Sloka 13.8–12

Méně inteligentní lidé někdy mylně považují tyto základy poznání za projevy vzájemného působení prvků pole. Ve skutečnosti jsou to ale vlastnosti a sklony, které dávají člověku přístup k poznání. Ten, kdo si je osvojí, se může přiblížit k Absolutní Pravdě. Nejsou to interakce dvaceti čtyř prvků popsaných výše, ale naopak prostředky umožňující se vymanit ze zapletení v poli. Vtělená duše je polapená v obalu z dvaceti čtyř prvků, a tady popsanou cestou poznání se z něho může vysvobodit. Nejdůležitější bod je uvedený v prvním řádku jedenáctého verše: mayi cānanya-yogena bhaktir avyabhicāriṇī – rozvoj poznání vrcholí v čisté oddané službě Pánu. Pokud tedy člověk nezačne nebo není schopný začít s transcendentální službou Pánu, nemá zbývajících devatenáct aspektů žádnou zvláštní hodnotu. Jakmile ale oddaně slouží s úplným vědomím Kṛṣṇy, zbývajících devatenáct aspektů se u něho vyvine automaticky. Jak je řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.18.12): yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ. U toho, kdo dospěl na úroveň oddané služby, se vyvinou všechny dobré vlastnosti spojené s poznáním. Přijetí duchovního učitele, o kterém se mluví v osmém verši, je podstatné. I pro toho, kdo začal s oddanou službou, je zásadně důležité. Transcendentální život začíná přijetím kvalifikovaného duchovního učitele. Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, tady jasně říká, že tato cesta poznání je pravou cestou. Jakékoliv jiné výmysly jsou nesmysly.

Jednotlivé aspekty poznání, které Kṛṣṇa uvádí, můžeme rozebrat následovně: Pokora znamená, že člověk nemá dychtit po uspokojení z toho, že mu druzí budou projevovat úctu. Hmotné pojetí života v nás vyvolává silnou touhu po uznání, ale ten, kdo má dokonalé poznání, ví, že není toto tělo, a proto je pro něho cokoliv týkající se těla bezcenné; včetně úcty a hany. Nikdo by se neměl honit za tímto hmotným klamem. Někteří lidé chtějí být slavní svou zbožností, a proto někdy vidíme, že člověk nechápající náboženské zásady se stane členem nějaké náboženské organizace, která se ve skutečnosti neřídí zásadami náboženství, a potom se chce vydávat za náboženského mravokárce. Člověk by si měl ověřit, nakolik skutečně pokročil v rozvoji duchovního poznání. Tyto verše uvádějí kritéria, podle kterých to lze posoudit.

Nenásilím se obvykle rozumí nezabíjení neboli neničení těla, ale skutečný význam nenásilí je nezpůsobovat druhým bolest. Většina lidí žije v nevědomosti, v zajetí hmotných představ o životě, a pořád zakouší hmotné utrpení. Pokud je tedy nepozvedáme k duchovnímu poznání, dopouštíme se násilí. Měli bychom se snažit dávat lidem skutečné poznání, aby se mohli vyprostit z hmotného zapletení. To je nenásilí.

Snášenlivost znamená naučit se snášet urážky a potupu. Pokud někdo rozvíjí duchovní poznání, druzí ho budou urážet a hanět. S tím se musí počítat, protože taková je povaha hmotné přírody. I Prahlāda, chlapce, který už v pěti letech pěstoval duchovní poznání, ohrožoval jeho vlastní otec, nesnášející jeho oddanost. Snažil se svého syna mnoha způsoby zabít, ale Prahlāda ho toleroval. Do cesty k duchovnímu poznání se nám může stavět mnoho překážek, ale měli bychom snášet svůj úděl a s odhodláním pokračovat.

Přímost znamená, že člověk nemá jednat diplomaticky a má být tak přímočarý, že dokáže vyjevit pravdu i nepříteli. Přijetí pravého duchovního učitele je zásadně důležité, protože bez pokynů pravého duchovního učitele se nedá dělat pokrok v duchovní vědě. Člověk se má na duchovního učitele obracet se vší pokorou a sloužit mu tak, aby guru žákovi rád požehnal. Duchovní učitel je zástupcem Kṛṣṇy, a když tedy žákovi dá své požehnání, žák okamžitě udělá pokrok i bez dodržování usměrňujících pravidel. Anebo, pokud někdo bezvýhradně slouží duchovnímu učiteli, bude pro něho snadnější se pravidly řídit.

