Kapitola 31

Občané Hastinápuru se doslechli, že Pánduovci se vracejí, a rychle vyzdobili mĕsto barevnými girlandami. Lemovali ulice a házeli na projíždĕjící průvod kvĕtiny a rýži. Když lidé opĕt spatřili tĕch pĕt bratrů, cítili, jako by se jim do tĕl vrátilo vĕdomí. Všem tváře skrápĕly slzy štĕstí a radostnĕ na nĕ volali.

Jak se průvod ubíral po cestĕ, bohaté dámy shazovaly z balkónů svých sídel hedvábné látky a drahokamy. Volaly také na Draupadí, která jela za bratry na kočáře zakrytém hedvábným baldachýnem: „Zasluhuješ chválu, ó požehnaná princezno, jež stojíš po boku tĕchto hrdinů jako Gautamí po boku sedmi nebeských mudrců. Tvoje zbožné činy a sliby nepochybnĕ přinesly ovoce.“

Judhišthira dojel ke kuruovskému paláci, kde ho přední občané uvítali příjemnými slovy: „Přízní štĕstĕny ses k nám po porážce nepřátel vrátil. Ó nejlepší z králů, ctností a odvahou jsi získal svoje království zpĕt. Kéž nám teď vládneš sto let. Chraň svoje poddané, jako Indra chrání bohy.“

Kočár ho potom odvezl širokými branami do palácového komplexu. Judhišthira sestoupil z kočáru a vešel do chrámu, zatímco bráhmanové pronášeli védské mantry pro zajištĕní příznĕ. Poklonil se před Božstvy a uctil je drahokamy, girlandami a vonnými tyčinkami. Vyšel z chrámu a spatřil čekající bráhmany s posvátnými předmĕty. Když se ubíral do snĕmovní sínĕ, žehnali mu a uctívali ho.

Mezi bráhmany byl přestrojený rákšasa jménem Čárváka, Durjódhanův starý přítel. Přestože byl oblečen jako bráhmana, Judhišthirovi zlořečil: „Ó synu Kuntí, všichni tito asketové mĕ jmenovali svým mluvčím. Říkají: ,Hanba Judhišthirovi! Je to hříšný král a zničil svoje příbuzné. Bylo by lepší, kdyby se teď vzdal života.̀“

Když bráhmanové slyšeli Čárvákova slova, spustili hnĕvivý pokřik a potom zahanbenĕ ztichli. Nikdo z nich s Čárvákou nesouhlasil. Úzkostlivĕ hledĕli na Judhišthiru, který sklonil hlavu a řekl: „Ó bráhmanové, buďte šťastni. Je to přesnĕ tak, jak říkáte. Neprovolávejte mi hanbu, neboť se již brzy života vzdám.“

„To nejsou naše slova, ó králi. My jsme nic takového neřekli. Přejeme ti všechen úspĕch.“

Nĕkteří z předních mudrců si Čárváku prohlédli důkladnĕji a svým duchovním zrakem poznali, o koho jde. „To je hříšný rákšasa Čárváka, Durjódhanův přítel.“

Mudrci s očima rudýma hnĕvem uchopili svoje posvátné šňůry a pronesli védskou slabiku „Hun!“ Čárváka padl jako strom vyvrácený z kořenů Indrovým hromoklínem.

Judhišthira, jehož velebili a uklidňovali bráhmanové, vstoupil do snĕmovní sínĕ s radostnou myslí a zaujal svoje místo na zlatém trůnĕ. Na dvou dalších zlatých sedadlech proti nĕmu sedĕli Krišna a Sátjaki, zatímco Bhíma s Ardžunou se posadili po jeho bocích. Kuntí sedĕla na bílém trůnĕ ze slonoviny s dvojčaty po obou bocích. Dhritaráštra a ostatní kuruovští starší usedli poblíž na sedadlech zářících jako oheň.

Síní se rozlehl zvuk posvátných hymnů a obřad započal. Judhišthira byl pomazán svatou vodou ze zlatých nádob a také mlékem, medem, jogurtem a ghí. Poté se oblékl do čistĕ bílého hedvábí, ozdobil se zlatými šperky a zářivými girlandami a Dhaumja ho usadil na skvostné sedadlo potažené tygřími kůžemi. S Draupadí po boku pak obĕtoval do ohnĕ. Když skončili, Krišna na závĕr obřadu postříkal Judhišthirovu korunovanou hlavu posvĕcenou vodou z velké bílé lastury.

