Kapitola 7

Bĕhem následujících týdnů si začal Durjódhana se svými bratry postupnĕ získávat lid. Štĕdře rozdával majetek i pocty a občanům poskytoval veškerou zábavu a požitky. Dhritaráštrovi ministři u dvora na králův popud zároveň nepřestávali mluvit o Váranávatĕ. Pánduovci je slyšeli popisovat půvaby mĕsta. „Brzy začne svátek Pašupata. Tamĕjšímu průvodu se žádný jiný na svĕtĕ nevyrovná. Slavnostní výzdoba, drahokamy, šperky i pohoštĕní rozjásají srdce.“

To se mladým princům líbilo. Dhritaráštra, když vidĕl jejich rostoucí zvĕdavost, řekl: „Poslední dobou jsem hodnĕ slyšel o Váranávatĕ. Napadlo mĕ, že by vám, chlapci, mohla návštĕva tohoto mĕsta udĕlat velkou radost. Proč jej se vší okázalostí nenavštívit? Prokážete dobro tamnímu obyvatelstvu a sami si odpočinete. Poté, co se tam příjemnĕ pobavíte, můžete se, kdykoliv budete chtít, vrátit zpĕt.“

Judhišthira byl však inteligentní   —   chápal, že jde jen o úskok, který je má dostat pryč z mĕsta. Proč král nepošle do Váranávaty své syny? Judhišthira si všiml neobvyklé laskavosti, kterou Durjódhana poslední dobou projevoval lidu a vĕdĕl, že kuje pikle. Cítil se ale bezradný. Rozhodl se tedy, že pro tuto chvíli bude lepší návrhu krále vyhovĕt. Jejich postavení bylo vratké. Nemĕli příliš přátel ani přívrženců a synové krále se jim snažili neustále škodit, jak jen mohli. Snad by jim mohl nĕjaký čas strávený mimo Hastinápur prospĕt.

Stanovili den odjezdu Pánduovců. Durjódhana byl radostí bez sebe, že Pánduovci s odjezdem souhlasili, a okamžitĕ začal spřádat plány. Předvolal si svého důvĕrného rádce Puróčanu, vzal ho za ruku a řekl: „Tento svĕt a všechno jeho jmĕní patří stejnĕ tak tobĕ jako mnĕ. Mĕl bys dĕlat vše pro jeho ochranu. Ze všech mých stoupenců nejvíce důvĕřuji tobĕ a plnĕ na tobĕ závisím. Poslouchej, co je třeba udĕlat, a to tajnĕ. Nikomu se nesvĕřuj s tím, co ti teď řeknu.“

Durjódhana požádal Puróčanu, aby se ihned vydal do Váranávaty. A tam ať s pomocí zkušených a spolehlivých řemeslníků nechá postavit pro Pánduovce prostorné sídlo. Ať je elegantní a plné drahého zařízení, ale ať na stavbu použije výhradnĕ hořlavé látky. „Smíchej ghí a olej s hlínou a velkým množstvím šelaku. Tím omítni zdi, které pak pečlivĕ přemaluj. Dům pak vyvĕtrej a provoň, aby nikdo nemĕl žádné podezření.“

Princ také Puróčanovi nařídil, aby v domĕ nechal nádoby s ghí a s olejem. Chtĕl mít jistotu, že dům shoří v nĕkolika minutách na popel. Durjódhana pak Puróčanovi prozradil celý plán, který se Šakunim vymyslel. Puróčana by se mĕl s Pánduovci setkat ihned po jejich příjezdu do Váranávaty a ukázat jim jejich obydlí. Ať se ujistí, že vĕdí, že dům byl pro nĕ vybudován na králův příkaz. Puróčana tam mĕl bydlet s nimi, aby zmírnil jejich podezíravost. A pak, když to budou nejménĕ čekat, ať v domĕ založí požár, zatímco oni budou spát.

Durjódhana stiskl ministrovu ruku: „Všechno záleží na tobĕ, Puróčano. Vĕz, že se ti odmĕním nepřeberným bohatstvím, když mi prokážeš tuto laskavost. Odjeď okamžitĕ, protože Pánduovci již brzy dorazí.“

Puróčana slíbil udĕlat vše, oč byl požádán. Shromáždil velké množství svých mužů a v rychlém kočáře taženém osly ihned odcestoval do Váranávaty. Jen co dorazili, zahájili práci na domĕ.

