk, zabil mu konĕ a kočár rozstřílel na kousky.

Drupada rychle přispĕchal svému generálovi na pomoc. Mezi králem a Ardžunou pak následovala mohutná výmĕna šípů a jiných střel. Ardžuna postupnĕ Drupadu přemohl. Roztříštil králův luk a brnĕní, srazil mu prapor a zabil konĕ. Když vidĕl Drupadu překvapeného a zmateného, odhodil luk a popadl ohromnou šavli. Seskočil z kočáru a vyšvihl se na Drupadův, chytil ho a dal mu ji na krk.

Bhíma mezitím působil zkázu mezi Drupadovými vojáky. Ardžuna na nĕho zavolal, ať přestane bojovat. Dosáhli svého a zajali Drupadu. Vojáci vidĕli nepříznivou situaci, v níž se jejich král ocitl, a strachem uprchli. Ardžuna pak přivlekl Drupadu na svůj kočár a rozjel se zpátky k Drónovi.

Když Dróna spatřil zajatého krále, usmál se: „Tak co, mocný králi, už si přeješ obnovit naše staré přátelství? Zdá se, že tvé království a majetek teď patří mnĕ.“

Drupady se jeho slova dotkla a zrudnul. Klopil oči k zemi, zatímco Dróna pokračoval: „O svůj život se bát nemusíš, neboť jsem bráhmana a mojí povinností je vždy odpouštĕt. Již od dob našeho dĕtství jsem k tobĕ choval náklonnost.“

Dróna pak Ardžunu požádal, ať Drupadu propustí. Král tiše naslouchal Drónovým dalším slovům: „Neustále toužím po tvém přátelství, Drupado, ale jak se může nĕkdo, kdo není králem, stát přítelem jiného krále? Rozhodl jsem se proto, že ti dovolím ponechat si polovinu království. Druhou si vezmu já.“

V Drupadovĕ situaci nemĕlo smysl odporovat. Vĕdĕl, že Drónova síla v boji dalece převyšuje jeho vlastní   —   zvláštĕ když mĕl teď za žáky mocné Kuruovce. Na jeho porážku v bitvĕ nemohl ani pomýšlet. Na znamení souhlasu tedy kývl hlavou. „Tvé jednání svĕdčí o tom, že jsi skutečnĕ vznešená duše, Dróno,“ odpovĕdĕl s vynaložením veškeré své trpĕlivosti. „Vznešené osobnosti jako ty jsou vždy velkodušné. I já toužím po tvém přátelství. Žijme v míru a každý vládnĕme své polovinĕ paňčálského království.“

Drupada nechal bráhmany vykonat potřebné obřady a předal severní část svého království Drónovi, který poté odjel s Pánduovci do Hastinápuru. Drupadu sžíralo ponížení. Za ztracenou čest se musel nĕjak pomstít. Hluboce zamyšlen se vrátil do svého paláce.

Cestou do Hastinápuru jel Dróna na Ardžunovĕ kočáře a láskyplnĕ s ním rozmlouval. Miloval tohoto prince jako svého vlastního syna a vĕdĕl, že není nic, co by pro nĕj Ardžuna neudĕlal. Dróna řekl: „Ó hrdino, teď jsi nejlepším lučištníkem na celém svĕtĕ. Přestože jsi mi už zaplatil porážkou Drupady, jednou si od tebe vyžádám ještĕ jednu dakšinu. Budeš se mnou muset bojovat, až tĕ jednou přijdu vyzvat.“

Ardžuna byl překvapen. Jak by kdy mohl bojovat se svým učitelem? Přesto bez váhání odpovĕdĕl: „Jak si přeješ. Jsem tvým vĕčným služebníkem.“

Kuruovci se doslechli o úžasné události v Mathuře, v rodném mĕstĕ Kuntí. Kuntí mĕla bratra jménem Vasudéva, kterého uvĕznil zlý král Kansa. Tento mocný vládce utiskoval bráhmany i ostatní krále. Když Kansa vyslechl božské proroctví, že ho osmé Vasudévovo dítĕ zabije, Vasudévu i s jeho ženou Dévakí uvĕznil. Jejich prvních šest dĕtí pak zabil ihned po narození. Navzdory Kansovĕ ostražitosti však sedmý i osmý syn, Balaráma a Krišna, smrti unikli. Jakýmsi mystickým zásahem byl Krišna odnesen z Mathury do Vrindávanu, malé vesnice obývané pastevci, kde ho vychoval jejich vůdce Nanda. Významní rišiové prohlašovali, že Krišna je ve skutečnosti Nejvyšší Pán a odchod do Vrindávanu byl součástí Jeho vlastního božského plánu. Kuruovce velmi překvapilo, když se od mudrců doslechli, že se v sousedním království Jaduovců zjevil samotný Bůh.