Judhišthira vstal, nyní jako král Kuruovců. Rozeznĕly se tisíce bubnů a síní se neslo bouřlivé provolávání slávy a souhlasné výkřiky. Judhišthira rozdával milodary mnoha přítomným bráhmanům počínaje Dhaumjou a knĕžími, kteří provedli obřad. Rozdal kupy zlata a drahokamů a bráhmanové mu znovu a znovu žehnali a velebili ho.

Když rozdal hojné množství milodarů, usedl na královský trůn a promluvil: „Muž, kterému se dostane tolik chvály a uctívání od všech tĕchto učených bráhmanů, musí být opravdu vznešený. Necítím se takových slov hoden. Určitĕ jsme vaši oblíbenci, jelikož jsme toho podle vás tolik dosáhli. Král Dhritaráštra je však náš otec a náš bůh. Jestli mĕ chcete potĕšit, poslouchejte ho a dĕlejte, co si přeje. Je vládcem svĕta, vaším i mým. Nechovejte se k nĕmu jinak než v minulosti.“

Vznešený Judhišthira se bál, že Dhritaráštra teď bude přehlížen, či dokonce vystaven špatnému zacházení. Vĕtšina lidí ho vinila zkázou. Když dal Judhišthira najevo, že takové chování vůči slepému vládci nedovolí, jmenoval ministry. Bhíma se stal princem regentem, Ardžuna velitelem armády a dvojčata soudci. Dhaumja byl jmenován hlavním knĕzem a Saňdžaja královským rádcem. Judhišthira pak nařídil Jujutsuovi, ať pečuje o Dhritaráštru a plní všechny jeho rozkazy týkající se státní správy, jež ve svém postavení vládce Hastinápuru vydal.

Judhišthira potom nechal bráhmany vykonat obřady šráddha pro zemřelé a nařídil, ať jsou vdovy, kterých bylo velké množství, přimĕřenĕ zaopatřeny. Také požádal, aby se jménem padlých bojovníků vystavily domy, kde se bude rozdávat jídlo, veřejné láznĕ a pomníky. Dhritaráštra daroval jménem svých zemřelých příbuzných značné bohatství bráhmanům.

Bhíma dostal skvostný palác, který dříve obýval Durjódhana, a radostnĕ do nĕho vstoupil jako mocný horský lev vstupující do jeskynĕ. Ještĕ nádhernĕjší Dušásanův palác připadl Ardžunovi a s Krišnou si tam odešel po obřadu odpočinout. Nakula a Sahadéva dostali paláce Durmaršany a Durmukhy. Všichni Pánduovci se při vstupu do svých nových sídel radovali jako bohové na nebesích.

Ráno po nástupu na trůn Judhišthira opĕt pomyslel na Bhíšmu. Byl čas vrátit se na bojištĕ. Pánduovský král se šel poradit s Krišnou. Když vstoupil do Ardžunova paláce, nalezl Krišnu sedĕt na velké bílé pohovce posázené drahokamy. Krišna s tmavou pletí odĕný ve žlutém hedvábí a ozdobený nebeskými šperky se podobal safíru zasazenému v ryzím zlatĕ. Judhišthira řekl: „Ó nejpřednĕjší z moudrých osob, odpočinul sis dobře? Načerpal jsi nových sil? Ó božský Pane, díky Tvojí přízni jsme znovu získali svĕt a nezpronevĕřili se povinnostem našeho stavu. Prosím, řekni mi, co je nyní třeba udĕlat.“

Krišna neodpovĕdĕl. Vypadalo to, že medituje. Překvapený Judhišthira řekl: „Je úžasné, že jsi pohroužen v meditaci, ó nesmírnĕ mocný. Když vidím, že ses stáhl ze svĕta a přijal čtvrtý stav pohroužení ve vlastním Já, uvádí mĕ to v úžas. Jsi klidný jako lampa v závĕtří, vypadáš nehybnĕ jako skála a chlupy máš zježené. Jsem-li schopen pochopit příčinu, ó Góvindo, laskavĕ mi ji sdĕl.“

