Sloka 11.55

Každý, kdo se chce setkat s Kṛṣṇou, nejvyšší ze všech Osobností Božství, na planetě Kṛṣṇaloce v duchovním nebi a být s Ním důvěrně spojený, se musí řídit tímto návodem, který dal Pán sám. Tento verš proto mnozí považují za esenci Bhagavad-gīty. Bhagavad-gītā je kniha určená podmíněným duším, které jednají v hmotném světě s cílem ovládat přírodu a neznají pravý, duchovní život. Smyslem Bhagavad-gīty je ukázat jim, jak mohou poznat svou duchovní existenci a svůj věčný vztah s nejvyšší duchovní osobností a jak se mohou vrátit domů, zpátky k Bohu. Tento verš jasně vysvětluje postup, kterým člověk může dosáhnout úspěchu v duchovních činnostech oddané služby.

Všechnu svou činnou energii bychom měli přesměrovat na jednání spojené s vědomím Kṛṣṇy. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.255) stojí:

Nikdo by neměl dělat jiné činnosti než ty, které mají spojitost s Kṛṣṇou. Tomu se říká kṛṣṇa-karma. Člověk se může věnovat různým činnostem, ale nemá být připoutaný k jejich výsledkům. Měl by je dělat jen pro Kṛṣṇu. Někdo může například obchodovat, ale aby to bylo jednání s vědomím Kṛṣṇy, musí obchodovat pro Kṛṣṇu. Je-li Kṛṣṇa majitelem obchodu, má zisky z něho těžit On. Pokud obchodník vlastní tisíce dolarů, může je všechny obětovat Kṛṣṇovi. Tak vypadá jednání pro Kṛṣṇu. Místo stavění velké budovy pro vlastní smyslový požitek může postavit pěkný chrám pro Kṛṣṇu, uvést do něj Božstvo Kṛṣṇy a zajistit, aby se Božstvu sloužilo podle autorizovaných knih o oddané službě. To vše je kṛṣṇa-karma. Člověk nemá lpět na výsledku svých činností, ale má ho obětovat Kṛṣṇovi a přijmout zbytky po oběti jako prasādam. Když pro Kṛṣṇu postaví velkou budovu a bude v ní sídlit Božstvo Kṛṣṇy, neznamená to, že v ní nemůže bydlet sám; musí si ale uvědomovat, že jejím majitelem je Kṛṣṇa. To se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Pokud někdo není schopný postavit Kṛṣṇovi chrám, může chrám uklízet. To je také kṛṣṇa-karma. Nebo se může starat o zahradu. Každý, kdo vlastní půdu, (alespoň v Indii má i chudý člověk nějaký pozemek) ji může použít pro Kṛṣṇu tak, že na ní bude pěstovat květiny, které pak Kṛṣṇovi obětuje. Může zasít semena keříků tulasī, protože jejich lístky jsou velice důležité a Kṛṣṇa to doporučuje v Bhagavad-gītě. Patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam – Kṛṣṇa chce, abychom Mu obětovali lístek, květ, ovoce nebo trochu vody. Taková oběť Ho uspokojí. A lístkem se zvláště myslí lístek tulasī. Můžeme tedy zasít tulasī a zalévat ji – tak může i ten nejchudší člověk sloužit Kṛṣṇovi. To jsou některé příklady jednání pro Kṛṣṇu.

Slovo mat-paramaḥ se vztahuje na toho, pro koho je nejvyšší dokonalostí života mít Kṛṣṇovu společnost v Jeho svrchovaném sídle. Takový člověk nechce dosáhnout vyšších planet, jako je Měsíc a Slunce či nebeské planety, a dokonce ani nejvyšší planety v tomto vesmíru, Brahmaloky. To ho nijak nepřitahuje; láká ho jedině duchovní nebe. A ani v duchovním světě se nespokojí se splynutím se září brahma-jyoti, ale chce se dostat na nejvyšší duchovní planetu – Kṛṣṇaloku neboli Goloku Vṛndāvan. O této planetě má dokonalé poznání, a proto ho žádná jiná planeta nezajímá. Slovo mad-bhaktaḥ vyjadřuje, že se plně věnuje oddané službě, konkrétně jejím devíti metodám: naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, sloužení Pánovým lotosovým nohám, nabízení modliteb, plnění Pánových pokynů, jednání jako Jeho přítel a odevzdání všeho Jemu. Člověk může praktikovat všech devět, osm, sedm, nebo dokonce i jen jednu metodu oddané služby, a zaručeně tak dospěje k dokonalosti.