V den odjezdu Pánduovci předstoupili před starší členy své rodiny a s úctou se jim poklonili. Dotkli se Bhíšmových a Dhritaráštrových nohou a s láskou objali své vrstevníky. Rozloučili se se ženami a uctivĕ je obešli se sepjatými dlanĕmi. Pak usedli na své krásné zlaté vozy. Bĕhem příprav k odjezdu se kolem nich hemžili obyvatelé mĕsta, kteří pak vyprovázeli jejich vozy pomalu opouštĕjící mĕsto. Mladí princové byli smutní, že opouští domov i ty, které milují. Nĕkteří lidé, když vidĕli jejich žal, promluvili nahlas. Jeden bráhmana pronesl: „Král Dhritaráštra není spravedlivý. Zvýhodňuje své syny před tĕmito ctnostnými princi. Pánduovi synové by nikdy nespáchali žádný hřích. Jsou nevinní a nezkažení a nezaslouží si, aby je poslal pryč.“ Nĕkteří lidé hanĕli Bhíšmu, že připustil, aby se nĕco takového vůbec stalo, zatímco druzí zavrhovali krále a jeho syna. Mnozí z nich prohlašovali, že by radĕji odešli s Pánduovci do Váranávaty, než aby zůstali s tak krutým panovníkem.

Judhišthira je ale zadržel: „Král je náš otec, učitel i nadřízený. Vždy si zasluhuje naši úctu a jeho rozkazy mají být vykonány bez jakýchkoliv námitek. Tak zní vĕčný příkaz písem a my bychom se jím mĕli s klidnou myslí řídit.“ Jednou přijde čas, řekl, kdy budou moci jemu i jeho bratrům posloužit jinak. Občané pak obešli dokola vozy a s očima plnýma slz se vzdálili.

Na kraji mĕsta se Pánduovci setkali s Vidurou, který se díky svým palácovým špehům dozvĕdĕl o Durjódhanovĕ úkladu. Chtĕl Judhišthiru varovat, aniž by však jeho vzkazu porozumĕl nĕkdo jiný. Došel k princi stále ještĕ obklopenému lidmi a promluvil k nĕmu jazykem domorodých mléččhů, aby mu nikdo jiný nerozumĕl: „Toho, kdo ví, že i zbranĕ, které nejsou z kovu, mohou být ostré a poranit tĕlo, tyto zbranĕ nezraní. Kdo pochopí, že požírač dřeva a slámy nedostihne toho, kdo se nachází v podzemní chodbĕ ústící v lese, ten přežije. Buď vždy ve střehu. Človĕka, který ovládá své smysly, žádný nepřítel nikdy nepřemůže.“

Vidura mluvil nĕkolik minut a Judhišthira, zbĕhlý v mnoha jazycích, pochopil význam jeho slov, ačkoliv ostatním bylo jeho poselství nesrozumitelné. Když Vidura domluvil, Judhišthira mu odpovĕdĕl: „Rozumím.“ Vidura se usmál a pak prince s úctou obešel. Dal jim sbohem a vrátil se do svého domu.

Cestou do Váranávaty se Kuntí zeptala Judhišthiry, co mu to Vidura říkal. Judhišthira jí odpovĕdĕl, že mu Vidura prozradil, že jejich dům ve Váranávatĕ bude podpálen a že se způsob útĕku ještĕ dozví. „Učený Vidura pak prohlásil, že ten, kdo ovládá sám sebe, získává vládu nad svĕtem.“

Když se obyvatelé Váranávaty doslechli, že se k jejich mĕstu blíží slavní bratři Pánduovci, po tisících je vyšli ven přivítat. Lidé spatřili prince vedené Judhišthirou, podobné nebešťanům s Indrou v čele. Uctili a přivítali prince a jejich příchod do mĕsta doprovázel zvuk trubek, bubnů a lastur. Bratři pomalu kráčeli po cestĕ a vzduchem se rozléhalo provolávání slávy. Když dorazili k hlavnímu námĕstí, sesedli z vozů a jako první šli pozdravit bráhmany. Po nich pozdravili představitele mĕsta, pak bojovníky a obchodníky a nakonec dĕlníky a služebníky.