Krišna se vrátil do vnĕjšího vĕdomí a odpovĕdĕl: „Bhíšma, ten nejpřednĕjší z lidí, který teď leží na loži ze šípů a podobá se ohni, jehož vyhasnutí se blíží, myslí jen na Mĕ. Proto je Moje mysl také zamĕřena na nĕho, jehož drnčení luku a údery dlaní nedokázal snést ani Indra. Myslel jsem na nĕho, jenž unesl princezny z Kóšaly poté, co porazil krále celého svĕta. Byl jsem pohroužen v myšlenkách na toho, jenž bojoval dvacet tři dní s Parašurámou, než ten mudrc nakonec přiznal, že svého nejlepšího žáka přemoci nedokáže. Syn Gangy ovládl svoje smysly a soustředil mysl plnĕ na Mĕ a hledá u Mĕ útočištĕ. Proto jsem na nĕho upřenĕ myslel.“

Krišna Judhišthirovi řekl, že Bhíšma brzy odejde, a tak by ho on i jeho bratři mĕli ihned odjet navštívit: „Až ten vznešený muž odejde, odejdou s ním i všechny druhy poznání o mravnosti a povinnosti. Nikdo nedokáže udĕlovat pokyny srovnatelné s jeho, ani Já ne.“

Judhišthira potlačil slzy a odpovĕdĕl Mu: „To, co jsi řekl o Bhíšmovi, je pravda. Slyšel jsem o jeho vznešenosti již od bráhmanů. A nyní jsi to potvrdil i Ty, jehož slova jsou samotná pravda. Pokud nám chceš prokázat laskavost, ó Mádhavo, doprovoď nás, prosím, na místo, kde Bhíšma leží. Až se ode dneška za nĕkolik dnů slunce obrátí na severní dráhu, vydá se podle vlastní vůle na nebesa. Nechť Tĕ do té doby ještĕ jednou spatří, milý Krišno. Jsi útočištĕm vĕčného Brahmanu a místem konečného spočinutí všech bytostí.“

Krišna se otočil k Sátjakimu sedícímu poblíž: „Ať zapřáhnou Můj kočár. Vyjedeme okamžitĕ.“

Judhišthira se dotkl Krišnových nohou a poté Krišna vstal a Pánduova syna objal. Judhišthira vyšel z paláce a okamžitĕ nechal připravit vše k odjezdu na bojištĕ. Nastoupil do svého kočáru a vyjel po hastinápurské hlavní třídĕ následován bratry a Krišnou na svých kočárech. Zanedlouho dorazili na Kurukšétru, kde opĕt spatřili dĕsivou scénu osmnáctidenní války. Pole bylo poseto troskami zbraní a kočárů. Všude ležely lebky bílé jako lastury a hromady zvířecích kostí. Podobalo se Ničitelem opuštĕnému lovišti.

Kolem Bhíšmy však stáli asketové a jeho tĕlo zářilo jako zapadající slunce. Když ho Pánduovci a Krišna zdálky spatřili, sestoupili z kočárů a šli k nĕmu pĕšky. Poklonili se mudrcům, modlili se o jejich požehnání a potom se posadili kolem Bhíšmy, který na svém loži ze šípů ležel v dokonalém klidu.

Krišna, jemuž po tvářích tekly slzy, řekl: „Ó hrdino, jsou tvoje mysl a porozumĕní stále tak jasné jako dříve? Doufám, že tĕ nezkrušila bolest či žal. Je nepochybnĕ úžasné, že jsi v takovém stavu dokázal zůstat naživu. Nemyslím si, že by toho byl schopen kdokoliv jiný ve všech svĕtech, a také jsem neslyšel o nikom tak oddaném pravdĕ, askezi, dobročinnosti, obĕti a ctnosti. Nikdo se ti nemůže rovnat odvahou ani poznáním Véd či mravnosti. Ó Bhíšmo, bojovníku mocných paží, bráhmanové tĕ popsali jako vasua, ale Já tĕ považuji za mocnĕjšího než tito bohové. Jsi roven samotnému Vásavovi, vznešenému králi bohů.“

Krišna řekl Pánduovcům, jak Bhíšma býval Djau, vůdce vasuů. Kvůli kletbĕ Vasišthy, jehož vasuové urazili, byli nuceni narodit se na Zemi. Přestože jim riši vyhovĕl, že se budou moci brzy vrátit na nebesa, přikázal, aby Djau zůstal po nĕjaký čas na Zemi, protože byl jejich vůdcem. Vasuové se narodili jako synové Gangy, ale ona každého z nich po narození vhodila do Gangy, aby se mohli rychle vrátit na nebesa. Když se však narodil Bhíšma, do řeky ho nevhodila. Ostatní vasuové ho ještĕ obdařili svojí silou, a on se tak vyrovnal všem dohromady. Proto byl na Zemi nepřemožitelný.

