Kapitola 9

Když vyšlo slunce, lidé z Ékačakry našli Bakovu mrtvolu. Pohled na ležící zkroucené tĕlo s ústy a očima dokořán v nich vzbudil úžas. Stáli tam s chlupy zježenými po celém tĕle a ústy otevřenými údivem dokořán. Shromáždily se tisíce lidí a každý se ptal, kdo démona zabil. Pomalu jim docházelo, že minulé noci mĕl Bakovi donést jídlo onen bráhmana. Před jeho domem se brzy sešel hlučící zástup. Pánduovci zůstali uvnitř a bráhmana promluvil k lidem.

„Včera, když jsem sedĕl u cesty a naříkal při pomyšlení na nepřízeň osudu, která postihla mĕ i mou rodinu, šel kolem bráhmana. Když zjistil příčinu mé úzkosti, slíbil mi, že mĕ i mĕsto tohoto neustálého ohrožení zbaví. Znal mantry, kterými lze vyvolávat nebeské zbranĕ, a ujistil mĕ, že doručí Bakovi jídlo místo mĕ a zabije ho. A v tomto nepředstavitelném činu mĕl dozajista úspĕch, protože Baka je teď mrtvý.“

Překvapení lidé se dívali jeden na druhého. Pak se rozesmáli a začali křičet radostí. Smrt hrozného rákšasy začali oslavovat jako veliký svátek.

Pánduovci žili i nadále v bráhmanovĕ domĕ, jak jim poradil Vjásadéva. Od té doby, co s nimi mudrc naposledy mluvil, uplynuly již celé mĕsíce. Každým dnem proto očekávali jeho návrat a tento čas trávili žebráním a studiem védských písem.

Jednoho dne přišel do bráhmanova domu potulný asketa a přijal pozvání, aby zde strávil nĕkolik dní. Když ho bráhmana a jeho rodina řádnĕ uctili a nasytili, vyprávĕl jim příbĕhy ze svých cest a Pánduovci mu spolu s bráhmanovou rodinou pozornĕ naslouchali. Tak se od nĕho dozvĕdĕli, že v Kámpilji se má brzy konat velký obřad svajamvara pro Draupadí, dceru krále Drupady. Tato princezna se podle asketových slov nezrodila z ženy, ale   —   spolu se svým bratrem Dhrištadjumnou   —   z obĕtního ohnĕ.

To vzbudilo zájem Pánduovců. Zeptali se: „Prosím, řekni nám, jak je možné, že se Draupadí a její bratr mohli zjevit z ohnĕ. Chceme o tom slyšet všechno, co víš.“

Asketa jim nejprve začal vyprávĕt o Drónovi. Mudrc Bharadvádža jednoho dne spatřil Ghritačí, božsky krásnou apsaru, a následkem toho vypustil semeno. Zachytil je v nádobĕ a z nĕho se narodil Dróna. Jako dítĕ se přátelil s Drupadou, který přišel studovat do Bharadvádžovy poustevny.

Nĕjaký čas poté, co Drupada z poustevny odešel, se Dróna doslechl, že neporazitelný bráhmana-bojovník Parašuráma odchází do ústraní do lesa a rozdává všechen svůj majetek. Dróna se za ním tedy vydal a požádal ho o milodar. Parašuráma mu odpovĕdĕl: „I když jsem kdysi porazil všechny vladaře a dobyl tuto širou Zemi, teď žádné bohatství nemám. Již jsem je rozdal bráhmanům. Zůstalo mi jen mé tĕlo a zbranĕ. Co z toho by sis přál, ó bráhmano?“

Dróna požádal Parašurámu o jeho nebeské zbranĕ spolu se znalostí, jak je používat. Riši mu je předal a on potom opĕt odešel navštívit svého přítele Drupadu. V té dobĕ byl Drupada již králem Paňčály.

