Sloka 2.28

Jsou dva druhy filozofů – jedni věří v existenci duše a druzí nikoliv. Žádný z nich však nemá důvod naříkat. Následovníci védské moudrosti nazývají lidi nevěřící v existenci duše ateisty. Ale i když za účelem diskuse přijmeme ateistickou teorii, přesto není důvod k nářku. Ponecháme-li stranou oddělenou existenci duše, hmotné prvky zůstávají před stvořením neprojevené. Z tohoto subtilního neprojeveného stavu dochází k projevení. Z éteru vzniká vzduch, ze vzduchu oheň, z ohně voda a z vody země. Ze země vzniká mnoho rozmanitých projevů, například velký mrakodrap. Po zbourání je tento mrakodrap opět neprojevený a nakonec zůstává v podobě atomů. Zákon zachování energie platí stále, ale v průběhu času jsou věci projevené a neprojevené – to je jediný rozdíl. Proč tedy naříkat kvůli projevenému či neprojevenému stavu? Skutečností zůstává, že ani v neprojeveném stavu není nic ztraceno. Na počátku i na konci jsou všechny prvky neprojevené a jen v prostředním stádiu jsou projevené; z hmotného hlediska to neznamená žádný skutečný rozdíl.

Přijímáme-li védský závěr, jak je uvedený v Bhagavad-gītě, že tato hmotná těla časem zaniknou (antavanta ime dehāḥ), ale duše je věčná (nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ), pak musíme mít vždy na paměti, že tělo je jako oděv. Proč bychom tedy měli naříkat nad změnou oděvu? Hmotné tělo ve vztahu k věčné duši v podstatě neexistuje; je něco jako sen. Ve snu si můžeme myslet, že létáme po obloze nebo sedíme v kočáře jako král, ale když se probudíme, vidíme, že nejsme ani na obloze, ani v kočáře. Védská moudrost nabádá k seberealizaci na základě toho, že hmotné tělo prakticky neexistuje. V žádném případě – ať už v existenci duše věříme, nebo v ni nevěříme – tedy nemáme důvod naříkat nad ztrátou těla.