Sloka 12.20

Od druhého verše až do konce této kapitoly – od mayy āveśya mano ye mām („upírající mysl na Mne“) až po ye tu dharmāmṛtam idam („toto náboženství věčných činností“) – popisuje Nejvyšší Pán způsoby transcendentální služby, umožňující k Němu přistoupit. Jsou Mu velice milé a přijímá každého, kdo se jim věnuje. Arjuna se ptal, kdo je lepší: zda ten, kdo se vydá cestou neosobního Brahmanu, nebo ten, kdo prokazuje osobní službu Nejvyšší Osobnosti Božství, a Pán svou jednoznačnou odpovědí nenechává nikoho na pochybách, že oddaná služba Osobnosti Božství je nejlepší ze všech metod duchovní realizace. Jinými slovy, tato kapitola vysvětluje, že vlivem příznivé společnosti člověk vyvine náklonnost k čisté oddané službě, načež přijme pravého duchovního učitele a pod jeho vedením začíná s nasloucháním, opěvováním a dodržováním usměrňujících zásad oddané služby s vírou, zalíbením a oddaností, a tak se zapojuje do transcendentální služby Pánu. To je cesta doporučená v této kapitole. Není tedy pochyb o tom, že oddaná služba je jedinou absolutní cestou vedoucí k seberealizaci, k dosažení Nejvyšší Osobnosti Božství. Neosobní chápání Nejvyšší Absolutní Pravdy, popsané v této kapitole, je doporučené jenom do té doby, než se člověk odevzdá cíli seberealizace. Může pro něho být prospěšné, dokud nemá příležitost sdružovat se s čistým oddaným. Ten, kdo chápe Absolutní Pravdu jako neosobní, se věnuje jednání bez touhy po plodech, medituje a rozvíjí poznání, aby porozuměl duši a hmotě. To je nezbytné tak dlouho, dokud nemá společnost čistého oddaného. Pokud někdo přímo vyvine touhu praktikovat čistou oddanou službu s vědomím Kṛṣṇy, nemusí ve své duchovní realizaci postupovat krok za krokem. Oddaná služba, popsaná v prostředních šesti kapitolách Bhagavad-gīty, je příhodnější. Není třeba se obtěžovat s věcmi potřebnými k udržování těla a duše pohromadě, protože milostí Pána je o všechno postaráno.