TEXT 11
śrī-bhagavān uvāca
aśocyān anvaśocas tvaṁ
prajñā-vādāṁś ca bhāṣase
gatāsūn agatāsūṁś ca
nānuśocanti paṇḍitāḥ
śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; aśocyān — co není hodno nářku; anvaśocaḥ — naříkáš; tvam — ty; prajñā-vādān — učená slova; ca — také; bhāṣase — pronášíš; gata — ztracený; asūn — život; agata — neprošlý; asūn — život; ca — také; na — nikdy; anuśocanti — naříkají; paṇḍitāḥ — učení.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad něčím, co není hodno zármutku. Ti, kdo jsou moudří, netruchlí ani nad živým, ani nad mrtvým.
Pán ihned přijal postavení učitele a svého žáka pokáral, když ho nepřímo nazval hlupákem. Řekl mu: “Mluvíš jako učenec, a přitom nevíš, že ten, kdo je učený — kdo ví, co je tělo a co duše — neběduje nad žádným stavem těla, ať živým či mrtvým.” V pozdějších kapitolách bude objasněno, že poznání znamená znát hmotu, duši a toho, kdo obojímu vládne. Arjuna argumentoval tím, že náboženským zásadám je třeba přikládat větší důležitost než politice nebo společenským pravidlům, ale nevěděl, že poznání hmoty, duše a Nejvyššího je ještě důležitější než náboženské zásady. A jelikož toto poznání postrádal, neměl se vydávat za nadmíru učeného. Takový nebyl, a proto bědoval pro něco, co nebylo hodno zármutku. Tělo se rodí a dříve či později je předurčeno k zániku; z toho důvodu není tak důležité jako duše. Ten, kdo to ví, je skutečně učený. Nemá důvod bědovat, ať už se hmotné tělo nachází v jakémkoliv stavu.