Když uvítání skončilo, Pánduovce přijal jako hosty jeden z hlavních představitelů mĕsta. S Vidurovým varováním na pamĕti a s pochybnostmi o svém dalším osudu zde strávili deset dní. Pak jim Puróčana řekl, že jejich sídlo je dokončené. Osobnĕ prince a Kuntí uvedl do domu, který pojmenoval „Požehnaný příbytek.“ Při vstupu do domu řekl Judhišthira Bhímovi tichým hlasem: „Podle zápachu, který cítím, je jasné, že dům byl postaven ze šelaku a jiných látek napuštĕných ghím a olejem. Puróčana má bez pochyby v úmyslu nás tady upálit. Je to přesnĕ tak, jak mi řekl Vidura. Durjódhana očividnĕ povĕřil Puróčanu, aby nás zabil.“

Bhíma mu na to odpovĕdĕl: „Proč bychom tedy mĕli žít v této smrtící pasti? Vraťme se tam, kde jsme byli až doposud.“

Judhišthira Bhímův nápad nepovažoval za moudrý: „Pokud dáme Puróčanovi najevo, že ho podezíráme, může se pokusit o cokoliv, jen aby nás zabil. Očividnĕ se neštítí ničeho a je rozhodnutý vykonat vůli nelítostného Durjódhany. Nemĕli bychom dát najevo sebemenší známky toho, že jsme si vĕdomi jeho bezbožných úmyslů.“

Když Puróčana odešel, bratři spolu mluvili otevřenĕ. Judhišthira řekl, že by mĕli pod domem vykopat tunel, aby mohli v pravý čas uniknout. To byla Vidurova rada. Bhímu a Ardžunu překvapilo, že by mĕli žít ve strachu z Durjódhany. Proč ho otevřenĕ nevyzvat? Zvláštĕ rozzlobený byl Bhíma, který si ještĕ pamatoval, jak se ho Durjódhana pokusil otrávit. Poplácal se po svalech na rukou a výhrůžnĕ řekl: „Jen poruč, drahý bratře, a já Kuruovce v mžiku rozdrtím holýma rukama.“

Ne, řekl Judhišthira, jejich postavení se v žádném smĕru nevyrovná postavení jejich bratranců. „Jich je sto a nás pĕt. Mají postavení, moc, přátele, spojence i bohatství. Dhritaráštra své syny nikdy nezavrhne a Bhíšma i Dróna budou vždycky stát na stranĕ krále. Nemůžeme Kuruovce vyzvat přímo.“

Dvojčata navrhla, aby ihned z Váranávaty zmizeli. Judhišthira opĕt nesouhlasil: „Jakmile se Durjódhana dozví, že utíkáme ve strachu, použije své špehy a slídily, aby nás našli a zabili jakýmkoliv podlým způsobem.“

Judhišthira došel k závĕru, že jejich nejvĕtší nadĕje spočívá v tom, že zůstanou žít v domĕ ze šelaku a budou budit dojem, že si žádné nebezpečí neuvĕdomují. Také by mĕli trávit čas lovem v lese a hledáním cesty, která je odvede z mĕsta. Až Puróčana zapálí dům, mohli by uprchnout, aniž by se o tom kdokoliv dozvĕdĕl. Durjódhana je bude pokládat za mrtvé a už je pronásledovat nebude.

Bratři s ním souhlasili. Poté prohlédli dům, aby našli místo vhodné pro vykopání podzemní chodby. Tou dobou přišel do domu muž, který se představil jako Vidurův přítel. Řekl Judhišthirovi, že jako horník má zkušenosti s kopáním podzemních chodeb a že ho sem posílá Vidura, který mu prozradil, že tu noc, kdy bude mĕsíc v novu, má Puróčana v úmyslu zapálit jejich dům.

Judhišthira si muže pozornĕ prohlédl. Nešlo tu o další Durjódhanův úskok? Kopáč ho uklidnil tím, že mu připomenul, jak s ním Vidura mluvil nářečím mléččhů. Poté ho Judhišthira vřele přivítal a řekl: „Jsme stále pod ochranou šlechetného Vidury. Máme štĕstí, že jsi sem přijel. Bezbožný a hříšný Durjódhana nechal tento dům postavit ze samých hořlavých látek. S množstvím bohatství a spojenců nás bez milosti pronásleduje.“

Horník řekl, že by se mĕl bez prodlení pustit do podzemní chodby. Začal ji hloubit uprostřed domu a jámu zakryl prkny a širokým kobercem.

Zatímco se vĕnoval své práci, Pánduovci trávili dny toulkami v přilehlých lesích. Brzy objevili lesní cestu, která vedla z Váranávaty. Zatímco žili v domĕ, předstírali kvůli Puróčanovi klid a spokojenost, aby je nezačal podezírat. V noci však spali s připravenými zbranĕmi a jeden z nich pokaždé zůstával vzhůru pro případ nečekaného Puróčanova tahu. Nikdo kromĕ kopáče o jejich plánech nic nevĕdĕl.