Krišna Bhíšmu dlouze velebil a pak ho požádal, aby odstranil Judhišthirovy pochybnosti o jeho povinnosti: „Rozptyl žal Pánduova nejstaršího syna. Je sužován zármutkem, protože tolik jeho příbuzných padlo v bitvĕ. Nikdo kromĕ tebe, ó nejpřednĕjší z řečníků, nedokáže zničit jeho pochyby týkající se povinnosti. Osoby jako ty žijí jen ve prospĕch ostatních. Utĕš ctnostného syna Prithy, který zažívá tĕžká duševní muka.“

Bhíšma lehce nadzvedl hlavu a pohlédl Krišnovi do tváře: „Klaním se Ti, ó božský Krišno. Jsi stvořitelem a ničitelem všech vĕcí. Vše hmotné a duchovní z Tebe vĕčnĕ vyvĕrá a v Tobĕ spočívá. Nyní vidím Tvoji vesmírnou podobu se všemi jejími božskými atributy. Přijímám u Tebe útočištĕ, ó Pane, a snažnĕ Tĕ prosím o milost. Řekni mi, ó všemocný Nejvyšší Pane, co pro mĕ bude teď nejlepší? Jediné, co si přeji, je dosáhnout Tvého blaženého sídla.“

Krišna jemnĕ pohladil Bhíšmu po hlavĕ: „Znám tvoji oddanost ke Mnĕ, ó nejpřednĕjší z lidí. Proto jsem ti dovolil spatřit Moji božskou podobu, která je zjevena jen Mým oddaným služebníkům. Máš čisté srdce a ve svojí víře a lásce jsi nikdy nezakolísal. Proto dosáhneš tĕch končin, z nichž se nikdo nevrací. Ze tvého života zbývá padesát šest dní, po jejichž uplynutí nepochybnĕ přijdeš ke Mnĕ, ó Bhíšmo. Až se slunce vydá na sever, opustíš svoje tĕlo a vezmeš si s sebou svoje rozsáhlé poznání. Proto jsme ti všichni přišli naslouchat. Laskavĕ promluv a odstraň Judhišthirův žal.“

Bhíšmovi klesla hlava vzad a zavřel oči. Tvář mĕl zalitou slzami. Pohled na jeho bolest Pánduovce rmoutil a sedĕli se sklonĕnými hlavami a sepjatýma rukama. Bhíšma odpovĕdĕl: „Ó vznešený, ó Nárájane. Ó Pane všech svĕtů, moje srdce se raduje, když slyším Tvoje slova, ale jak mohu nĕco říci ve Tvojí přítomnosti? Ty jsi zdrojem poznání. Ten, kdo může hovořit na nebesích před Indrou, bude schopen hovořit o mravnosti a povinnosti ve Tvojí přítomnosti. Navíc, ó Kéšavo, trpím příliš velkou bolestí. Jsem slabý a stĕží mohu mluvit. Opouští mĕ síla a můj rozum je zastřený. Dĕlá mi potíže vůbec nĕco rozeznat. Myslím, že žiji jen díky Tvojí moci. Ty bys proto mĕl hovořit v Judhišthirův prospĕch a ve prospĕch svĕta. Jak mohu mluvit já, žák před svým guruem?“

Podzimní slunce hřálo a Bhíšmu stínil velký slunečník. Skřeky supů a hyen, jež se stále rozléhaly bojištĕm, přehlušovaly příznivé mantry pronášené bráhmany. Kuruovský praotec ovívaný bílými čámarami při pohledu na Krišnu cítil, jak ho přemáhá božská láska.