Čistota je pro pokrok v duchovním životě nezbytná. Je dvojího druhu: vnější a vnitřní. Vnější čistota vyžaduje pravidelně se koupat, ale abychom byli čistí i uvnitř, musíme pořád myslet na Kṛṣṇu a zpívat Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/ Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare. To odstraňuje z mysli nahromaděný prach minulé karmy.

Stálost znamená být velice odhodlaný dělat pokrok v duchovním životě. Bez tohoto odhodlání člověk žádného znatelného pokroku nedosáhne. A sebeovládáním se rozumí nepřijímat nic, co by škodilo duchovnímu růstu. Člověk se musí naučit odmítat cokoliv, co ho brzdí na cestě duchovního rozvoje. To je skutečné odříkání. Smysly jsou tak mocné, že se pořád domáhají uspokojení. Jejich zbytečným požadavkům se ale nesmíme podvolit. Měli bychom je uspokojovat jen do té míry, aby tělo zůstalo způsobilé pro naše plnění povinností, které umožňují pokrok v duchovním životě. Nejdůležitějším a nejhůře ovladatelným smyslem je jazyk. Pokud ten dokážeme ovládat, máme naději, že ovládneme i ostatní smysly. Pomocí jazyka ochutnáváme jídla a vytváříme zvuky. Měli bychom ho tedy systematicky usměrňovat, aby ochutnával jen zbytky jídel obětovaných Kṛṣṇovi a zpíval Hare Kṛṣṇa. Očím bychom neměli dovolovat dívat se na cokoliv jiného než na překrásnou Kṛṣṇovu podobu. Tím ovládneme oči. Uši zase mají naslouchat o Kṛṣṇovi a nos vonět ke květům nabídnutým Kṛṣṇovi. To je proces oddané služby, a tady vidíme, že Bhagavad-gītā nevykládá nic jiného než nauku o oddané službě. Oddaná služba je hlavním a jediným cílem. Neinteligentní vykladači Gīty se snaží odvést mysl čtenáře k jiným tématům, ale Bhagavad-gītā ve skutečnosti žádné jiné téma než oddanou službu nemá.

Falešné ego znamená, že člověk považuje tělo za sebe samotného. Když pochopí, že není tělem, ale duší, pozná své skutečné ego. Ego zůstává. Falešného ega by se měl člověk zbavit, ale skutečného ega ne. Védy (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 1.4.10) říkají: ahaṁ brahmāsmi – „Jsem Brahman, jsem duchovní bytost.“ Toto „já jsem“, vědomí vlastního já, existuje i ve stavu seberealizace, na úrovni osvobození. Vědomí „já jsem“ je ego, ale když se vztahuje na iluzorní hmotné tělo, je to falešné ego. Skutečné ego je vědomí své skutečné totožnosti. Jistí filozofové prohlašují, že bychom se měli svého ega vzdát. Ale svého ega se nemůžeme vzdát, protože ego znamená totožnost. Měli bychom se přestat mylně ztotožňovat s tělem.

Měli bychom se snažit pochopit, že podstupovat zrození, smrt, stáří a nemoci znamená utrpení. O zrození mluví různé védské spisy. Śrīmad-Bhāgavatam barvitě popisuje svět nenarozeného dítěte v lůně matky, jak trpí a tak dále. Měli bychom si uvědomovat, že zrození je bolestivé. Jenže my zapomínáme, kolik utrpení jsme zažili v matčině lůně, a proto se nesnažíme koloběh zrození a smrti zastavit. I umírání doprovází mnoho bolestí, o kterých jsou také zmínky v autoritativních písmech. O těchto věcech je třeba hovořit. A co se týče nemocí a stáří, s tím máme praktické zkušenosti. Nikdo nechce být nemocný a nikdo nechce zestárnout, ale nikdo se tomu nemůže vyhnout. Dokud nebudeme mít pesimistický pohled na hmotný život, s jeho bolestmi zrození, smrti, stáří a nemoci, nebudeme mít motivaci do duchovního života.