Tak ubĕhl celý rok. Puróčana byl spokojen v domnĕní, že Pánduovci nemají o jeho zámĕrech ani ponĕtí. Když Judhišthira vidĕl, že ministr nic netuší a zcela jim důvĕřuje, řekl svým bratrům: „Předejdĕme Puróčanu v uskutečnĕní jeho zámĕru. Myslím, že bychom mĕli sami zapálit dům a utéci.“

Podzemní chodba byla dokončena. Judhišthira vidĕl jejich nejvĕtší nadĕji v oklamání Durjódhany, když uvĕří tomu, že se jeho plán zdařil. To by bratrům umožnilo útĕk bez dalšího pronásledování. Mĕli by pak čas promyslet si své další kroky. Když projednali všechny okolnosti, rozhodli se dům zapálit příští noci.

Následující den se ve Váranávatĕ slavil svátek. Kuntí rozdávala jídlo a bohatství bráhmanům a mnoho chudých lidí přišlo do sídla Pánduovců prosit o milodary. Řízením Prozřetelnosti je navštívila také domorodá žena z kmene Nišádů se svými pĕti syny. Služebníci Kuntí, kteří zodpovídali za rozdávání jídla, ženu i její syny usadili a donesli jim jídlo a velké množství vína. Časem se opili a usnuli přímo na místĕ, kde jedli. Sluhové je nedokázali vzbudit, a proto se rozhodli nechat je tam přenocovat, přestože Pánduovci o tom nevĕdĕli.

Když padla noc, venku vypukla bouře. Pánduovci společnĕ usedli ve svém pokoji a čekali, dokud si nebudou jisti, že Puróčana, který mĕl pokoj u venkovních dveří, usnul. Judhišthira potom Bhímovi nařídil, ať dům podpálí. Bhíma vzal pochodeň a zapálil dveře a nĕkolik dalších míst, zatímco jeho bratři a Kuntí procházeli podzemní chodbou. Pak rychle vyrazil za nimi a v mžiku byl celý dům v plamenech.

Když zaslechli hukot ohnĕ, všichni obyvatelé Váranávaty vyšli ven a s hrůzou pozorovali planoucí sídlo. Vĕdĕli o soupeření mezi Durjódhanou a Pánduovci a hned uhodli, co se stalo. „To je jistĕ Durjódhanovo dílo,“ říkali. „Využil svého podlého ministra, aby zničil nevinné a nic netušící Pánduovy syny. Hanba tomu hříšníkovi s tak zvráceným úsudkem!“

Naříkající obyvatelé mĕsta obklopili planoucí sídlo a zůstali tam po zbytek noci. Když přišlo ráno, polili doutnající žhavé uhlíky vodou a prohledali spálené trosky. Našli pozůstatky Puróčany a také nišádské ženy a jejích synů. Usoudili, že Pánduovci jsou mrtví, a začali hlasitĕ bĕdovat a zároveň hanit Durjódhanu i jeho otce. Nĕkteří z nich dokonce zatracovali i Bhíšmu, Drónu a ostatní starší Kuruovce za to, že připustili, aby se taková hrozná vĕc vůbec mohla stát.

Kopáč, který byl mezi shromáždĕnými lidmi, se postaral o to, aby při prohlídce ohořelých trosek nikdo náhodou neobjevil ústí podzemní chodby. Nikdo z Váranávaty tudíž ani netušil, že Pánduovci jsou naživu a tou dobou právĕ na cestĕ temným lesem. Mĕstští konšelé pak do Hastinápuru vyslali posly se zprávou o smrti Pánduovců.

Když Dhritaráštra vyslechl posly z Váranávaty, vykřikl žalem. „Bĕda, můj bratr Pándu dnes zemřel podruhé, protože jeho hrdinní synové a jejich slavná matka byli zabiti. Jak krutý osud! A jak mám teď čelit životu bez mých laskavých synovců?“

Dhritaráštra pak nařídil, aby se královští bráhmanové ihned vypravili do Váranávaty a vykonali tam pro Kuntí a její syny pohřební obřad. Spolu s Bhíšmou, Drónou, Kripou a ostatními staršími rodu se král vydal ke Ganze, aby obĕtoval zemřelým posvátnou vodu. Stáli v řece a volali: „Ó Judhišthiro! Ó Bhímo! Ó Ardžuno!“ Ostatní volali jména Kuntí a dvojčat. Tisíce truchlících obyvatel odjely z Hastinápuru, aby pro nĕ vykonaly obĕti. Ovzduší bylo plné nářku a truchlení. Zvláštĕ zarmoucený byl Bhíšma, když si vzpomnĕl na prince, kteří mu byli vždy témĕř jako vlastní synové. Jen Vidura nenaříkal, protože znal pravdu, ale přesto o tom nikomu neřekl. Vĕdĕl, že nemůže riskovat a povĕdĕt to ani Bhíšmovi, který byl vždy vĕrný králi a Hastinápuru.