Když Krišna dospĕl, vrátil se do Mathury a holýma rukama Kansu zabil. Tento ohromující čin šokoval všechny, kteří mu byli svĕdky, a potvrdil jim Krišnovo božství. Kansa vzbuzoval strach i v srdcích bohů a na Zemi nebylo jediného krále, který by se mu dokázal postavit. Ale mladý Krišna, přestože ještĕ chlapec, a jeho bratr Balaráma Kansovy vojáky a generály přemohli a nakonec krále i s jeho zločinnými ministry zabili. Oba bratři pak stanuli v čele jaduovské dynastie. S Kuruovci v Hastinápuru udržovali přátelství a zvláštĕ se zajímali o blaho své tety Kuntí a jejích pĕti synů, kteří vyrůstali bez otce.

Balaráma, jehož rišiové také označili za projev Nejvyššího Boha, se proslavil jako bojovník s kyjem, který nemĕl sobĕ rovného. Na Drónovu žádost souhlasil, že Bhímu a Durjódhanu tomuto umĕní naučí. Strávil tedy nĕjaký čas v Hastinápuru, kde si všiml zavilého nepřátelství a zášti Kuruovců vůči svým bratrancům. Když se o tom doslechl Krišna, začal si dĕlat o Kuntí a její syny starost. Požádal proto jednoho ze svých rádců, Akrúru, aby Hastinápur navštívil, posoudil situaci a zjistil, jestli by mohl Krišna nĕjak pomoci.

Kuruovci přivítali Akrúru přátelsky. Kuntí byla radostí bez sebe, že ho vidí, a ptala se ho na své příbuzné a přátele v Mathuře. Zvláštĕ chtĕla vĕdĕt všechno o Krišnovi, jehož považovala za Nejvyššího Pána. „Myslí můj synovec Krišna na mne i na mé syny? Ví o tom, že trpím uprostřed svých nepřátel jako laň mezi vlky?“

Akrúra ji požádal, ať mu řekne víc o situaci ve mĕstĕ, a ona mu vše vyložila. Kuntí vĕdĕla, že Durjódhana a jeho bratři kují neustále pikle proti jejím synům. Kuruovci nemohli snést, že Pánduovci jsou silnĕjší. Ponížení, které nedávno utrpĕli v Kámpilji, ještĕ zvýšilo jejich dychtivost zbavit se Pánduových synů. Kuntí řekla Akrúrovi se slzami v očích: „Přijde mĕ Krišna utĕšit? Neustále se modlím k tomuto všemocnému ochránci vesmíru. Pro sebe a své syny jiné útočištĕ opravdu nevidím.“

Kuntí před Akrúrou hlasitĕ vzývala Krišnu. Akrúra ji laskavĕ ujistil, že Krišna o ní mluví neustále, a jeho sem poslal, aby zhodnotil situaci. Akrúra i Vidura utĕšovali Kuntí a připomnĕli jí zázračný původ jejích synů. Pánduovi chlapci byli expanzemi bohů a zlotřilí Kuruovci je přemoci nemohou.

Akrúra zůstal v Hastinápuru nĕkolik mĕsíců. Když získal pocit, že již plnĕ pochopil celou místní situaci, rozhodl se k návratu do Mathury. Před odchodem se však ještĕ setkal s Dhritaráštrou, aby mu poskytl nĕkteré rady. Vina za činy královských synů padne nakonec na jejich slepého otce. Kdyby chtĕl, nepochybnĕ jim mohl v jejich konání zabránit. Akrúra řekl: „Můj milý králi, trůn jsi získal jen díky tomu, že tvůj bratr Pándu předčasnĕ opustil tento svĕt. Prvořadý nárok na trůn mají proto Pánduovi synové. Nemĕl bys jim škodit ve prospĕch svých vlastních synů.“

Akrúra Dhritaráštrovi také poradil, aby kraloval v naprostém souladu s morálními zásadami. Všem poddaným by mĕl přiznávat stejná práva, o Pánduovcích, vlastních synovcích a dĕdicích trůnu, ani nemluvĕ. Přílišná připoutanost k nejbližším příbuzným se rodí jen z nevĕdomosti. Každý tvor se v tomto svĕtĕ rodí sám a také sám umírá, požívá výsledků svých dobrých i špatných činů a nakonec opouští nynĕjší tĕlo, aby přijal další. Víra, že nĕkdo je nĕčí příbuzný, není nic víc než pouhý klam.

