Sloka 5.20
na prahṛṣyet priyaṁ prāpya
nodvijet prāpya cāpriyam
sthira-buddhir asammūḍho
brahma-vid brahmaṇi sthitaḥ
na — ne; prahṛṣyet — raduje se; priyam — něco příjemného; prāpya — když získá; na — ne; udvijet — rozruší se; prāpya — když sklidí; ca — také; apriyam — něco nepříjemného; sthira-buddhiḥ — s inteligencí zakotvenou ve vlastním já; asammūḍhaḥ — nepomýlený; brahma-vit — ten, kdo dokonale zná Nejvyššího; brahmaṇi — v transcendenci; sthitaḥ — setrvávající.
Ten, kdo se neraduje, když se mu podaří dosáhnout něčeho příjemného, ani neběduje, když ho potká nějaká nepříjemnost, kdo má inteligenci zakotvenou ve vlastním já, není pomýlený a zná vědu o Bohu, již setrvává v transcendenci.
Toto je popis seberealizovaného člověka. Jeho prvním příznakem je, že nepodléhá té iluzi, že by se mylně ztotožňoval s tělem. Dobře ví, že není tímto tělem, ale dílčí částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto se neraduje, když ve vztahu k tělu něco získá, ani neběduje, když něco takového ztratí. Tato vyrovnanost mysli se nazývá sthira-buddhi neboli inteligence zakotvená ve vlastním já. Takový člověk tedy není zmatený a neplete si hrubohmotné tělo s duší, nemyslí si, že tělo je trvalé a že duše neexistuje. To mu umožňuje znát celou vědu o Absolutní Pravdě, tedy Brahman, Paramātmu i Bhagavāna. Díky tomu dobře ví, jaké je jeho přirozené postavení, a nemá scestné představy, že může být ve všech ohledech totožný s Nejvyšším. Tomu se říká realizace Brahmanu neboli seberealizace. Takové ustálené vědomí se nazývá vědomí Kṛṣṇy.