Sloka 3.37
śrī-bhagavān uvāca
kāma eṣa krodha eṣa
rajo-guṇa-samudbhavaḥ
mahāśano mahā-pāpmā
viddhy enam iha vairiṇam
śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; kāmaḥ — chtíč; eṣaḥ — tento; krodhaḥ — hněv; eṣaḥ — tento; rajaḥ-guṇa — z kvality vášně; samudbhavaḥ — zrozený; mahā-aśanaḥ — všepohlcující; mahā-pāpmā — velice hříšný; viddhi — znej; enam — tohoto; iha — v hmotném světě; vairiṇam — největšího nepřítele.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Je to jen chtíč, Arjuno, který se rodí ze styku s hmotnou kvalitou vášně a později se mění v hněv. Chtíč je všepohlcující hříšný nepřítel tohoto světa.
Jakmile živá bytost přijde do styku s hmotným stvořením, její věčná láska ke Kṛṣṇovi se působením kvality vášně změní v chtíč. Jinými slovy, z lásky k Bohu se stává chtíč, stejně jako se mléko ve styku s kyselým tamarindem mění v jogurt. Když chtíč nedojde uspokojení, mění se v hněv, hněv se mění v iluzi a iluze způsobuje pokračování hmotné existence. Proto je chtíč největším nepřítelem živé bytosti; to on čistou živou bytost nutí zůstávat zapletenou v hmotném světě. Hněv je projevem kvality nevědomosti, takže v hněvu a jeho dalších důsledcích je vidět působení těchto kvalit. Pokud se tedy člověk ubrání, aby zpod vlivu kvality vášně neupadl do osidel kvality nevědomosti, a místo toho následováním předepsaných životních pravidel pokročí na úroveň kvality dobra, může vyvinout duchovní připoutanost a tak se zachránit před degradujícími účinky hněvu.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se stal mnoha, aby dál zvětšoval svou duchovní blaženost, a živé bytosti jsou nedílnými částmi této duchovní blaženosti. I ony mají svou částečnou nezávislost, ale když jí zneužijí a jejich služebnický postoj se promění ve vyhledávání smyslového požitku, upadnou pod vládu chtíče. Hmotný svět Pán tvoří proto, aby dal podmíněným duším prostředky, pomocí kterých se mohou snažit své chtivé touhy naplňovat, a když jsou po mnoha pokusech uspokojit svůj chtíč úplně zmatené, začnou se ptát, jaké je jejich skutečné postavení.
Touto otázkou začínají Vedānta-sūtry. Stojí zde: athāto brahma-jijñāsā – „Člověk se má ptát na Nejvyššího.“ A definici Nejvyššího uvádí Śrīmad-Bhāgavatam slovy janmādy asya yato ’nvayād itarataś ca – „Nejvyšší Brahman je původ všeho.“ Chtíč má tedy také svůj původ v Nejvyšším. Přeměnou chtíče v lásku k Nejvyššímu neboli ve vědomí Kṛṣṇy, kdy člověk neusiluje o nic než o Kṛṣṇovu spokojenost, se dají chtíč i hněv zduchovnit. Hanumān, pověstný služebník Śrī Rāmy, projevil hněv, když zapálil Rāvaṇovo zlaté město, ale právě tím se z něho stal největší oddaný Pána. Zde v Bhagavad-gītě zase Pán nabádá Arjunu, aby Pána uspokojil nasměrováním hněvu proti svým sokům. Chtíč a hněv použité s vědomím Kṛṣṇy tedy už nejsou nepřátelé, ale stávají se našimi přáteli.