Sloka 2.11
śrī-bhagavān uvāca
aśocyān anvaśocas tvaṁ
prajñā-vādāṁś ca bhāṣase
gatāsūn agatāsūṁś ca
nānuśocanti paṇḍitāḥ
śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; aśocyān — co není hodno nářku; anvaśocaḥ — naříkáš; tvam — ty; prajñā-vādān — učená slova; ca — také; bhāṣase — pronášíš; gata — ztracený; asūn — život; agata — neprošlý; asūn — život; ca — také; na — nikdy; anuśocanti — naříkají; paṇḍitāḥ — učení.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, řekl: Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad něčím, co není hodno zármutku. Moudří netruchlí ani nad živými, ani nad mrtvými.
Pán ihned přijal postavení učitele a svého žáka pokáral, když ho nepřímo nazval hlupákem. Řekl mu: „Mluvíš jako učenec, a přitom nevíš, že ten, kdo je učený – kdo ví, co je tělo a co duše, – neběduje nad žádným stavem těla, živým ani mrtvým.“ Z vysvětlení v pozdějších kapitolách bude jasné, že poznání znamená znát hmotu, duši a toho, kdo obojímu vládne. Arjuna argumentoval tím, že náboženským zásadám by se měla přikládat větší důležitost než politice nebo společenským pravidlům, ale nevěděl, že poznání hmoty, duše a Nejvyššího je ještě důležitější než náboženské zásady. A jelikož mu toto poznání chybělo, neměl se vydávat za příliš učeného. Vzhledem k tomu, že nebyl moc učený, bědoval pro něco, co nebylo hodno zármutku. Tělo se rodí a dnes nebo zítra bude muset zaniknout; proto není tak důležité jako duše. Ten, kdo to ví, je skutečně učený, a žádný stav hmotného těla mu nedává důvod bědovat.