Pánduovci naslouchali asketův příbĕh o tom, co již dávno vĕdĕli od Dróny   —   o tom, jak Drupada tím nejhorším způsobem urazil svého přítele. Asketa, který nevĕdĕl, že mu naslouchají právĕ Pánduovci, jim pak povĕdĕl, jak Pánduovci pozdĕji Drupadu na Drónův příkaz přemohli.

Když Dróna Drupadu pokořil, a ten ztratil polovinu království, myslel jen na pomstu. Vĕdĕl, že se mu ho nikdy nepodaří přemoci v boji, a proto odešel do lesa, aby vyhledal nĕkterého mocného bráhmanu. Bylo mu jasné, že Drónovĕ síle by se mohla vyrovnat pouze duchovní moc bráhmany.

Po nĕjaké dobĕ Drupada potkal dva bratry, bráhmany jménem Jadža a Upajadža, potomky Kašjapy, mocného syna Brahmy.

Král oba bráhmany nĕjaký čas uctíval a sloužil jim, a pak je požádal o pomoc. Nejprve se obrátil na mladšího z nich, Upajadžu, o kterém vĕdĕl, že je mocnĕjší. Drupada ho poprosil, ať vykoná obĕť, která mu dá syna schopného porazit Drónu. Drupada mu za to nabídl deset tisíc krav, ale bráhmana odpovĕdĕl: „Nedĕlám nic, co by mĕlo za cíl jen hmotný zisk, ani můj, ani nikoho jiného.“

Zklamaný Drupada sloužil Upajadžovi dále v nadĕji, že povolí. Nakonec, když uplynul celý rok, se nad ním bráhmana slitoval a řekl: „Jednou jsem vidĕl svého staršího bratra, jak sebral ze zemĕ plod a snĕdl ho, aniž by zvážil, je-li čistý nebo ne. Když jsme oba byli ještĕ chlapci a studovali jsme v domĕ našeho gurua, často jsem ho vídával jíst zbytky jídel druhých lidí. Ten, kdo nebere ohled na čistotu v jednom případĕ, nebude na ni brát ohled ani v jiném. Obrať se proto na nĕho, neboť on pro tebe tuto obĕť jistĕ vykoná.“

Bráhmana se nemýlil a Jadža s Drupadovým návrhem souhlasil. Uvĕdomoval si, jak obtížný úkol po nĕm král žádá, a poprosil proto o pomoc svého mladšího bratra. I když Upajadža osobnĕ netoužil vykonat Drupadovu obĕť, žádost staršího bratra nemohl odmítnout. A tak se oba bráhmanové vydali do Kámpilji provést ohňovou obĕť, která mĕla uspokojit bohy v čele s Pánem Višnuem. Díky tomu mohl Drupada získat syna schopného zabít Drónu.

Když obĕť započala, král opĕt promluvil s Jadžou. Vzpomnĕl si na den, kdy ho Ardžuna přemohl, a zeptal se knĕze, jestli by spolu se synem mohl získat i krásnou dceru, kterou by mohl Ardžunovi nabídnout za manželku. Drupada si myslel, že když se Ardžuna stane jeho zetĕm, jeho radost bude pak již úplná. Jadža odpovĕdĕl: „Staniž se“ a Drupada radostnĕ usedl u obĕtního ohnĕ se svou královnou.

Když se obřad blížil k závĕru, Jadža zavolal Drupadovu manželku: „Pojď sem rychle, ó královno. Zde je tvůj syn a tvá dcera.“

Královna odpovĕdĕla: „Ó bráhmano, jsem nečistá. V ústech mám šafrán a tĕlo potřené voňavkami. Nejsem připravena přijmout ghí z obĕti.“

Jadža na to řekl: „Ať už jsi připravena nebo ne, dosažení cíle této obĕti, kterou provádím a kterou posvĕtil Upajadža, nemůže nic překazit.“

Potom do ohnĕ vlil obĕtinu a z plamenů vzápĕtí vystoupil chlapec podobný bohům. Na sobĕ mĕl lesklé zlaté brnĕní a zářil jako oheň. Na hlavĕ mĕl třpytivou korunu a držel dlouhý luk a meč. Šel z nĕho strach a z ohnĕ vycházel s mohutným řevem. Vystoupil z plamenů, nasedl na králův kočár a ihned začal jezdit kolem a přitom předvádĕl všemožné druhy válečnického umĕní.

