Sloka 1.31
na ca śreyo ’nupaśyāmi
hatvā sva-janam āhave
na kāṅkṣe vijayaṁ kṛṣṇa
na ca rājyaṁ sukhāni ca
na — ani; ca — také; śreyaḥ — dobro; anupaśyāmi — vidím; hatvā — zabitím; sva-janam — vlastních příbuzných; āhave — v boji; na — ani; kāṅkṣe — přeji si; vijayam — vítězství; kṛṣṇa — ó Kṛṣṇo; na — ani; ca — také; rājyam — království; sukhāni — z toho pocházející štěstí; ca — také.
Nevím, jak může vzejít něco dobrého z toho, když v této bitvě pobiju vlastní příbuzné, můj milý Kṛṣṇo, vždyť já si ani nemohu přát následné vítězství, království či štěstí.
Podmíněné duše nevědí, že jejich vlastní zájem spočívá ve Viṣṇuovi (Kṛṣṇovi), a proto je přitahují tělesné vztahy a doufají, že díky nim budou šťastné. S těmito bludnými představami o životě zapomínají dokonce i na to, co vede k hmotnému štěstí. Zdá se, že Arjuna zapomněl i na mravní zásady kṣatriyů. Je řečeno, že dva druhy lidí – kṣatriya, který zahyne přímo na bojišti, a osoba žijící ve stavu odříkání, plně oddaná duchovnímu životu, – mohou vstoupit na Slunce, které je tak mocné a oslnivé. Arjuna nechce zabíjet ani své nepřátele, a už vůbec ne své příbuzné. Myslí si, že kdyby je zabil, nenašel by v životě žádné štěstí, a tak nechce bojovat, stejně jako sytý člověk nemá touhu vařit. Nyní se rozhoduje, že odejde do lesa a bude žít s pocitem marnosti v ústraní. Jako kṣatriya ale k životu potřebuje království, protože kṣatriyové nemohou dělat nic jiného než vládnout. Arjuna však žádné království nemá. Jeho jedinou možností, jak ho získat, je bojovat se svými bratranci a vydobýt zpět království zděděné po otci. To se mu však příčí. Myslí si tedy, že udělá nejlépe, když odejde do lesa a bude tam žít v osamění se svou frustrací.