Krišna se usmál: „Tvoje slova ti sluší, ó mocný. Jsi vznešená duše a nejpřednĕjší z Kuruovců. Co se týče tvojí bolesti, slyš požehnání, které ti z lásky udĕlím. Od teď až do smrti nebudeš trpĕt bolestí, hladem, žízní ani nebudeš zmaten. Tvoje vnímání a pamĕť zůstanou čisté a tvoje mysl bude klidná. Tvoje poznání bude jasnĕ zřetelné jako ryby v klidném jezeře. Tak budeš schopen zodpovĕdĕt Judhišthirovy otázky.“

Bĕhem Krišnovy řeči se z oblohy snesl déšť kvĕtů. Mudrci velebili Krišnu a bohové hráli na nebeské nástroje. Vál chladivý a voňavý vánek a všude kolem se rozhostil klid a mír. Ztichla i zvířata a ptáci.

Slunce zapadalo. Krišna řekl Bhíšmovi, že se s Pánduovci vrátí příštího rána, aby mu naslouchali. Poklonili se praotci a odjeli na svých zářících kočárech strávit noc ve svém blízkém ležení na břehu řeky.

Příští den vedl Dhaumja Pánduovce a Krišnu zpĕt k Bhíšmovi. Judhišthira, jenž vyjel z tábora na kočáře zářivém jako slunce, se podobal Kuvérovi obklopenému guhjaky. Krišna s Ardžunou sedĕli na jednom kočáře a připomínali dvojici zářících bohů. Všechny tři cestou uctívali bráhmanové. Ty následoval Dhritaráštra s Gándhárí a tisícovky dalších občanů, kteří si přáli ještĕ naposledy spatřit Bhíšmu, než odejde.

Když Pánduovci dorazili, sestoupili z kočárů a poklonili se mu i s Krišnou u jeho nohou. Stovky mudrců kolem Bhíšmy se rozestoupily, aby mohli Judhišthira a jeho společníci přijít blíže. Pánduovci vidĕli, že se dostavili témĕř všichni slavní mudrci ze všech částí vesmíru. Byl tam Parvata, Nárada, Vjásadéva, Bharadvádža, Parašuráma, Asita, Gautama, Atri, Kašjapa, Angirasa a mnoho dalších. Všichni zářili jako obĕtní ohnĕ.

Bhíšma, který mudrce přijal a uctil svými slovy, přivítal rovnĕž s úctou Pánduovce a Krišnu, když se usadili poblíž nĕho. Krišna se ho zeptal, jak se cítí, a Bhíšma Mu řekl, že jeho bolest a únava jsou pryč: „Skutečnĕ, ó Mádhavo, Tvojí milostí je moje mysl dokonale klidná a jasná. Vidím všechny vĕci   —   minulost, přítomnost i budoucnost   —   tak zřetelnĕ jako plod, který bych držel v ruce. Brzy odejdu z tohoto svĕta a budu přitom myslet jen na Tebe, ó Góvindo.“

Pánduovi synové tiše sedĕli přemoženi láskou k umírajícímu praotci. Když to Bhíšmadéva vidĕl, i jeho přemohla láska. Do očí mu vhrkly slzy a třásl se. „Ó můj milý synu Judhišthiro, jaké hrozivé trápení a nespravedlnost jste vy dobré duše zažily, i když jsi synem zosobnĕné zbožnosti. Podařilo se ti přežít jen proto, že tĕ chránili bráhmanové, zbožnost a sám Nejvyšší Pán.“

Bhíšma promluvil uklidňujícím tónem ve snaze rozptýlit Judhišthirovu malomyslnost. Poukázal na to, že požívá božské ochrany. Vše se dĕje podle vůle Nejvyššího Pána a nikdo by se nemĕl kvůli nevyhnutelnému rmoutit.

Bhíšma pokračoval a všichni uctivĕ naslouchali: „Je zvlášť politováníhodné, kolik strastí si vytrpĕla tvoje matka a moje snacha Kuntí. Po smrti vznešeného krále Pándua se stala vdovou s mnoha dĕtmi, a tak trpĕla. Pozdĕji trpĕla ještĕ více kvůli vašemu strádání. Podle mého názoru za to všechno může nevyhnutelný čas, který unáší všechny bytosti na všech planetách, tak jako vítr unáší mraky. Účinky času jsou nepochybnĕ nezvratné a všemocné. Jak jinak by mohly v přítomnosti Judhišthiry, syna Dharmy, a nepřemožitelných bojovníků Bhímy a Ardžuny existovat takové tĕžkosti? A především, jak může nĕkdo trpĕt, když je jeho dobrodincem Nejvyšší Pán?“