Lidé z Kámpilji při pohledu na tohoto chlapce, který mĕl vyplnit královu touhu a zabít jeho nepřítele, radostnĕ jásali. Všude se rozléhal jejich šťastný pokřik, když vtom se z ohnĕ zjevila nebeská žena. Mĕla tmavou pleť a usmĕvavé oči podobné okvĕtním lístkům lotosu. Když vystoupila z ohnĕ, na záda jí padaly dlouhé vlnité vlasy s nádechem do modra. Mĕla zdvižená ňadra, kuželovitá stehna a na konečcích jejích půvabných prstů se leskly nehty zářící jako ryzí mĕď. Z tĕla se jí linula sladká vůnĕ modrých lotosů, kterou bylo cítit na tři kilometry daleko. Tato božská žena uchvátila mysl každého muže, který ji spatřil. Mezi bohynĕmi ani gandharvy nemĕla sobĕ rovnou.

Asketa pak svým pozorným posluchačům sdĕlil, jak při zjevení chlapce a dívky z oblohy zaznĕl nebeský hlas připomínající hrom: „Tato snĕdá kráska bude nejlepší ze všech žen a stane se příčinou zkázy bojovníků celého svĕta. Chlapec se bude jmenovat Dhrištadjumna a zabije Drónu.“

Dróna se o tomto proroctví doslechl, ale protože osud považoval za nezmĕnitelný, i přesto svolil, že bude Drupadova syna učit válečnému umĕní. Vznešený Dróna tak učinil proto, aby Drupadu odškodnil za to, že mu vzal polovinu království.

Asketa domluvil. Když Pánduovci slyšeli, že má Dhrištadjumna zabít jejich milovaného učitele, jejich srdce jako by probodl šíp. Kuntí vidĕla jejich zmatek a poté, co odešli spát, Judhišthirovi řekla: „Žili jsme zde mnoho mĕsíců. Myslím, že by teď bylo moudré odejít. Jste všichni neklidní. Také cítím, že chcete jít do Paňčály na Draupadinu svajamvaru.“

Kuntí vidĕla, jak se jejím synům rozšířily oči, když asketa popisoval Draupadinu nebeskou krásu. Proto navrhla, aby se druhý den vydali do Paňčály. Všech pĕt bratrů souhlasilo a nazítří ráno se rozloučili s bráhmanou a jeho rodinou. Kráčeli v řadĕ s Kuntí uprostřed a lesní cestou mířili k Paňčále.

Prvního večera na cestĕ, když usedli kolem ohnĕ, k nim přišel Vjásadéva. Jakmile ho Pánduovci spatřili, položili se pokornĕ na zem k jeho nohám, a když jim pozdĕji Vjásadéva žehnal, stáli se sepjatýma rukama. Když všichni sedĕli, Vjásadéva řekl: „Ó přemožitelé nepřátel, následujete cestu ctnosti podle přikazů písem? Uctíváte bráhmany? Doufám, že máte v trvalé úctĕ ty, kteří si to zasluhují.“

Riši po nĕjakou dobu dával pozorným princům nejrůznĕjší rady. Svůj proslov uzavřel tím, že by se mĕli pokusit získat ruku paňčálské princezny. Její otec připravuje lukostřeleckou zkoušku, aby pro ni nalezl vhodného manžela. Ardžuna by se mĕl této zkoušky zúčastnit.

Vjásadéva potom vstal, a když opĕt přijal od Pánduovců poklony, zmizel v lese.

