Sloka 9.2

Tato kapitola Bhagavad-gīty je nazývaná králem vzdělání, jelikož předkládá esenci všech dříve vyložených nauk a filozofických směrů. Hlavními filozofy Indie jsou Gautama, Kaṇāda, Kapila, Yājñavalkya, Śāṇḍilya, Vaiśvānara a konečně Vyāsadeva, autor Vedānta-sūtry. O poznání v oblasti filozofie či transcendentální vědy tedy není nouze. Nyní Pán říká, že devátá kapitola je králem všeho takového poznání; je esencí veškerého poznání, které lze získat studiem Véd a různých druhů filozofie. Je nejdůvěrnější, protože důvěrné transcendentální poznání dává porozumět rozdílu mezi duší a tělem, a vrcholem či králem všeho důvěrného poznání je oddaná služba.

Většina lidí se neučí toto důvěrné poznání, ale učí se o vnějších věcech. Obyčejný vzdělávací systém poskytuje přípravu v mnoha oborech: politice, sociologii, fyzice, chemii, matematice, astronomii, inženýrství a tak dále. Na celém světě se na mnoha velkých univerzitách studuje mnoho oborů, ale ani na jedné se nevyučuje věda o duši. Duše je přitom nejdůležitější částí těla, bez jejíž přítomnosti je tělo bezcenné. Přesto lidé kladou velký důraz na potřeby těla, a o duši, která je základem života, se nestarají.

Bhagavad-gītā počínaje druhou kapitolou zdůrazňuje, jak je duše důležitá. Na samém začátku Pán říká, že tělo je pomíjivé, ale duše ne (antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ). To je důvěrná část poznání: duše se liší od těla a je svou povahou neměnná, nezahubitelná a věčná. To však ještě nedává o duši žádné pozitivní informace. Někteří lidé mají dojem, že duše se liší od těla a že po skonání těla spočine osvobozená duše v prázdnotě a bude neosobní. Tak tomu ale není. Je-li duše v těle tak činná, jak by mohla být po vysvobození z těla nečinná? Duše je stále činná. Je-li věčná, je i věčně činná, a její činnosti v duchovním království představují nejdůvěrnější část duchovního poznání. Proto se zde mluví o činnostech duše jako o králi poznání, o nejdůvěrnější části všeho poznání.

Védské texty vysvětlují, že toto poznání se týká nejčistšího způsobu jednání. Padma Purāṇa rozebírá hříšné činnosti člověka a ukazuje, že jsou výsledkem opakovaného hříšného jednání v minulosti. Lidé, kteří jednají s touhou po plodech, jsou zapletení v různých stádiích a formách hříchů a jejich následků. Když zasejeme semínko stromu, strom nevyroste hned. Nějaký čas to trvá. Nejprve je malou, klíčící rostlinkou, ta postupně nabývá podobu stromu, potom kvete a nese plody, na kterých si nakonec můžeme pochutnat. Když člověk spáchá hříšný čin, je to podobné: plod jeho hříchu dozraje také až za nějakou dobu. Stádií je několik. Někdo už mohl s hříšným jednáním přestat, ale plody na něho teprve čekají. Některé hříchy jsou dosud v podobě semínka a jiné už nesou plody v podobě neštěstí a bolesti, které zakoušíme.

Ve verši 28 sedmé kapitoly bylo vysvětleno, že ten, jehož následky všech hříšných činů už pominuly a jenž jedná vždy zbožně, je osvobozený od dvojností hmotného světa a oddaně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Jinými slovy ti, kdo se věnují oddané službě Nejvyššímu Pánu, jsou už zbavení všech následků hříšných činů. To potvrzuje Padma Purāṇa:

Díky oddané službě Nejvyšší Osobnosti Božství postupně mizí všechny druhy následků jeho hříšného jednání – ať už nesoucí plody, dozrávající, nebo v podobě semínka. Oddaná služba má tedy velikou očistnou sílu, a proto je pavitram uttamam, „nejčistší“. Uttama znamená „transcendentální“. Slovo tamas označuje tento temný hmotný svět a uttama je to, co přesahuje hmotné jednání. Oddanou službu není v žádném případě správné považovat za hmotnou činnost, i když se někdy zdá, že oddaní jednají jako obyčejní lidé. Ten, kdo zná principy oddané služby, ví, že činnosti oddaných nejsou hmotné. Jsou duchovní, založené na oddanosti a neznečištěné kvalitami hmotné přírody.

Vykonávání oddané služby je tak dokonalé, že jeho výsledky je možné bezprostředně vnímat. Máme praktickou zkušenost, že každý, kdo zpívá svatá jména Kṛṣṇy – Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/ Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare – bez přestupků, pociťuje transcendentální radost a velmi rychle se zbavuje všeho hmotného znečištění. To můžeme prakticky vidět. A když někdo nejen naslouchá, ale zároveň se snaží šířit poselství oddané služby a pomáhá s propagací vědomí Kṛṣṇy, postupně cítí duchovní pokrok jako praktickou zkušenost. Tento rozvoj duchovního života nezávisí na žádném předchozím vzdělání nebo způsobilosti. Samotná metoda je tak příznivá a čistá, že ten, kdo se jí začne věnovat, se víc a víc očišťuje.