Neulpívání na dětech, ženě a domovu neznamená, že bychom k nim neměli nic cítit. Náklonnost k našim blízkým je přirozená. Pokud ale nemají kladný postoj k duchovnímu pokroku, neměli bychom na nich lpět. Nejlepší metodou k vytvoření příjemného domova je žít s vědomím Kṛṣṇy. Jakmile si je člověk plně vědomý Kṛṣṇy, může mít šťastný domov, protože uvědomovat si Kṛṣṇu je snadné: stačí zpívat Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/ Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare, jíst zbytky jídla obětovaného Kṛṣṇovi, vést rozhovory o knihách, jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, a uctívat Božstva. Tyto čtyři činnosti nám přinesou štěstí. To by měl člověk učit svou rodinu. Celá rodina se může každé ráno a večer posadit a společně zpívat Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/ Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare. Ten, kdo je schopný si takto uzpůsobit rodinný život a následováním těchto čtyř zásad rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, nemusí měnit svůj současný stav za život v odříkání. Pokud ale rodinný život neprospívá našemu duchovnímu růstu, měli bychom ho zanechat. Stejně jako Arjuna musíme obětovat všechno pro poznání Kṛṣṇy a službu Kṛṣṇovi. Arjuna nechtěl zabít své příbuzné, ale když pochopil, že mu brání v realizaci Kṛṣṇy, přijmul Kṛṣṇův pokyn, bojoval s nimi a zabil je. V každém případě bychom měli být odpoutaní od štěstí a neštěstí rodinného života, protože v tomto světě nebudeme nikdy naprosto šťastní ani naprosto nešťastní.

Štěstí a neštěstí provázejí celý hmotný život. Bhagavad-gītā doporučuje naučit se jejich střídání snášet. Tomu, že přicházejí a odcházejí, nemůžeme zabránit, a proto bychom se měli odpoutat od materialistického života a být v obou situacích vyrovnaní. Obvykle jsme šťastní, když získáme něco žádoucího, a z nežádoucích věcí jsme nešťastní. Když ale budeme na duchovní úrovni, nic z toho nás nebude rozrušovat. V tom se musíme cvičit čili praktikovat nepřerušovanou oddanou službu Kṛṣṇovi, to znamená věnovat se devíti činnostem: opěvování, naslouchání, uctívání, klanění se a tak dále, jak o nich mluví poslední verš deváté kapitoly. To je proces, který bychom měli následovat.

Když se člověk zaměřuje na duchovní způsob života, přirozeně se nechce stýkat s materialisty. Je mu to nepříjemné. Každý může posoudit svou úroveň podle toho, jak velký má zájem žít v ústraní, bez nežádoucí společnosti. Oddaný přirozeně nemá zálibu ve zbytečných hrách, návštěvách kin nebo společenských setkáních, protože ví, že je to pouhá ztráta času. Mnozí badatelé a filozofové studují pohlavní život a další témata, ale podle Bhagavad-gīty nemají tyto výzkumy a filozofické spekulace žádnou cenu. Víceméně je to zkoumání nesmyslů. Bhagavad-gītā doporučuje pomocí filozofického uvažování zkoumat povahu duše. Cílem bádání má být seberealizace. To tady Kṛṣṇa doporučuje.

Pro seberealizaci je tu hlavně doporučená bhakti-yoga. První podmínkou oddanosti je rozlišovat mezi Nadduší a individuální duší. Individuální duše a Nadduše nemohou být totožné, alespoň ne v pojetí bhakti, života s oddaností. Je jasně řečeno, že služba individuální duše Nejvyšší Duši je věčná, nityam. Bhakti neboli oddaná služba je tedy věčná. O tomto filozofickém bodu bychom měli být přesvědčení.

Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.11) to vysvětluje: vadanti tat tattva-vidas tattvaṁ yaj jñānam advayam. „Ti, kdo skutečně znají Absolutní Pravdu, vědí, že vnímání Nejvyššího má tři stádia, zvaná Brahman, Paramātmā a Bhagavān.“ Bhagavān je vrcholem realizace Absolutní Pravdy. Nakonec by tedy měl člověk dospět na tuto úroveň pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství a zapojit se do oddané služby Pánu. To je dokonalost poznání.

Tento proces, který začíná praktikováním pokory a vrcholí realizací Nejvyšší Pravdy, Absolutní Osobnosti Božství, je jako schodiště, vedoucí z přízemí až do nejvyššího patra. Na tomto schodišti je mnoho lidí, a někteří po něm vyšli do prvního patra, někteří do druhého nebo do třetího, ale dokud člověk není v nejvyšším patře chápání Kṛṣṇy, je stále ještě v nižším stádiu poznání. Chtít soupeřit s Bohem a zároveň dělat pokrok v duchovním poznání je nesmysl. Tady je jasně řečeno, že poznání bez pokory nemá smysl. Považovat sám sebe za Boha je největší namyšlenost. Člověk dostává samé rány od přísných zákonů hmotné přírody, a pokud si přesto myslí: „Já jsem Bůh,“ žije v nevědomosti. Není ještě ani na začátku, protože začátkem poznání je amānitva, pokora. Má být pokorný a vědět, že je podřízený Nejvyššímu Pánu. Kvůli své vzpouře proti Němu je teď podřízený hmotné přírodě. Tuto pravdu by měl znát a být o ní přesvědčený.