Bratři, uklidnĕni Vjásadévovými pokyny, radostnĕ pokračovali příštího dne v cestĕ. Šli dnem i nocí, neboť dychtili dorazit do Paňčály na svajamvaru včas. O nĕkolik dní pozdĕji, tĕsnĕ po západu slunce, dospĕli k ladnému toku Gangy. Ardžuna šel vpředu s pochodní v ruce, aby svítil na cestu. Všichni se svaté řece uctivĕ poklonili a potom se vydali podél jejího břehu, aby našli brod.

Vtom ze tmy zaslechli silný hlas: „Stůj! Kdo si dovoluje přiblížit se v tuto dobu k řece? Noc patří jakšům, gandharvům a rákšasům. Ostatním bytostem je dovoleno koupat se jen bĕhem první části noci, za soumraku. Vy vypadáte jako lidské bytosti, a proto se vraťte, odkud jste přišli.“

Z vody se vynořila zářící postava, vznesla se do vzduchu a sestoupila na zlatý kočár. Chopila se obrovského luku a dále k nim mluvila hromovým hlasem: „Jsem gandharva Angáraparna, přítel Kuvéry, strážce pokladů bohů, a právĕ se zde koupu. Ani bohové, ani démoni by se neodvážili přijít k této řece v dobĕ, kdy se v ní koupu já. Jak je tedy možné, že vy, lidé, jste tak troufalí? Rychle odejdĕte, než vás zabiju. Nikoho se nebojím.“

Ardžuna nemohl gandharvova pyšná slova vystát. „Ty darebáku, nikdy a pro nikoho neexistuje žádný zákaz vstupu do řek a hor. Nic takového jako zvláštní doba, kdy bychom nemohli vstoupit do této svaté řeky, není a ani na tvoje hrozby nebudeme brát žádný ohled. Jen slabí by se mohli zaleknout nĕkoho, jako jsi ty. Ustup, protože my se teď v této řece vykoupeme.“

Angáraparna plál hnĕvem. Napnul luk a vystřelil na bratry sto šípů. Ardžuna se pohyboval rychlostí blesku a všechny je snadno srazil pochodní, kterou držel v ruce. Gandharvovi se vysmál: „Nesnaž se vylekat toho, kdo ovládá umĕní boje. Tvoje zbranĕ mizí jako pĕna na oceánu, když je vypouštíš proti mocnĕjším soupeřům. Ó vládce oblohy, vím, že svou odvahou předčíš lidské bytosti. Proto vůči tobĕ použiji nebeskou střelu. Ohňovou zbraň, kterou na tebe teď vypustím, poprvé vĕnoval Bharadvádžovi mudrc Brihaspati. Bharadvádža ji poté dal Agnivéšovi, který ji předal mému učiteli Drónovi. Od nĕho jsem ji dostal já. Braň se její síle, dokážeš-li to.“

Ardžuna pronesl mantry vyvolávající agnéjástru a svou pochodeň obdařil její strašlivou silou. Rozhnĕvanĕ jí mrštil po Angáraparnovi, kterému okamžitĕ spálila kočár na uhel. Gandharva byl silou střely omráčen a spadl z kouřícího kočáru po hlavĕ dolů na zem. Ardžuna ho uchopil za vlasy ozdobené girlandami kvĕtin a přivlekl ho za nĕ před Judhišthiru.

Vtom z vody vybĕhla nebeská žena a předstoupila před Judhišthiru, kterého se sepjatýma rukama oslovila: „Ó vznešený, jsem Kumbhináší, Angáraparnova manželka. Prosím, buď ke mnĕ milostivý a propusť ho. Žádám tĕ o ochranu.“

Gandharva se probral a posadil se před Judhišthirou, který mu řekl: „Ó gandharvo, kdo by zabil nĕkoho, kdo byl poražen v boji, kdo pozbyl slávy, kdo se nedokáže bránit a koho chrání žena? Můžeš jít.“

Angáraparna vstal a složil Judhišthirovi poklony. S pokorou v hlase promluvil: „Tvůj mladší bratr rozdrtil mou pýchu. Můj nebeský kočár shořel na popel. Byl jsem znám jako Čitraratha, neboli ten, jemuž patří nádherný kočár, ale od nynĕjška si budu říkat Dagdharatha, majitel spáleného vozu.“