Dhritaráštra tiše naslouchal Akrúrovým slovům. Dobře chápal jejich význam. Akrúra mu objasnil, že právo je na stranĕ Pánduovců, a bude-li jim bránit, sklidí jen vlastní žal. Při posledních Akrúrových slovech sklonil Dhritaráštra hlavu: „Straníš svým synům z nevĕdomosti, ó vládce Zemĕ. Jak tedy můžeš doufat v jakýkoliv příznivý výsledek? Nevĕdomost vede vždy k zármutku. Proto jednej čestnĕ a k Pánduovým synům se chovej, jak si po právu zasluhují.“

Dhritaráštra si povzdechl: „Ó moudrý, tvá slova jsou jako nesmrtelný nektar bohů. Mohl bych jim naslouchat navĕky. O tom, že máš pravdu, není pochyb. Ale stejnĕ tak jako osobu na pokraji smrti nezachrání žádný nektar, ani tvé pokyny v mém srdci dlouho nezůstanou.“

Dhritaráštra přiznal, že je z náklonnosti k vlastním synům zaujatý a není schopen se tomu ubránit. Tak jako Kuntí i král chápal Krišnovo postavení. „Vše se nepochybnĕ dĕje podle vůle Nejvyššího Pána. Žádný človĕk nemůže Pánovu vůli ovlivnit. Nyní se zjevil, aby Zemi ulehčil od jejího břemene, a to se dozajista stane. Co tedy mohu dĕlat? Osud je vskutku všemocný.“

Dhritaráštra slyšel vyprávĕní mudrců, že Krišna přišel zničit mnoho démonských králů, kterých začalo na Zemi přibývat. Pándu je dokázal udržet pod kontrolou, ale po jeho odchodu do ústraní se spojili a vybudovali obrovské armády, což představovalo pro bezpečí svĕta neustálou hrozbu.

Akrúra pochopil, že Dhritaráštra se vydal cestou, na jejímž konci ho čeká zkáza. Prosazováním vlastních synů na úkor Pánduovců mezi nimi nakonec roznítí spor, který povede k zániku kuruovského rodu. Akrúra cítil, že víc již udĕlat nemůže. Dhritaráštra odmítal přijmout za své jednání zodpovĕdnost. Rozloučil se tedy s králem a vydal se zpĕt do Mathury.

Po Akrúrovĕ odchodu přemítal Dhritaráštra o jeho slovech. Byla pravda, že Pánduovi synové jsou právoplatní dĕdicové trůnu. To se nedalo popřít. Zvláštĕ bylo zřejmé, že nejstarší z nich, Judhišthira, byl způsobilý stát se králem. Král vĕdĕl, že princ je proslulý svou čestností, trpĕlivostí, laskavostí a neochvĕjnou oddaností svým povinnostem. Spolu se svými bratry byl mezi lidmi velice oblíben. Občané milovali Pándua a připadalo jim, že se mezi nĕ v podobĕ svých synů opĕt vrátil. Všude zaznívaly hlasy lidí, kteří chtĕli, aby na královský trůn usedl Judhišthira. Zaslechl je i Dhritaráštra: „Už máme vhodného nástupce. Proč by mĕl nadále kralovat slepý Dhritaráštra? Usaďme na trůn zbožného Judhišthiru. Jistĕ bude spravedlivým a laskavým vladařem.“

Dhritaráštra se radil s Bhíšmou, Vidurou i bráhmany. Společnĕ rozhodli, že Judhišthira by mĕl být jmenován korunním princem. Obřad ke všeobecné radosti brzy probĕhl.

Durjódhana však kypĕl vzteky. Jak to, že ho otec pominul a korunním princem prohlásil Judhišthiru? Když na jeho účet Bhíma utrousil posmĕšnou narážku, a učinil tak pro nĕj celou situaci ještĕ nesnesitelnĕjší, šel Durjódhana s Karnou a Dušásanou za Šakunim, aby jim poradil, jak Pánduovce zničit.