Pánduovci a Kuntí se vynořili z podzemní chodby notný kus cesty od Váranávaty. Když jejich oči pomalu přivykly tmĕ, pokračovali smĕrem, který si vyznačili v mapĕ. Byli unavení, tonuli v obavách a spĕch jim dĕlal potíže. Jakmile to zpozoroval neúnavný Bhíma, všechny je zdvihl a usadil na své mohutné tĕlo. K úžasu všech si matku posadil na záda, dvojčata na boky a na ramena Judhišthiru s Ardžunou a bĕžel s nimi lesem, přičemž vyvracel stromy a zadupával do zemĕ keře a ostružiní.

Za úsvitu dorazili ke Ganze, kde se setkali s dalším z Vidurových tajných poslů. Muž sedĕl v lodi a zavolal na Pánduovce, když tam stáli a mĕřili hloubku řeky kamenem přivázaným na liánĕ. Bratři se překvapenĕ rozhlédli. Judhišthira přišel k muži na loďce, který jim řekl, že mu Vidura nakázal, ať tu na nĕ čeká. Celé mĕsíce tu byl každou noc a vyčkával, až se bratři objeví. Muž Judhišthiru ubezpečil o svém povĕření opakováním rozhovoru prince s Vidurou v jazyce mléččhů. Vysvĕtlil jim, že je přišel převézt přes řeku a pomoci jim na jejich cestĕ. Pak řekl: „Vidura vám posílá svá objetí a vzkazuje, že nad svými nepřáteli určitĕ zvítĕzíte. Říkal, že máte zůstat ve střehu a záviset na Pánu, jehož řízením vás bude vždy doprovázet štĕstí. Rychle nastupte do loďky a já vás zavezu daleko odsud.“

Loď pohánĕná lodním šroubem a plachtami se rychle pohybovala po řece smĕrem na jih. Po nĕkolika hodinách Pánduovci konečnĕ přistáli u protĕjšího břehu poblíž široké cesty, která vedla do lesa. Lodník jim popřál mnoho zdaru a odplul se vzkazem díků pro Viduru.

Bratři pokračovali na jih. Brzy vešli do hustého lesa, kde se unavení a hladoví posadili. Judhišthira řekl ztrápeným hlasem: „Co horšího nás může potkat? Jsme tu ztraceni v hlubokém a strašidelném lese. Nevíme, jestli hříšný Puróčana náhodou nĕjakým způsobem nepřežil a nezpravil Durjódhanu o našem útĕku. Jaká nebezpečí nás teď čekají?“

Kuntí byla vyčerpaná a nemohla už dál. Usedla na kořen stromu a bázlivĕ se rozhlížela. Její synové hledali cestu, která by je zavedla hloubĕji do džungle. Ta se se svými ohromnými stromy a keři propletenými hustou sítí lián zdála neprostupná. Vzduchem se ozýval křik ptáků a zvířat. Judhišthira pohlédl na prales a řekl Bhímovi: „Ó mocný synu Vájua, musíš nás opĕt nést tímto strašným lesem. Nevidím jiný způsob, jak bychom mohli pokračovat.“

Bhíma sklonil před svým starším bratrem uctivĕ hlavu a opĕt na své mocné tĕlo usadil matku i své čtyři bratry. Když se ho všichni pevnĕ drželi, rozbĕhl se rovnou do lesa. Vyskakoval vysoko do vzduchu a chodidly lámal stromy, a tak si razil cestu. Na všech stranách se s hlasitým praskotem kácely vzrostlé kvetoucí stromy, ze kterých na zem padaly spršky kvĕtů. Jak se princ řítil lesem, zvĕř se rozprchla do všech stran. Vypadal jako rozzuřený král slonů ženoucí se džunglí. Pohyboval se tak rychle, že Kuntí i její synové témĕř ztráceli vĕdomí. Se všemi pĕti na svém tĕle rovnĕž přeplavával řeky a jezera, které mu zkřížily cestu.