Bhíšma lehce otočil hlavu a upřel zrak na Krišnu: „To tento božský a nepoznatelný Krišna vše řídí. Čas je jen Jeho energií. Jistĕ ani ti nejvznešenĕjší proroci a mudrci nechápou Jeho plány. Navzdory svému důkladnému dotazování se na Krišnovy činnosti zůstávají zmateni. Ó Judhišthiro, nejlepší z Bharatových potomků, proto tvrdím, že veškerá tato zkáza je v plánu Nejvyššího Pána. Jeho nepochopitelnou vůli musíš přijmout a následovat ji. Nyní jsi hlavou státosprávy, a tak by ses mĕl postarat o ty poddané, kteří se stali bezmocnými.“

Bhíšma vĕdĕl, že tento argument nejúčinnĕji přesvĕdčí Judhišthiru, aby konal svoji povinnost. Všichni Pánduovci jsou oddaní Krišnovi, ale nĕkdy kvůli svojí hluboké a důvĕrné lásce k Nĕmu zapomínali, že je koneckonců Nejvyšší vládce nad veškerým dĕním ve vesmíru. Bhíšma pouze připomínal Judhišthirovi to, co již vĕdĕl. Kdyby byl Pánduův syn pevnĕ přesvĕdčen o tom, že válka i její výsledek byl Krišnův plán, neváhal by konat svoje královské povinnosti.

Díky Krišnovĕ požehnání získal Bhíšmův hlas svoji dřívĕjší zvučnost. Když hovořil, nespouštĕl z Krišny oči: „Tento Góvinda není nikdo jiný než svrchovanĕ mocná původní osoba. Z Nĕho pochází Nárájan i všichni ostatní bohové. Přesto se zjevil mezi potomky krále Vrišniho a pohybuje se tímto svĕtem jako jeden z nás. Tak nás mate energií, kterou sám stvořil.“

Bhíšma otočil tvář k Judhišthirovi. „Ó králi, jen vznešené osobnosti jako Šiva, božský riši Nárada a Kapila, inkarnace božského mudrce, vĕdí o Krišnovĕ důvĕrné slávĕ díky přímému vztahu s Ním. Judhišthiro, moje milé dítĕ, ta osoba, kterou jsi z neznalosti považoval za bratrance z matčiny strany, svého milého přítele, dobrodince, rádce, posla a příznivce, je ve skutečnosti Nejvyšší Pán celé hmotné a duchovní existence.“

Bhíšma pokračoval v popisech Krišnova postavení. Vysvĕtlil, že je přítomen v srdci každé živé bytosti jako Nadduše. Je stejnĕ laskavý ke všem a nepodléhá žádnému falešnému rozlišování   —   nehledí na ostatní tvory z hlediska tĕla, které obývají. Proto ať udĕlá cokoliv, je to prosté hmotných ohledů.

Bhíšma se na okamžik zastavil, neboť ho přemohla duchovní extáze. Po tváři mu stékaly slzy a Judhišthira je jemnĕ utíral mĕkkou látkou. Bhíšma znovu nabyl klidu a na závĕr řekl: „A přesto, že nikomu nestraní, tentýž Krišna milostivĕ přišel ke mnĕ, když můj život končí, neboť jsem Jeho neochvĕjný služebník. Tato Nejvyšší Osoba, která se zjevuje v mysli díky pozorné oddanosti a meditaci, osvobozuje svého oddaného z pout karmy při opouštĕní hmotného tĕla. Kéž mĕ můj Pán se čtyřma rukama a překrásnĕ ozdobenou lotosovou tvář s očima načervenalýma jako vycházející slunce v ten konečný okamžik mého života laskavĕ očekává.“

Bhíšma promluvil hlasem, který se dotkl srdcí všech přítomných. Krišna mu vrátil jeho láskyplný pohled a zvedl ruku v žehnajícím gestu. Pohlédl na Judhišthiru a lehce přikývl na znamení, že pánduovský vladař by mĕl teď Bhíšmovi předložit svoje pochyby.

Judhišthira se začal ptát na základní zásady různých náboženských povinností. Bhíšma podrobnĕ odpovídal opakováním védského poznání, které přijal od nebeských mudrců a které sám zrealizoval. Na vysvĕtlenou uvádĕl mnoho příkladů ze starých příbĕhů a přítomní napjatĕ naslouchali. I bohové se shromáždili, aby si vyslechli jeho pokyny, a den brzy uplynul.