Když Durjódhana a ostatní dávali průchod svému hnĕvu, Šakuni přimhouřil oči, a při přemýšlení k sobĕ tiskl špičky prstů. „Jediným řešením,“ řekl nakonec, „je dostat Pánduovce z Hastinápuru nĕkam, kde je bude možné nerušenĕ zabít. Mĕli bychom nĕjak vymyslet, jak je zaživa upálit, aby to vypadalo jako nehoda.“

Durjódhana se usmál, ale Karna si nebyl tak jist. Nelíbily se mu Šakuniho podlé způsoby. „Jen zbabĕlci se uchylují k podvodu a lstím. Mocní dávají přednost otevřenému boji. Jsou-li Pánduovci naši nepřátelé, pak se vydejme na bojištĕ a tam urovnejme naši při.“

Šakuni stiskl rty a pak se lehce pousmál. „Můj synu, jsi mocný, ale pošetilý. Nejspíše jsi už zapomnĕl na Bhímovu nadlidskou sílu. A na Kámpilju si také nevzpomínáš? Všichni kuruovští princové s tebou po boku nedokázali Drupadu přemoci. Ale stačili čtyři bojující Pánduovci a uspĕli. Je nepravdĕpodobné, že bychom při střetnutí s tĕmito pĕti bratry zvítĕzili. Dej na má slova.“

Připomínka Kámpilji Karnu rozrušila do té míry, že nahnĕvanĕ vykřikl. Tam byli zaskočeni. Drupada byl silnĕjší, než čekali. Pánduovci mĕli výhodu, že se s ním střetli až poté, co se přesvĕdčili o jeho skutečné síle. Kdyby se Pánduovci utkali s Kuruovci přímo, bylo by vše jinak. Karna zavrtĕl hlavou a opustil pokoj. „Dĕlej si, co chceš, ale já se nemohu na tak zbabĕlém jednání podílet.“

Prohnaný Šakuni pečlivĕ zhodnotil situaci. Naléhal na Durjódhanu, aby šel za svým otcem a požádal ho, ať pošle Pánduovce pryč. Vĕdĕl, že Dhritaráštra svému synovi nic neodmítne. Durjódhana pomalu přikývl. Vĕřil Šakuniho úsudku. Připravili spolu podrobnosti plánu a poté se Durjódhana vydal za králem.

Dhritaráštra dobře vĕdĕl o nenávisti svých synů vůči Pánduovcům. Vĕdĕl také, že Judhišthirovo jmenování korunním princem bylo pro Durjódhanu trpkou ránou. Král přemýšlel o tom, co by mohl pro své syny udĕlat, a hovořil o tom se Šakunim. Jeho švagr, který vĕdĕl, že Dhritaráštra nikdy nejedná, aniž by se poradil, mu navrhl, ať vyhledá radu u Šakuniho přítele, bráhmany Kaniky. Šakuni o nĕm říkal, že se velice dobře vyzná ve státnictví a politice. Šakuni ho pak za Dhritaráštrou osobnĕ přivedl. Kanika Dhritaráštrovi řekl, že by nemĕl mít výčitky svĕdomí z vyhlazení nepřátel ještĕ předtím, než se jim podaří mu uškodit. Pokud považuje Pánduovce za své nepřátele, pak by je mĕl bez váhání zničit všemi dostupnými prostředky. Jelikož jsou silnĕjší než jeho synové, přímý střet by nemusel být úspĕšný. Lepší bude použít nĕjaké lsti. Král by mĕl mezitím i nadále vystupovat jako jejich dobrodinec a pak při první příležitosti udeřit.

Dhritaráštra podĕkoval bráhmanovi za jeho rady a pokynul mu, že může odejít. Po nĕjakou dobu pak zůstal sedĕt sám ve své komnatĕ. Myšlenka na zabití Pánduových synů mu nedávala klidu. Možná, že je nĕjaký způsob, jak je dostat z Hastinápuru. Dokud tu budou, jeho synové nemohou být nikdy šťastní. Durjódhana si na své bratrance neustále stĕžoval. Teď se mĕlo království vrátit zpĕt do Pánduovy rodové linie. Dhritaráštru tĕšilo sedĕt na hastinápurském trůnu jako vládce svĕta. Přestože byl prvorozený syn, a proto první následník trůnu, mĕl za to, že slepota mu navždy zabrání stát se králem. Bĕhem let po Pánduovĕ odchodu si ale zvykl třímat otĕže moci. Vzdát se jich by nebylo snadné.