Když nastal večer, zastavili se na noc v úkrytu pod velkým banyánem. Bhíma ze sebe sňal matku a bratry, a ti padli k zemi, zmoženi únavou, hladem i žízní. Kuntí požádala Bhímu, ať jí přinese trochu vody. Odpovĕdĕl jí: „Nedaleko odtud slyším sladký zpĕv vodního ptactva. Blízko určitĕ bude jezero.“

Neúnavný Bhíma se hned vydal po zvuku a brzy na jezero narazil. Když se vykoupal a zhluboka napil, namočil své svrchní oblečení a vykročil zpĕt k banyánu. Než se však vrátil, jeho matka i bratři upadli do hlubokého spánku. Když je vidĕl ležet na holé zemi, v duchu zabĕdoval: „Jaký pohled může být bolestivĕjší? Moji čtyři bratři, kteří ve Váranávatĕ nemohli usnout ani na nejdražších postelích, tady teď spí na chladné zemi. Má vznešená matka, jemná a zářící jako tyčinky lotosového kvĕtu, leží vyčerpaná na tvrdé lesní půdĕ.“

Bhíma bolestí a zklamáním lomil rukama. Kdyby tak jen mĕl Kuruovce před sebou, litovali by své proradnosti. Jen boží milostí mu Judhišthira neporučil, aby je všechny zabil. Bhíma se podíval na svého spícího staršího bratra. Jistĕ si zasluhuje vládnout celému svĕtu. Je vždy čestný a nikdy nepodléhá hnĕvu. Jen díky tomu byli Kuruovci stále ještĕ naživu.

Bhíma si povzdychl a rozhlédl se kolem. Ušli lesem již mnoho kilometrů. Možná je nedaleko odtud mĕsto či vesnice. Zůstane vzhůru a bude hlídat své bratry. Ráno by mohli pokračovat dál. Princ usedl na kořen banyánu s myslí a smysly ve střehu před případným nebezpečím.

Nedaleko od místa, kde se bratři zastavili, stála mohutná damaroň, na které bydlel rákšasa jménem Hidimba. Přes den spal a probudil se právĕ, když Pánduovci usnuli. Zíval, protahoval si svoje obrovitánské ruce a vĕtřil v nočním vzduchu. Ihned v blízkosti ucítil pach človĕka. V mžiku se posadil a zavolal na svou sestru, která bydlela na stejném stromĕ. „Hidimbí! Vstávej! Cítím lidské maso. Je to už dlouho, co jsme naposledy ochutnali naši oblíbenou potravu. Už se mi sbíhají sliny. Rychle ty lidi najdi, a až je zabiješ, přines je sem. Svými dlouhými tesáky jim rozervu hrdlo a nalokám se jejich teplé, pĕnivé krve. Oba se najíme k prasknutí a pak si zvesela zatancujeme.“

Sestra rákšasy pohodila svými dlouhými zrzavými vlasy a otevřela krvavĕ rudé oči. Zachichotala se a podívala se na dlouhé drápy trčící z jejích černých prstů. Hidimbí a její bratr často zabíjeli a jedli nešťastné pocestné. Zhoupla se z vĕtve dolů a po smĕru, ze kterého cítila vůni človĕčiny, se tiše prodírala mezi stromy. V nĕkolika minutách dorazila na místo, kde leželi Pánduovci. Rákšasí záhlédla nepřemožitelného Bhímu, který sedĕl poblíž. Jen ho spatřila, srdce jí vzplálo touhou. Princ vypadal jako nĕjaký bůh. Jeho kůže mĕla barvu tekutého zlata a jeho ramena se podobala lvím. Jeho krk připomínal lasturu a oči mĕl jako nádherné okvĕtní lístky lotosu.

Hidimbí se ihned rozhodla, že se musí stát jejím manželem. Pokud ho zabije, spolu s bratrem si užije jen krátkého potĕšení z pojídání masa. Když se s ním ale spojí, její rozkoš bude daleko vĕtší. Rozhodla se nedbat bratrova příkazu a promĕnila se v překrásnou ženu. Ozdobená nebeskými šperky a oblečená v karmínovém hedvábí, pomalu přistoupila k Bhímovi a s nesmĕlým úsmĕvem řekla: „Ó nejlepší z mužů, kdo jsi a co tĕ přivádí do tohoto temného a nebezpečného lesa? Kdo jsou ti muži podobní bohům, kteří zde leží na zemi, a kdo je ta žena transcendentální krásy vedle nich?“

Bhíma na ní překvapenĕ pohlédl. Je snad lesním božstvem? Co tak krásná žena dĕlá sama v noci na tomto místĕ? Bedlivĕ naslouchal Hidimbí, která pokračovala: „Tento les patří mému bratrovi Hidimbovi, mocnému lidožravému rákšasovi. Poslal mĕ sem, abych vás zabila, neboť dostal chuť na vaše maso.“

Když se Bhíma prudce postavil, zvedla ruku. „Neboj se. Od okamžiku, kdy jsem tĕ spatřila, krásného jako bůh, zahořela jsem touhou. Přijmi mĕ, prosím, za svou ženu, neboť jsem se stala obĕtí Amorových šípů.“

Hidimbí Bhímovi řekla, že ho před svým bratrem zachrání. Ponese ho oblohou daleko od Hidimby. Pak si spolu budou moci užívat v oblasti nebeských hor.