Vedānta-sūtra (3.2.26) to popisuje slovy prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt – krásou oddané služby je, že každý, kdo ji vykonává, získává osvícení. Praktický příklad vidíme v minulém životě Nārady, který byl tehdy synem služebné. Nedostalo se mu žádného vzdělání ani se nenarodil ve vznešené rodině. Jeho jedinou výhodou bylo, že jeho matka sloužila velkým oddaným a on jí někdy pomáhal nebo jim v její nepřítomnosti sloužil sám. Líčí to takto:

V tomto verši Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.25) Nārada popisuje svůj minulý život svému žákovi Vyāsadevovi. Říká, že když jako chlapec sloužil těmto očištěným oddaným během jejich čtyřměsíčního pobytu, byl s nimi v blízkém styku. Umýval po nich misky od jídla, a když tam jednou našel zbytky, chtěl je ochutnat. Požádal tedy mudrce o svolení, a jakmile mu ho dali, Nārada snědl jejich zbytky a tak se zbavil všech následků dřívějšího hříšného jednání. S tím, jak jedl, se jeho srdce postupně očišťovalo, až bylo stejně čisté jako jejich. Tito velcí oddaní nacházeli potěšení v nepřetržité oddané službě Pánu formou naslouchání a opěvování a Nārada vyvinul stejné zaujetí. Dále říká:

Stykem s mudrci získal chuť naslouchat o slávě Pána a opěvovat Ho a probudil v sobě velkou touhu po oddané službě. Proto stojí ve Vedānta-sūtře: prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt – když někdo vykonává oddanou službu, vše mu bude vyjeveno a všemu porozumí. Tomu se říká pratyakṣa, „přímo vnímané“.

Slovo dharmyam značí cestu náboženství. Nārada byl dříve synem služebné a neměl možnost chodit do školy. Jen pomáhal své matce, a té se poštěstilo, že mohla sloužit oddaným. I malý Nārada dostal tu příležitost, a jen díky jejich společnosti dosáhl nejvyššího cíle všeho náboženství, kterým je oddaná služba, jak stojí ve Śrīmad-Bhāgavatamu (sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje). Nábožensky založení lidé většinou nevědí, že nejvyšší dokonalostí náboženství je dospět k oddané službě. Jak jsme již uváděli v souvislosti s posledním veršem osmé kapitoly (vedeṣu yajñeṣu tapaḥsu caiva), k seberealizaci je obvykle nutné znát Védy. Ale tady vidíme, že i když Nārada nikdy nežil ve škole duchovního učitele a neučil se védským zásadám, dosáhl nejlepšího výsledku studia Véd. Na oddané službě je krásné to, že i člověka, který nesplňuje všechny požadavky náboženství, může pozvednout k nejvyšší dokonalosti. Jak je to možné, dokládá rovněž védská literatura: ācāryavān puruṣo veda. Společnost velkých ācāryů člověka obdaří poznáním potřebným k realizaci i v případě, že je nevzdělaný a nikdy nestudoval Védy.

Cesta oddané služby je velmi radostná (su-sukham). Proč? Oddaná služba spočívá ve śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, takže člověk může jednoduše naslouchat opěvování Pána s hudebním doprovodem nebo se zúčastnit filozofických přednášek zplnomocněných ācāryů na téma transcendentálního poznání. Všichni se mohou učit už jen tím, že budou sedět a naslouchat, a pak mohou jíst chutná jídla obětovaná Bohu. Oddaná služba je radostná v jakémkoliv stavu. Člověk ji může vykonávat i v té největší chudobě. Pán říká: patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam – je ochotný přijmout od oddaného cokoliv, co Mu nabídne, i když je to jen lístek, květ, kousek ovoce nebo trocha vody, což jsou věci dostupné všude na světě. A obětovat je může kdokoliv, bez ohledu na společenské postavení. V dějinách je mnoho příkladů. Z velkých mudrců, jako je Sanat-kumāra, se stali velcí oddaní poté, co jen ucítili vůni lístků tulasī obětovaných lotosovým nohám Pána. Metoda oddané služby je tedy velmi pěkná a dá se provádět s radostnou náladou. Bůh přijímá jen lásku, se kterou Mu lidé věci obětují.

Je zde řečeno, že oddaná služba je věčná. Ne jako když māyāvādští filozofové někdy začínají s takzvanou oddanou službou, ale jejich záměrem je pokračovat s ní jen do té doby, než dosáhnou vysvobození, kdy se sami stanou Bohem. Takovou dočasnou oddanou službu nelze považovat za čistou. Skutečná oddaná služba pokračuje i po vysvobození. Když oddaný dospěje na duchovní planetu v Božím království, je tam proto, aby Nejvyššímu Pánu sloužil, ne aby se Jím stal.

Později se v Bhagavad-gītě dočteme, že skutečná oddaná služba začíná až po vysvobození, kdy je živá bytost na úrovni Brahmanu, brahma-bhūta (samaḥ sarveṣu bhūteṣu mad-bhaktiṁ labhate parām). Skrze takovou oddanou službu pak může poznat Nejvyššího Pána. Nejvyšší Osobnost Božství není možné poznat prováděním karma-yogy, jñāna-yogy, aṣṭāṅga-yogy nebo jakékoliv jiné jógy. Těmito metodami se člověk může přiblížit k bhakti-yoze, ale pokud nedospěje na úroveň oddané služby, nemůže pochopit, kdo je Osobnost Božství. Śrīmad-Bhāgavatam také potvrzuje, že vědě o Kṛṣṇovi neboli vědě o Bohu člověk porozumí tehdy, když se očistí praktikováním oddané služby, zvláště nasloucháním Śrīmad-Bhāgavatamu nebo Bhagavad-gītě od realizovaných duší. Evaṁ prasanna-manaso bhagavad-bhakti-yogataḥ. Kdo je Bůh, pochopí, když očistí své srdce od všech nesmyslů. Proto je oddaná služba s vědomím Kṛṣṇy králem všeho vzdělání a králem důvěrného poznání. Je nejčistší podobou náboženství a dá se vykonávat radostně a bez potíží. Proto bychom se jí měli věnovat.