Sloka 2.16

Měnící se tělo je pomíjivé. Moderní lékařská věda přiznává, že tělo se mění každým okamžikem, jelikož v něm dochází k akcím a reakcím různých buněk – tak roste a stárne. Duše však existuje trvale a zůstává stejná i přes všechny proměny těla a mysli. To je rozdíl mezi hmotou a duší; tělo se od přírody stále mění, zatímco duše je věčná. Tento závěr uznávají všechny školy těch, kdo vidí pravdu, – stoupenci jak osobního, tak neosobního pojetí. Ve Viṣṇu Purāṇě (2.12.38) je řečeno, že Viṣṇu a Jeho sídla vydávají vlastní záři a jejich existence je duchovní (jyotīṁṣi viṣṇur bhuvanāni viṣṇuḥ). Slovo „existující“ se může vztahovat jedině na duchovní podstatu a „neexistující“ jedině na hmotu. Na tom se shodují všichni, kdo vidí pravdu.

Toto je začátek Pánova učení určeného živým bytostem, které jsou zmatené vlivem nevědomosti. Odstranit nevědomost znamená obnovit věčný vztah mezi uctívajícím a uctívaným, a tak pochopit rozdíl mezi Nejvyšším Pánem, Osobností Božství, a živými bytostmi jakožto Jeho nedílnými částmi. Povaze Nejvyššího můžeme porozumět důkladným studiem sebe sama, založeným na pochopení, že se od Něho lišíme tak, jak se části liší od celku. Ve Vedānta-sūtrách a také ve Śrīmad-Bhāgavatamu je Nejvyšší uznán za původ všech emanací. Ty jsou vnímány jako projevy dvou úrovní, vyšší a nižší. Jak se ukáže v sedmé kapitole, živé bytosti patří k vyšší úrovni. Ačkoliv mezi energií a jejím zdrojem není žádný rozdíl, energetický zdroj je energii vždy nadřazený. Živé bytosti jsou tedy Nejvyššímu Pánu podřízené, tak jako je služebník podřízený pánovi a žák učiteli. Toto jasné poznání nelze chápat v temnotě nevědomosti, a proto Pán učí Bhagavad-gītu, aby jednou provždy ukázal všem živým bytostem světlo pravdy.