Když Dhritaráštra sedĕl v potemnĕlé místnosti, přišel ho navštívit Durjódhana. Slyšel blížící se tĕžké kroky svého syna a jeho vzdech, když před ním usedl. Laskavĕ prince pozdravil a zeptal se ho, co ho trápí.

„Dostávám z království špatné zprávy, otče. Mezi občany to začíná vřít. Chtĕjí, abys brzy předal trůn Pánduovcům. ,Proč bychom mĕli mít slepého krále, když Judhišthira je už dospĕlý?̀ říkají. Na tebe ani na mne neberou vůbec žádný ohled.“

Durjódhana prudce vstal a začal přecházet sem a tam. Jeho zlaté ozdoby přitom hlasitĕ chřestily. Za chůze se bil pĕstí do dlanĕ.

„Zanedlouho se staneme vazaly Pánduovců. Oni budou králi a po nich zdĕdí trůn jejich synové. Naši rodovou linii tak postihne neštĕstí. Ztratíme svou dávnou moc i čest. Co by nás mohlo potkat horšího? Uvažoval jsem o tom, jak nás zachránit. Poslouchej, vysvĕtlím ti, co mĕ napadlo.“

Durjódhana nejprve navrhl, ať Pánduovce pošlou do nĕjakého hodnĕ vzdáleného mĕsta. Pod záminkou, že jedou oslavit svátky, by je mohli poslat do Váranávaty, kde se mĕla brzy konat velkolepá oslava na počest Šivy. Mĕsto bylo proslulé svými pamĕtihodnostmi a Pánduovci by je jistĕ rádi navštívili. A jakmile jednou opustí Hastinápur, možná se již nikdy nevrátí.

Dhritaráštra ihned pochopil, co má jeho syn na mysli. Jak by s tím mohl kdy souhlasit? „Pándu byl vždy vĕrný ctnosti. Bohatství ho vůbec nezajímalo. Můj zbožný bratr mi byl oddán a dal mi všechno, včetnĕ tohoto rozlehlého a vzkvétajícího království. Jak bych mohl ublížit jeho synům? Kromĕ toho,“ pokračoval Dhritaráštra, „lidé Pánduovce milují. Rozzlobilo by je, kdyby je Kuruovci poslali pryč. Možná by proti svým vládcům i povstali a násilím se jich zbavili. A Bhíšma i další starší Kuruovci by jistĕ stáli při Pánduovcích.“

Durjódhana byl na tuto námitku připraven. Před tím, než Kuruovci pošlou Pánduovce pryč, by si mĕli různými způsoby získat přízeň lidu. Bohatstvím a poctami si vyslouží jejich lásku i důvĕru. Bĕhem nepřítomnosti Pánduovců by se Durjódhana mohl stát králem. Princ pokračoval: „Až bude mé postavení v Hastinápuru zabezpečeno, Kuntí a její synové by se mohli třeba i vrátit. Neobávej se o jejich blaho.“

Dhritaráštra se naklonil ke svému synovi. „Právĕ na to jsem myslel, ale tuto myšlenku jsem nevyslovil, neboť je hříšná. Stále mám pochybnosti. A co Bhíšma, Vidura, Dróna a Kripa? Pánduovce milují jako své vlastní syny.“

Durjódhana se usmál. „Bhíšma zůstane neutrální, tak jako vždy. Drónův syn mĕ neochvĕjnĕ podporuje a jeho otec se proti nĕmu nikdy nepostaví. Dróna si vzal Kripovu sestru, a tím je zajištĕna i Kripova podpora. Vidura je jediný, komu nemůžeme vĕřit. Určitĕ se přikloní k Pánduovcům, ale jak nám může sám uškodit?“

Durjódhana zapřísahal otce, aby souhlasil. Jestli zůstanou Pánduovci v Hastinápuru, nepřežije to. Srdce má jako v plameni a žije v neustálé úzkosti.

Dhritaráštra byl vnitřnĕ rozpolcen. Nĕjakou dobu jen sedĕl a vzdychal. Nakonec souhlasil. Všechno spočívá v rukou Prozřetelnosti. Co by mohl on, pouhý smrtelník plný touhy a obav, zmoci proti osudu? Král zavolal své služebníky a uložil se ke spánku.