Se západem slunce všichni odešli do svého tábora s tím, že se příštího dne za úsvitu opĕt vrátí. Rozhovor pokračoval přes padesát dní. Bhíšma nejprve vymezil veškeré roztřídĕní a povinnosti čtyř kast a stavů s ohledem na předpoklady a znalosti jedince. Potom důslednĕ popsal, jak se človĕk osvobodí z hmotných pout, i když dosud koná různé činnosti. Dále vysvĕtlil dobročinnost, praktické povinnosti krále, a které činnosti vedou k osvobození.

Bhíšma zodpovĕdĕl Judhišthirovy dotazy k jeho plné spokojenosti. Když uplynulo padesát dní, Judhišthira cítil, že jeho pochyby a nejistota jsou pryč. Slunce začalo pomalu vstupovat do té poloviny roku, bĕhem níž putuje po severní stranĕ Zemĕ. Když se přehouplo na severní polokouli, což je čas, který dokonalí jogíni volí pro opuštĕní svĕta, Bhíšma zakončil své pokyny Judhišthirovi a pomyslel na odchod. Jelikož byl zcela prostý hmotných pout, odvrátil mysl ode všeho a upřel oči na Krišnu, který stál před ním se čtyřma rukama v zářícím žlutém odĕvu. Bhíšma zastavil činnost smyslů a začal se modlit k vládci všech živých bytostí.

„Nechte mĕ teď soustředit svoji mysl, city i vůli, které se tak dlouho zabývaly různými námĕty a povinnostmi, na všemocného Pána Krišnu. Je vždy a za každých okolností vnitřnĕ spokojený, ale nĕkdy si jako vůdce oddaných užívá transcendentální radosti tím, že přijde do hmotného svĕta, přestože jej sám tvoří. Zjevil se na Zemi ve svém transcendentálním tĕle, modrém jako strom tamála. Toto božské tĕlo přitahuje všechny ve třech planetárních soustavách. Kéž mĕ Jeho lotosová tvář ozdobená santálovou pastou neustále přitahuje a kéž si za svoje činy nepřeji žádné hmotné výsledky.“

Bhíšma si vybavil svoje střetnutí s Krišnou ve válce a pokračoval: „Na bojišti řídil Krišna kočár svého důvĕrného přítele Ardžuny a Jeho vlající vlasy mĕly barvu popela od prachu zvířeného koňskými kopyty. Z námahy Mu tvář smáčely krůpĕje potu. Všechny tyto ozdoby Mu činily potĕšení, ještĕ zdůraznĕné ranami způsobenými mými ostrými šípy. Kéž na to moje mysl nikdy nepřestane vzpomínat.“

Bhíšma dobře vĕdĕl, že Krišnovo působení v bitvĕ bylo pouze jedním z mnoha rysů Jeho transcendentálních zábav. Krišna s radostí projevoval lásku k Ardžunovi tím, že mu pomáhal způsoby, které odpovídaly Ardžunovĕ touze. Podobného vztahu si užíval s Bhíšmou, který si vychutnával pohled na rozhnĕvaného Krišnu ženoucího se k nĕmu. Bhíšma si vybavil tu láskyplnou výmĕnu a zábavu převyprávĕl.

„Splnil moji touhu, obĕtoval vlastní slib, sestoupil z kočáru, uchopil kolo a hnal se ke mnĕ, jako když chce lev zabít slona. Ten výjev natrvalo zůstane v mojí mysli   —   Krišnova překrásná načernalá tvář doutnající hnĕvem, když se řítil ke mnĕ a část Jeho zářivĕ žlutého odĕvu padající k zemi. Brnĕní mĕl roztříštĕné mými šípy a tĕlo potřísnĕné krví z ran. Kéž tento Pán Krišna, Nejvyšší Osoba, jenž udílí osvobození, je mým konečným útočištĕm.“

Starý kuruovský hrdina litoval, že Krišnu napadl, přestože vĕdĕl, že šípy Mu nemohou ublížit. Na chvíli se odmlčel a hluboce o té události meditoval. Když se k nĕmu rozhnĕvaný Krišna přiblížil, prožíval silnou extázi. Krišna sám očividnĕ zažíval radost z rytířské nálady, která bojem vznikla. Bhíšma se nořil do vzpomínek na ten pocit. Výmĕna s Krišnou byla určitĕ nejvznešenĕjším okamžikem jeho života. Nyní před ním milostivĕ stojí táž Nejvyšší Osoba, navzdory skutečnosti, že Bhíšma ve válce útočil na Nĕho i na Jeho důvĕrného přítele Ardžunu.