Bhíma se opĕt posadil a zakroutil hlavou: „Ó rákšasí, jak jsi mohla čekat, že opustím matku a bratry jen proto, abych uspokojil svůj chtíč?“

Hidimbí pohlédla na spící Pánduovce a Kuntí. „Vzbuď je. Odvedu vás odsud všechny.“

Bhíma opĕt zakroutil hlavou: „Nebudu budit svou matku a bratry ze strachu z nĕjakého rákšasy. Na svĕtĕ není žádný rákšasa, jakša ani gandharva, který by odolal mé síle. Ó ženo ladných tvarů, můžeš zde zůstat nebo odejít. Nebo, jestli chceš, můžeš na mĕ svého lidožravého bratra poslat.“

Jak tam tak spolu hovořili, Hidimba začal být netrpĕlivý. Kde je jeho nerozumná sestra? Proč se ještĕ nevrátila? Seskočil ze stromu a vyrazil smĕrem, odkud se linula človĕčina.

Hidimbí ucítila, že se její bratr blíží, a zneklidnĕla. Naléhala na Bhímu: „Prosím, nepři se se mnou. Přichází můj bratr. Neotálej zde, aby ses nestal jeho potravou. Vzbuď ostatní a dovol mi, abych vás všechny zachránila.“

Bhíma se jen zasmál: „Ten lidožrout mĕ vůbec neznepokojuje. Vĕř mi, že ho tady před tvýma očima zabiju. Nepovažuj mĕ za obyčejnou lidskou bytost. Paže mám jako choboty mocných slonů a má stehna se podobají železným kyjům. Odvahou nijak nezaostávám za samotným Indrou. Ničeho se nebojím.“

Hidimbí však byla stále plná pochyb. V tolika případech již vidĕla obrovité rákšasy prokázat nad lidmi svou převahu. Mĕli blíž k nebešťanům než k lidem. Rákšasu by mohl přemoci jen neobyčejný človĕk.

Bhíma se podíval Hidimbí přes rameno a spatřil jejího bratra, který se k nim blížil. Byl tmavý jako bouřkový mrak a vypadal odpudivĕ. Jeho uši vypadaly jako šípy a střapaté rudé vlasy mu trčely do všech stran. Mocné tĕlo odĕné bederní rouškou mĕl porostlé rudými, drátům podobnými chlupy. Rákšasa byl vysoký jako strom a mĕl široká ramena. Jeho paže, silné jako kmeny stromů, mu sahaly až ke kolenům. Obrovská rozevřená tlama odhalovala strašlivé tesáky. Když uvidĕl svou sestru stát v lidské podobĕ vedle Bhímy, otevřel překvapením své doruda zbarvené oči dokořán. Vida ji tak krásnĕ ozdobenou nebeskými šperky, okamžitĕ pochopil, že zahořela chtíčem ke človĕku. Rozzlobenĕ promluvil:

„Kdo je tak pošetilý, že mi klade do cesty překážky, když mám hlad? Ó sestro, ztratila jsi rozum, že se nebojíš mého hnĕvu? Hanba tobĕ, ó ty necudná ženo! Jen kvůli chtíči jsi ochotná spáchat na mnĕ bezpráví a obĕtovat čest našeho rodu. Zabiju tĕ spolu s tĕmito lidmi.“

Se zaťatými zuby a napřaženýma rukama se Hidimba rozebĕhl ke své sestře. Bhíma se okamžitĕ postavil a vykročil kupředu. Jeho hlas zaburácel: „Stůj! Jak se opovažuješ rušit pokojný spánek mých bratrů? Ani tuto nevinnou ženu bys nemĕl napadat. Ty ničemo, tvá sestra se teď neovládá, protože podlehla Amorovi. Proto si trest nezasluhuje.“

Bhíma na lidožrouta vrhl opovržlivý úsmĕv a vyzval ho k zápasu slovy: „Dnes vstoupíš do říše smrti. Rozbiju ti hlavu na kusy. Tvá sestra mĕ uvidí vláčet tvé tĕlo podobné hoře stejnĕ, jako lev vláčí slona. Jestřábi, supi i šakalové je pak s chutí roztrhají. Ode dneška bude tento les pro všechny poutníky bezpečný.“

Hidimba vzplál hnĕvem. Hlasitĕ se smál drzosti toho človĕka. Lidožrout k nĕmu vykročil a křičel: „Proč se tak chvástáš? Nejdříve mi to všechno předveď a pak mluv. Považuješ se za siláka, ale dnes se dozvíš pravdu. Tví bratři zatím mohou klidnĕ spát. Nejdříve zabiju tebe i s tvojí nevymáchanou hubou. A až se napiju tvé krve, zabiju i ostatní.“

Rákšasa se hnal s rozpřaženýma rukama na Bhímu. Ten hned obra popadl za ruce a   —   protože nechtĕl rušit své spící bratry   —   táhl ho pryč dobrých patnáct set metrů podobný lvu táhnoucímu kolouška.

