No edit permissions for isiZulu

Sloka 9.1

śrī-bhagavān uvāca
idaṁ tu te guhya-tamaṁ
pravakṣyāmy anasūyave
jñānaṁ vijñāna-sahitaṁ
yaj jñātvā mokṣyase ’śubhāt

śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; idam — toto; tu — ale; te — tobě; guhya-tamam — nejdůvěrnější; pravakṣyāmi — říkám; anasūyave — nezávidějícímu; jñānam — poznání; vijñāna — realizovaným poznáním; sahitam — s; yat — které; jñātvā — znající; mokṣyase — budeš osvobozený; aśubhāt — od této strastiplné hmotné existence.

Nejvyšší Pán pravil: Můj milý Arjuno, jelikož Mi nikdy nezávidíš, vyjevím ti toto nejdůvěrnější poznání a jeho realizaci. Jakmile je poznáš, oprostíš se od strastí hmotné existence.

Oddaný tím, jak slyší víc a víc o Nejvyšším Pánu, dospívá k osvícení. Toto naslouchání doporučuje i Śrīmad-Bhāgavatam: „Poselství Nejvyšší Osobnosti Božství jsou velmi mocná a jejich moc je znát, pokud se o Nejvyšším Pánu mluví mezi oddanými.“ Ve společnosti mentálních spekulantů nebo akademických učenců člověk tuto moc nepocítí. Jedná se o realizované poznání.

Oddaní pořád slouží Nejvyššímu Pánu. Pán ví, jak živá bytost rozvíjející vědomí Kṛṣṇy uvažuje a nakolik je upřímná, a dává jí inteligenci, aby ve společnosti oddaných pochopila vědu o Kṛṣṇovi. Rozhovory o Kṛṣṇovi jsou velmi mocné, a pokud nějaký požehnaný člověk má takovou společnost a chce si toto poznání osvojit, bude dělat pokrok v duchovní realizaci. Pán Kṛṣṇa povzbuzuje Arjunu, aby v mocné službě Jemu dosahoval vyšších a vyšších úrovní, a proto líčí v této deváté kapitole ještě důvěrnější skutečnosti, než jaké dosud vyjevil.

Úplný začátek Bhagavad-gīty, první kapitola, je víceméně úvodem k celé knize. Druhá a třetí kapitola popisují důvěrné duchovní poznání. Obsah sedmé a osmé kapitoly se přímo vztahuje k oddané službě a osvětluje vědomí Kṛṣṇy, což je důvěrnější. Devátá kapitola ale pojednává o čisté oddanosti, a to je nejdůvěrnější. Ten, kdo pronikl do nejdůvěrnějšího poznání o Kṛṣṇovi, je přirozeně na transcendentální úrovni, a přestože pobývá v hmotném světě, nezakouší žádné hmotné bolesti. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je řečeno, že člověka, který má upřímnou touhu s láskou sloužit Nejvyššímu Pánu, máme považovat za osvobozeného, i když je v podmíněném stavu hmotné existence. I v desáté kapitole Bhagavad-gīty uvidíme, že každý, kdo tak jedná, je osvobozenou osobou.

Tento první verš má specifický význam. Slova idaṁ jñānam („toto poznání“) poukazují na čistou oddanou službu, zahrnující devět různých činností: naslouchání, zpívání, vzpomínání, sloužení, uctívání, pronášení modliteb, plnění pokynů, pěstování přátelství a odevzdání všeho. Praktikováním těchto devíti způsobů oddané služby člověk vyvine duchovní vědomí, vědomí Kṛṣṇy. Jakmile takto zbaví své srdce hmotného znečištění, může porozumět vědě o Kṛṣṇovi. Chápat, že živá bytost není hmotná, nestačí. To může být začátek duchovní realizace, ale pak je třeba poznat rozdíl mezi činnostmi těla a duchovními činnostmi osoby, která chápe, že není tělem.

V sedmé kapitole jsme už mluvili o vznešené moci Nejvyššího Pána, Jeho různých energiích, o nižší a vyšší přirozenosti a celém tomto hmotném projevu. Devátá a desátá kapitola budou pojednávat o Pánově slávě.

Sanskrtské slovo anasūyave v tomto verši je také velmi významné. Většina komentátorů, i vysoce vzdělaných, projevuje vůči Kṛṣṇovi jakožto Nejvyšší Osobnosti Božství závist. I ti největší učenci vykládají Bhagavad-gītu mylně. Jelikož Kṛṣṇovi závidí, jejich komentáře nemají žádnou cenu. Komentáře Pánových oddaných jsou pravé. Nikdo nemůže vysvětlit Bhagavad-gītu nebo předat dokonalé poznání o Kṛṣṇovi, pokud je závistivý. Každý, kdo kritizuje Kṛṣṇovu povahu, aniž by Ho doopravdy znal, je hlupák a jeho komentářům je třeba se vyhýbat. Člověku, který chápe, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, čistá a transcendentální Osobnost, přinesou tyto kapitoly velký užitek.

« Previous Next »