Blížilo se poledne a Bhíšma vĕdĕl, že nastává čas jeho odchodu. Ovládl mysl a zamĕstnal ji myšlenkami na samotného Krišnu. Myslel na Krišnovy mnohé božské zábavy v dobĕ Jeho přítomnosti na Zemi a ještĕ naposledy promluvil.

„Nyní mohu meditovat s plným soustředĕním o tom jediném Pánu, Krišnovi, kterého před sebou vidím, protože jsem překonal mylnou představu duality. To tento Krišna je přítomný v srdcích všech bytostí a je konečným cílem všech transcendentalistů, včetnĕ tĕch, kteří za absolutní pravdu považují jen pouhý Brahman. I když mohou různí lidé v různých částech svĕta vnímat slunce různĕ, slunce je pořád jen jedno. Proto se plnĕ odevzdávám tomuto všemocnému, všudypřítomnému Krišnovi. Kéž je se svĕty vše v pořádku.“

Bhíšma se rozloučil s Judhišthirou a jeho bratry a poučil je, aby neustále uctívali bráhmany a neochvĕjnĕ setrvávali v pravdĕ. Potom utichl a přestal dýchat. Náhle jeho životní vzduch vyrazil z temene hlavy a vylétl k obloze jako planoucí kometa. Přítomní rišiové vidĕli, že opustil tĕlo v zářivé duchovní podobĕ a vstoupil do Krišny, a tak odešel do vĕčného duchovního prostředí, kde Krišna trvale projevuje svoje láskyplné zábavy. Sepjali ruce a velebili Krišnu a potom se z úcty k Bhíšmovi ztišili. Pánduovci vidĕli, že jejich milovaný praotec odešel, a tak tiše sedĕli a ronili slzy.

Nĕkolik minut poté bohové rozeznĕli bubny na Bhíšmovu počest. I kšatrijové zaduli na lastury a také rozezvučeli bubny. Všichni přítomní projevovali Bhíšmovi čest a úctu a z oblohy padal déšť kvĕtů.

Pánduovci onĕmĕle upírali zrak na starého kuruovského vůdce a chvíli se nedokázali ani pohnout. Nakonec přemohli slzy a osobnĕ nasbírali dřevo na pohřební hranici. Na ni pak položili Bhíšmovo tĕlo zabalené v hedvábné látce, ozdobené girlandami kvĕtů a potřené voňavkami a santálovou pastou. Jujutsu stál u jeho hlavy a držel zářící bílý slunečník. Bhíma s Ardžunou ovívali Bhíšmu čámarami z obou stran a Judhišthira s Dhritaráštrou ho ovívali u nohou.

Bráhmanové provedli Bhíšmovým jménem poslední obřady s úlitbami do ohnĕ a pronášeli hymny ze Sáma Védy. Potom podali planoucí pochodeň Judhišthirovi, který hranici zažehl. Jak plameny stravovaly Bhíšmovo tĕlo, ženy v zármutku naříkaly.

Poté, co byl Bhíšma spálen, se Kuruovci a Pánduovci vrátili ke Ganze. Bhíšmův popel vhodili do posvátné vody a všichni provedli obĕti. Náhle se z řeky vynořila bohynĕ Gangá. Zářila ve svých bílých hedvábných šatech a zlatých ozdobách a naříkala nad smrtí svého syna.

„Bĕda, kam odešel můj syn? Mĕl chování i povahu krále, byl oddán ctnosti a službĕ starším. Ani vznešený Parašuráma ho nedokázal porazit. V Káší sám přemohl krále celého svĕta a odvezl odtamtud princezny. Nyní ho zabil bezcitný Šikhandí.“

Krišna promluvil k naříkající Ganze a ukonejšil ji. Ujistil ji, že Bhíšma dosáhl nejvyššího cíle. Jeho sláva na Zemi potrvá navĕky a nyní odešel tam, odkud se nikdo nevrací.

Utĕšená bohynĕ tedy smutku zanechala. Kuruovci ji uctili a dostali od ní svolení k návratu do mĕsta.