Sloka 9.3
aśraddadhānāḥ puruṣā
dharmasyāsya paran-tapa
aprāpya māṁ nivartante
mṛtyu-saṁsāra-vartmani
aśraddadhānāḥ — ti, kdo nemají víru; puruṣāḥ — takoví lidé; dharmasya — v náboženskou cestu; asya — tuto; param-tapa — ó hubiteli nepřátel; aprāpya — když nedosáhnou; mām — Mě; nivartante — vracejí se; mṛtyu — smrti; saṁsāra — v hmotné existenci; vartmani — na cestu.
Ti, kdo nemají víru v tuto oddanou službu, Mě nemohou dosáhnout, ó hubiteli nepřátel, a proto se vracejí na cestu rození a umírání v hmotném světě.
Tento verš vysvětluje, že bez víry lidé nebudou v oddané službě úspěšní. Víra se utváří ve společnosti oddaných. Nešťastníci ale nemají víru v Boha ani poté, co od velkých osobností vyslechli všechny důkazy védské literatury. Stále váhají a nedokáží se ustálit v oddané službě Pánu. Víra je tedy pro pokrok v rozvoji oddané služby neboli vědomí Kṛṣṇy velice důležitá. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že víra je pevné přesvědčení, že samotnou službou Nejvyššímu Pánu, Śrī Kṛṣṇovi člověk dosáhne veškeré dokonalosti. Tomu se říká skutečná víra. Śrīmad-Bhāgavatam (4.31.14) uvádí:
yathā taror mūla-niṣecanena
tṛpyanti tat-skandha-bhujopaśākhāḥ
prāṇopahārāc ca yathendriyāṇāṁ
tathaiva sarvārhaṇam acyutejyā
„Stejně jako zalévání kořene stromu uspokojí jeho větve, výhonky a listy a dodávání potravy žaludku uspokojí všechny smysly těla, tak i transcendentální služba Nejvyššímu Pánu automaticky uspokojí všechny polobohy a ostatní živé bytosti.“ Bhagavad-gītā vede k závěru, že by člověk měl zanechat všeho ostatního a věnovat se službě Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi, Osobnosti Božství. Když je tedy někdo po přečtení Bhagavad-gīty přesvědčený o této životní filozofii, pak má víru.
Vyvíjení této víry je podstatou vědomí Kṛṣṇy. Lidé vědomí si Kṛṣṇy se řadí do tří kategorií. Do třetí kategorie patří, pokud nemají víru. I když se formálně zaměstnávají oddanou službou, nemohou dosáhnout nejdokonalejší úrovně a pravděpodobně za čas odejdou. Mohou se sice zpočátku zapojit, ale jelikož jim chybí úplné přesvědčení a víra, je pro ně velmi těžké s vědomím Kṛṣṇy pokračovat. V naší kazatelské činnosti máme praktickou zkušenost, že někteří lidé se tomuto procesu začnou věnovat s nějakým skrytým motivem, a jakmile se jim zlepší ekonomická situace, oddané služby zanechají a vrátí se ke starému způsobu života. Jedině s vírou může člověk posilovat své vědomí Kṛṣṇy. Co se týče rozvoje víry, prvotřídní osobou vědomou si Kṛṣṇy je ten, kdo je dobře obeznámený s knihami o oddané službě a dosáhl stádia, kdy jeho víra zůstává pevná. Do druhé třídy se řadí ti, kdo písmům pojednávajícím o oddané službě už tak dobře nerozumí, ale přirozeně mají pevnou víru, že kṛṣṇa-bhakti neboli služba Kṛṣṇovi je to nejlepší, co mohou dělat, a v dobré víře se jí začali věnovat. Lidé třetí kategorie ani dokonale neznají písma, ani nemají náležitou víru, ale vlivem společnosti a díky své bezelstnosti se snaží následovat. Těm se může stát, že poklesnou, ale na úrovni druhé třídy už se to nestává a z první třídy poklesnutí vůbec nepřichází v úvahu. Prvotřídní osoba vědomá si Kṛṣṇy bude dělat další pokrok, až dosáhne konečného cíle. Lidé ve třetí skupině věří, že oddaná služba Kṛṣṇovi je velice dobrá, ale ještě nemají úplné poznání o Kṛṣṇovi z písem, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā. Někdy je přitahuje karma-yoga a jñāna-yoga, což odvádí jejich pozornost, ale jakmile se nákazy karma-yogou a jñāna-yogou zbaví, stanou se z nich oddaní druhé nebo první třídy. Víra v Kṛṣṇu má také tři úrovně, které popisuje Śrīmad-Bhāgavatam. Jedenáctý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu vysvětluje připoutanost první, druhé a třetí třídy. Pokud lidé slyšeli o Kṛṣṇovi a jedinečnosti oddané služby, ale nemají víru a myslí si, že je to jen nějaké vychvalování, pak je pro ně tato cesta příliš obtížná. I když se takzvaně věnují oddané službě, mají pramalou naději, že dosáhnou dokonalosti. Víra je tedy při vykonávání oddané služby velice důležitá.