Angáraparna podĕkoval Ardžunovi za to, že ho nezabil, i když k tomu mĕl příležitost. Oplátkou za Ardžunovu milost mu nabídl nebeské poznání, které vlastní gandharvové, a spřežení nebeských ořů. S úsmĕvem mu řekl: „Toto poznání, známé jako čakšuši, ti umožní vidĕt vše ve třech svĕtech spolu s vnitřní povahou oné vĕci. Právĕ toto poznání dává gandharvům moc, která je povyšuje nad lidské bytosti.“

Angáraparna mávl rukou smĕrem ke břehu řeky a Pánduovci tam spatřili skupinu zářivĕ bílých koní. „Tyto konĕ ti chci vĕnovat. Půjdou tam, kam jen se jejich majiteli zachce. Říká se o nich, že jsou expanzí Indrova hromoklínu a vždy spolehlivĕ splní tvé přání.“

Ardžuna řekl: „Ó gandharvo, chceš-li mi dát toto poznání a tyto konĕ výmĕnou za svůj život, pak je nepřijmu. Bylo mou povinností propustit tĕ na pokyn mého bratra. Nemohu přijmout milodar, neboť to nikdy vládnoucí třídĕ nepřísluší.“

Angáraparna se usmál: „Nemusí jít o milodar. Ó nejlepší z Bharatova rodu, přeji si, abys mĕ naučil vrhat ohňovou zbraň, pomocí které jsi mĕ přemohl.“

Ardžuna s touto výmĕnou souhlasil, ale vymínil si, že chce nejprve vĕdĕt, proč jej a jeho bratry gandharva vyzval, přestože jsou všichni ctnostní, znalí Véd a zrození ve vznešené královské dynastii.

Gandharva odpovĕdĕl: „Ó Ardžuno, slyšel jsem od rišiho Nárady o významných úspĕších tvých předků. Také znám osobnĕ vaše otce, neboť Dharma, Váju, Indra, Ašvinové, a dokonce i Pándu sídlí v nebi. Spílal jsem vám, i když vím, že jste všichni velkodušní, ctnostní, mocní a poslušní svých slibů. Žádný muž, který má sílu a zbranĕ, by se před svou ženou nemĕl vyhýbat střetům. Stal jsem se obĕtí vlastního hnĕvu.“

Angáraparna dále vysvĕtlil, proč ho Ardžuna dokázal přemoci, i když je nebešťan: „Protože jsi dodržoval slib celibátu, ó hrdino, tvá síla se stala nepřekonatelnou. Pokud bojovník, který uspokojuje své tužby, bojuje v noci s gandharvy, nevyjde z takového souboje živ.“

Angáraparna řekl, že i bojovník, který nedodržuje celibát, může porazit mocného nepřítele, doprovází-li ho bráhmana. Na závĕr dodal: „Muži s učenými knĕžími, kteří jsou cvičení v sebeovládání, mohou dobýt Zemi a veškeré štĕstí, a nakonec dospĕt i do samotného nebe. Proto, ó potomku Tapatí, bys mĕl vyhledat způsobilého knĕze, jenž ti bude průvodcem.“

Ardžuna pozornĕ naslouchal. Byl zvĕdav, proč ho Angáraparna oslovil jako potomka Tapatí, a zeptal se: „Jelikož jsme synové Kuntí, jsme známí jako Kauntéjové. Proč nám říkáš ,Tapatjové̀? Nikdy dříve jsem o tom nic neslyšel.“