Hidimba se trhnutím osvobodil z Bhímova sevření a objal ho pažemi. Pevnĕ ho sevřel a snažil se ho rozdrtit. Bhímovi ale neublížil. I když ho rákšasa pevnĕ svíral, Bhíma ho stále vlekl pryč, aby jeho hrozivý řev nemohl rušit ostatní. Potom se Hidimbovi vytrhl a naopak sevřel on jeho. Oba bojovníci předvádĕli svou sílu, když jeden druhého násilnĕ vyhazovali do výšky a sráželi k zemi. Vráželi do sebe jako dva obrovští sloni v boji o vůdcovství. Košaté stromy se s třeskotem kácely a rozlétaly na třísky. Hluk probudil ostatní prince i jejich matku. Posadili se a rozhlíželi se kolem. Při pohledu na neobyčejnĕ půvabnou Hidimbí užasli. Kuntí se na ni obrátila vybranými slovy:

„Ó nebeská dívko, kdo jsi? Komu náležíš? Proč jsi přišla do tohoto lesa? Jsi lesní božstvo nebo snad nĕjaká apsara? Řekni mi prosím všechno.“

Hidimbí jí vysvĕtlila, kdo je a jak se přihodilo, že tam teď stojí. Ukázala na oba bojovníky a řekla: „Vybrala jsem si tvého syna se zlatou pletí a obrovskou silou za svého manžela. To velice rozhnĕvalo mého bratra, který ho proto napadl. Podívej se, jak spolu nyní bojují a jejich hlasitý řev se rozléhá po celém lese.“

Judhišthira a ostatní Pánduovci rychle vstali a hledĕli na Bhímu. Ten do Hidimby bušil pĕstmi a znĕlo to jako údery hromu. Rákšasa se vzepjal a svýma velkýma rukama se mu natahoval po krku. Jejich zápas zdvihal oblak prachu, který je zcela zahalil. Vypadali jako dva útesy v mlze.

Ardžuna k nim dobĕhl a s úsmĕvem na rtech svému bratrovi řekl: „Ó muži mocných paží, proč jsi mĕ nevzbudil? Vidím, že začínáš být unaven bojem s tímhle příšerným rákšasou. Teď si odpočiň a já ho zabiju. Nakula a Sahadéva ochrání naši matku.“

Ardžuna si svého bratra dobíral jen proto, aby ještĕ více rozdráždil jeho hnĕv, a jeho slova mĕla kýžený účinek. Bhíma vzplál zuřivostí a odpovĕdĕl: „Ty se jen dívej, drahý bratře. Neboj se. Když se mi ten odporný lidožrout dostal do spárů, živý už neunikne.“

Ardžuna Bhímu pobídl, ať si pospíší. Blížil se úsvit a tehdy se rákšasova síla zdvojnásobí. Bhíma by ho mĕl zabít hned, dříve než bude rákšasa schopen použít v boji mystických sil a přeludů.

Bhíma vyvolal skrytou sílu svého otce Vájua. Mocným výkřikem rákšasu zdvihl nad hlavu. Když s ním pak ve vzduchu točil, řekl mu: „Ó lidožroute, vedl jsi hříšný a zbytečný život. Proto si zasloužíš neslavnou smrt. Teď tĕ zabiju jako stvůru, kterou také jsi, abych osvobodil tento les od jeho býlí.“

Bhíma s rákšasou stokrát zatočil a prudce s ním praštil o zem. Hidimba strašlivĕ zakřičel a lesem to zaznĕlo jako úder do velikého bubnu. Nyní byl Hidimba při vĕdomí už jen napůl. Bhíma ho opĕt zdvihl a mrštil s ním o kmen vzrostlé damaronĕ, čímž mu rozlomil záda vedví. Pak si stoupl a usmál se na své bratry, kteří stáli okolo nĕho. Objali ho a s pohledem na rákšasovo obří tĕlo, které tam leželo bez života, mu blahopřáli k neuvĕřitelnému činu.