Velice důležitý je výraz saṅga-varjitaḥ. Je třeba se vyvarovat společnosti lidí, kteří se staví proti Kṛṣṇovi. Nejsou to jen ateisté, ale i ti, které přitahuje plodonosné jednání a mentální spekulace. Čistou podobu oddané služby popisuje Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11):

V tomto verši Śrīla Rūpa Gosvāmī jasně říká, že kdo chce vykonávat čistou oddanou službu, musí být oproštěný od všech hmotných nečistot. Nesmí patřit do společnosti lidí, kteří lpí na plodonosném jednání a mentální spekulaci. Když takto příznivým způsobem rozvíjí poznání o Kṛṣṇovi, nazývá se to čistá oddaná služba, neznečištěná hmotnými touhami. Ānukūlyasya saṅkalpaḥ prātikūlyasya varjanam (Hari-bhakti-vilāsa 11.676) – myslet na Kṛṣṇu a jednat pro Kṛṣṇu je třeba s příznivým, nikoliv s nepříznivým postojem. Kaṁsa považoval Kṛṣṇu za svého nepřítele a hned od Jeho narození stále vymýšlel různé plány, jak Ho zabít. A jelikož se mu to nedařilo, bez ustání na Něho myslel. Při práci, při jídle i ve spánku si byl pořád vědomý Kṛṣṇy, ale toto vědomí Kṛṣṇy nebylo příznivé. Přestože tedy na Kṛṣṇu myslel dvacet čtyři hodin denně, byl to démon a nakonec Kṛṣṇa zabil jeho. Každý, koho zabije Kṛṣṇa, sice ihned získá osvobození, ale to není cíl čistého oddaného. Čistý oddaný netouží ani po osvobození, ani se nechce dostat na svrchovanou planetu Goloku Vṛndāvan. Jeho jediným cílem je sloužit Kṛṣṇovi, ať je to kdekoliv.

Oddaný Kṛṣṇy je ke všem přátelský. Proto je tu řečeno, že nemá nepřátele (nirvairaḥ). Jak je to možné? Oddaný, který má vědomí Kṛṣṇy, ví, že jedině oddaná služba Kṛṣṇovi může člověka zbavit všech problémů. Zná to z vlastní zkušenosti, a proto chce tento systém vědomí Kṛṣṇy uvést do lidské společnosti. V dějinách je mnoho příkladů oddaných Pána, kteří pro šíření vědomí Boha riskovali svůj život. Všichni znají příklad Pána Ježíše Krista. Neoddaní ho ukřižovali, ale on položil život, jen aby šířil vědomí Boha. Bylo by samozřejmě povrchní si myslet, že ho skutečně zabili. V Indii je mnoho podobných příkladů, jako Ṭhākura Haridāsa a Prahlāda Mahārāja. Proč tak riskovali? Protože chtěli rozšířit vědomí Kṛṣṇy, a to není lehké. Člověk vědomý si Kṛṣṇy ví, že když někdo trpí, je to kvůli tomu, že zapomněl na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou. Největším darem, který můžeme dát lidské společnosti, je tedy zbavit své bližní všech hmotných problémů. Tímto způsobem čistý oddaný slouží Pánu. Pán je milostivý i k obyčejným lidem, a můžeme si jen představit, jak milostivý je Kṛṣṇa k těm, kteří Mu slouží a riskují pro Něho všechno. Proto je jisté, že se po opuštění těla dostanou na nejvyšší planetu.

Když shrneme tuto kapitolu, Kṛṣṇa v ní projevil vesmírnou podobu, která je dočasná, dále podobu času, který pohlcuje vše, a také čtyřrukou podobu Viṣṇua. Kṛṣṇa je tedy zdrojem všech těchto projevů. Není to tak, že by Kṛṣṇa byl projevem původní viśva-rūpy nebo Viṣṇua. Kṛṣṇa je původem všech ostatních podob. Existují stovky a tisíce Viṣṇuů, ale pro oddaného není důležitá žádná jiná podoba Kṛṣṇy než původní podoba dvourukého Śyāmasundary. V Brahma-saṁhitě stojí, že ti, které poutá láska a oddanost ke Śyāmasundarovi, Ho stále vidí ve svém srdci a nevidí nic jiného. Sdělením jedenácté kapitoly tedy je, že podoba Kṛṣṇy je hlavní a svrchovaná.