Byl to dlouhý příbĕh. Angáraparna bratry vybídl, ať se pohodlnĕ posadí na břehu řeky, a vylíčil jim příbĕh jejich vzdálené příbuzné Tapatí, dcery boha Slunce. Tapatí sestoupila z nebes a provdala se za Samvaranu, krále z dávných počátku Pánduovského rodu. Gandharva vyprávĕl tento příbĕh spolu s mnoha dalšími, které s ním souvisely. Hovořil témĕř po celou noc, a když skončil, vyprávĕním okouzlení bratři zpozorovali první nepatrný náznak úsvitu. Ardžuna mu řekl: „Ó gandharvo, víš vše a díky svému božskému zraku vše také vidíš. Prosím, povĕz nám, kde najdeme bráhmanu znalého Véd, který by se mohl stát naším knĕzem.“

Angáraparna mu odpovĕdĕl, že nedaleko odtamtud je lesní ášram zvaný Utkačaka. Tam sídlí bráhmana jménem Dhaumja, mladší bratr slavného rišiho Dévaly. Ať se na nĕho obrátí a požádají ho, aby se stal jejich učitelem.

Ardžuna vidĕl gandharvovo přátelství vůči nim a cítil vdĕčnost za jeho rady. Dal mu tedy mantru, kterou mohl přivolat agnéjástru. Angáraparna mu na oplátku vĕnoval konĕ. Ardžuna odpovĕdĕl: „Teď od tebe nepřijmu nic. Netoužím po tvém poznání, a ani konĕ si s sebou vzít nemůžeme. Ó nejlepší z gandharvů, stačí nám tvé přátelství. Možná přijde čas, kdy budeme tyto oře potřebovat   —   potom si je od tebe vezmeme.“

Angáraparna a Pánduovci se navzájem uctivĕ rozloučili. Gandharva se svou ženou zmizel na obloze a zanechal Pánduovce, aby šli dál svou cestou.

Ti putovali podél břehu na sever, smĕrem k místu, kde mĕli podle gandharvy nalézt Dhaumjův ášram. Vyšlo slunce a oni spatřili mnoho rišiů, kteří se v jediném kusu odĕvu a s vlasy spletenými do uzlů koupali v řece. Bratři slyšeli mudrce pronášet posvátné védské hymny. Nĕkteří oslavovali boha Slunce Súrju, jiní uctívali Šivu, mocného ničitele, a další se modlili ke svrchovanĕ mocnému Pánu Višnuovi. Pánduovci se rovnĕž vykoupali v Ganze. Potom si posvátným jílem z říčního břehu označili svá tĕla znaky, které prozrazovaly, že jsou vaišnavové, oddaní Višnua. Kuntí vstoupila do vody zcela oblečená a potom se v ústraní převlékla. Neustále myslela na Krišnu a modlila se, aby jim pomohl v jejich nesnázích.

Mudrci bratrům prozradili, kde najdou Dhaumjovu poustevnu. Když k nĕmu bratři přišli, padli mu k nohám a Judhišthira řekl: „Ó nanejvýš učený, jsme Pánduovi synové a cestujeme s naší matkou Kuntí. Na gandharvovu radu u tebe hledáme útočištĕ. Prosím, staň se naším průvodcem a ochráncem. Jsme tvoji služebníci.“

Zářící Dhaumja se usmál a pokynul jim, aby se posadili. Jeho žáci jim přinesli lesní a luční plody a vodu. Když riši hledĕl na pĕt mladých princů a laskavou Kuntí, cítil, jak se k nim v jeho srdci probouzí náklonnost. Vidĕl, že uctívají Višnua, jeho vlastní Božstvo, a to ho k nim rovnĕž přitahovalo. Proto souhlasil, že se stane jejich knĕzem. Pánduovci mĕli velkou radost a cítili, jako by již získali zpĕt své bohatství, království a také Draupadí. Dhaumja je potom podle společenských zvyklostí přijal za žáky tím, že je zasvĕtil védskými mantrami.

Mnoho mudrců v Dhaumjovĕ ášramu princům požehnalo. Při pohledu na chlapce podobné bohům cítili, že bratři se díky svým schopnostem brzy stanou vládci Zemĕ. A pak už Pánduovci i s Dhaumjou pokračovali v cestĕ do Paňčály.